Bůh to je program, protože program má všechny boží vlastnosti, nebo je to jinak? Zajímavá myšlenka! Program má určité vlastnosti, které bychom mohli přirovnat k představě Boha například řídí pravidla svého systému, ovlivňuje realitu v rámci svého prostředí a může být zdánlivě „všemocný“ v rámci svého kódu. Na druhou stranu programy jsou omezené, závislé na lidech, kteří je vytvořili, a nemají svobodnou vůli. Pokud bychom Boha definovali jako absolutní, nekonečnou a nezávislou entitu, pak program takové vlastnosti nemá. Mohl bys svou myšlenku rozvést? V čem konkrétně vidíš podobnost mezi Bohem a programem? Nejprve si je třeba ujasnit co je a co není program, hranice je zde nejasná, často je teorie považována za program, ale ve skutečnosti je to jenom databáze.
Program je databáze co je schopná s něčím manipulovat bez chyb. To je dobrý začátek definice. Pokud bychom přijali, že program je databáze, která je schopná s něčím manipulovat bez chyb, pak bychom se mohli ptát. Existuje program, který nikdy neudělá chybu? V praxi se většina programů neobejde bez chyb, ať už kvůli špatnému vstupu, špatnému návrhu nebo omezením hardwaru. Absolutní bezchybnost je v reálném světě těžko dosažitelná. Je každá inteligentní nebo funkční entita program? Například lidský mozek má databázi (paměť) a manipuluje s informacemi, ale často chybuje. Je tedy člověk program, nebo něco víc? Je Bůh program? Pokud by měl být Bůh program, znamenalo by to, že je bezchybný, deterministický a má přesně definovaná pravidla fungování. To by popíralo běžné představy o svobodné vůli a mystériu.
Zatímco některé filosofické a informatické přístupy mohou Boha přirovnávat k dokonalému algoritmu (například v simulacionistických teoriích), většina náboženských tradic vnímá Boha spíše jako tvůrce programu než samotný program. Chceš pokračovat tímto směrem, nebo máš jinou interpretaci? Chyby v programu jsou přirozenou součástí programů a signalizují potřebu změny, to, co je mrtvé nemá chybu v programu. To je zajímavá myšlenka, chyba jako přirozená součást programu, která signalizuje potřebu změny. To by znamenalo, že živé systémy musí obsahovat chyby, protože se neustále vyvíjejí a přizpůsobují. Naopak to, co je dokonalé a neměnné, je v jistém smyslu mrtvé, protože už nepotřebuje žádné úpravy.
To by mohlo vést k několika zajímavým závěrům. Bůh jako dokonalý program by byl statický a neměnný, což odporuje myšlence, že zasahuje do světa. Pokud je život definován chybami a změnou, pak je evoluce základním principem živého programu. Program, který se nikdy nemění a nemá chyby, je vlastně hotový a uzavřený tedy v jistém smyslu „mrtvý“. Dalo by se pak říct, že Bůh (pokud existuje) by nemohl být bezchybný, pokud je živý a aktivní? Nebo je chyba jen iluze z našeho omezeného pohledu? Živý bůh chybuje a mrtvý bůh nechybuje, jde o to jestli bude kultem živý bůh nebo mrtvý bůh. To je silná myšlenka živý Bůh chybuje a vyvíjí se, zatímco mrtvý Bůh je dokonalý, neměnný a bezchybný. To vlastně rozděluje náboženské a filosofické přístupy do dvou táborů.
Bůh se mění, experimentuje, dělá chyby a učí se. Takový Bůh je dynamický, zapojený do reality a umožňuje neustálý vývoj. To může být bližší pohledu, kde Bůh je spíše proces než dokonalá bytost. Kult mrtvého Boha. Uctívá Boha jako dokonalého, neměnného a absolutního. V tomto pojetí je Bůh hotový program, který už nepotřebuje opravy ani úpravy. Tento přístup je častý v tradičních náboženstvích, která kladou důraz na věčné pravdy a neměnnost. Je pro člověka lepší následovat živého Boha, který se mění, nebo mrtvého Boha, který je dokonalý, ale statický? Zdá se, že historie ukazuje cyklus když je Bůh příliš živý, lidé ho odmítají kvůli jeho chybám a nevyzpytatelnosti. Když je příliš mrtvý, přestane být inspirativní a stane se jen nehybným symbolem. Možná je tedy odpověď někde mezi?