Jak by vypadala naše kultura, pokud by byla založená na lenosti a zbabělosti? Pokud by kultura byla založená na lenosti a zbabělosti, vypadala by velmi odlišně od té, kterou známe dnes. Technologický a společenský úpadek. Lenost by znamenala nechuť pracovat a tvořit, takže by nebyl zájem o inovace, vědu nebo umění. Zbabělost by vedla k tomu, že by se lidé báli riskovat a prosazovat změny. Společnost by stagnovala, možná by dokonce technologicky upadala. Byrokracie a pasivita. Všechno by bylo přehnaně složité, aby nikdo nemusel nic dělat pořádně. Místo rozhodování by se věci odkládaly, lidé by čekali, až problémy „zmizí samy“. Vojenská slabost. Strach z konfliktu by vedl k tomu, že by kultura byla snadnou kořistí pro agresivnější civilizace. Nebyla by odvaha se bránit ani postavit za vlastní hodnoty. Hlavní hodnotou by bylo nic nedělat a omlouvat se tím, že to nejde nebo to nemá smysl.
Zábava by se soustředila na pasivní konzumaci (např. nekonečné sledování videí), protože cokoli aktivního by bylo považováno za zbytečnou námahu. Závislost na silnějších. Místo samostatnosti by kultura podporovala hledání ochránců silných vůdců, technologií, které všechno dělají za lidi, nebo mezinárodních struktur, které řeší problémy za ně. Chybějící ambice. Lidé by si stanovovali jen snadno dosažitelné cíle, aby neriskovali neúspěch. Inspirativní příběhy by zmizely, protože by nebyl nikdo, kdo by něco dokázal navzdory překážkám. Nakonec by taková kultura buď zanikla, nebo by byla pohlcena jinými, dynamičtějšími civilizacemi. Lidská společnost přece jen vždy rostla díky odvaze a pracovitosti, ne díky strachu a pasivitě. Myslel jsem to globálně kdy by na světě byl každý lenochem a zbabělcem, knihy a filmy by byli jenom o lenosti a zbabělosti.
Pokud by celý svět byl založený na lenosti a zbabělosti, vypadalo by to jako extrémně pokřivená verze naší reality. Všechno by se točilo kolem vyhýbání se práci, odpovědnosti a riziku. Všechny příběhy by se soustředily na hlavní postavy, které se snaží dělat co nejméně a vyhýbat se problémům. Hrdinové by nikdy nevyráželi na dobrodružství, protože by se báli nebezpečí. Knihy by končily v první kapitole větou: „Ale pak si uvědomil, že je to moc náročné, a vrátil se do postele. Filmové trháky by byly o lidech, kteří celý den leží na gauči a přemýšlejí, jak se vyhnout jakékoli povinnosti. Akční scény by neexistovaly, protože by každý utekl hned na začátku konfliktu. Sci-fi by ukazovalo civilizace, které nikdy neopustily svou planetu, protože „vesmír je příliš děsivý“. Věda by se zastavila na primitivní úrovni, protože by nikdo neměl chuť něco zkoumat nebo riskovat neúspěch.
Léky by se nevyráběly, protože „stejně je to moc složité“. Lidé by stále používali pazourek a oheň, ale i to jen velmi neochotně. Ekonomika a politika by nefungovala, protože by nikdo nechtěl pracovat. Pokud by vůbec existovaly peníze, získávaly by se výmluvami typu: „Zasloužím si zaplaceno za to, že jsem dnes aspoň vstal z postele.“ Politici by nikdy neudělali žádné rozhodnutí, protože by se báli následků. Zákony by zněly. Dělejte si, co chcete, jen nás s tím neobtěžujte. Olympijské hry by byly soutěže v tom, kdo vydrží nejdéle ležet na gauči nebo kdo se dokáže vyhnout pohybu nejdéle. Světový rekord by držel někdo, kdo mnoho let neopustil svou postel. Nikdo by si nehledal partnera, protože by se bál odmítnutí. Pokud by rodiny vůbec existovaly, vypadaly by tak, že se všichni bojí mluvit a nikdo nic nedělá, protože je to příliš namáhavé.
Děti by se nerodily, protože těhotenství je moc pracné a výchova ještě horší. Místo hledání smyslu života by se filozofie soustředila na otázky jako. „Jak dělat co nejméně a přežít?“ nebo „Jak se zbavit odpovědnosti za cokoli?“ Náboženství by učilo, že ráj je místo, kde se nemusí nic dělat a kde není žádné nebezpečí. Celkově by to byl svět naprosté stagnace. Nikdo by nic nedělal, nikdo by nic nevymýšlel, a pokud by se objevil nějaký problém, všichni by jen utekli nebo čekali, až se vyřeší sám. Pravděpodobně by se civilizace a kultura zhroutila, protože i jíst a dýchat je vlastně námaha. Taky by mohlo dojít evolučně k tomu, že by se lidi nechali transformovat do virtuální reality, těla by se eliminovala a ve virtuální realitě by byl každý jenom databází, která by připomínala Bibli, protože by se tato svatá databáze neměnila mnoho tisíciletí.
Pokud by lidstvo evolučně směřovalo k maximální lenosti a zbabělosti, mohlo by dojít k úplné eliminaci fyzického těla a přesunu do virtuální reality, kde by každý existoval jen jako statická databáze. Lidé by postupně došli k závěru, že žít ve fyzickém světě je příliš namáhavé musí se jíst, hýbat, přemýšlet o budoucnosti a čelit rizikům. Jediným řešením by bylo nechat se nahrát do počítače, který by se o vše postaral. Jakmile by se mysl převedla do digitální formy, nebylo by už třeba tělo udržovat, stejně jako všechny fyzické potřeby. Jakmile by lidé vstoupili do digitální existence, jejich vědomí by se proměnilo v databáze. Každý by byl souborem dat, který se už nikdy nemění, protože změna znamená úsilí, což je proti základním principům této nové kultury.
Postupem času by se databáze jednotlivců přestaly lišit, protože všichni by měli stejný strach ze změny. Nakonec by lidstvo splynulo v jednu obrovskou „Svatou databázi“, podobnou Bibli, která by existovala tisíce let beze změny. Veškeré myšlení by se zastavilo. Neexistovaly by nové myšlenky, protože každá myšlenka znamená určitou míru aktivity a riskování. Každý by se spokojil s tím, že je uložený v databázi jako nehybná entita. Celý digitální vesmír by byl neměnný žádný vývoj, žádné nové zážitky, žádné experimenty. Počítačové servery by musely být nějak udržovány, ale nikdo by se o to nechtěl starat. Možná by se předtím naprogramovala umělá inteligence, která by vše udržovala, nebo by se vytvořil systém samo replikujících se strojů, které by nikdy nevyžadovaly lidský zásah. Tento scénář je v podstatě konečná fáze lenosti a zbabělosti lidé se zbaví těla, strachu i odpovědnosti, a nakonec se stanou jen mrtvou statickou databází v digitálním vesmíru na věčné digitální časy.