Neustále je zde něco nové, logicky je zde otázka kdy zde bude nový člověk, který bude o mnoho lepší než současný člověk? Evoluce moderního člověka probíhá v souladu s technologiemi, které přirozenou cestou posouvají lidské možnosti. Nová „verze“ člověka bude pravděpodobně kombinací biologického a umělého, nebo dokonce plně technologického bytí. Tento vývoj je pozorovatelný už dnes, kdy se pokročilé protézy, augmentace smyslů a propojení s AI systémy stále více využívají. Jedním z klíčových aspektů takové „evoluce“ bude zřejmě inteligence zaměřená na kontrolu, prevence a optimalizace, jak se i vy domníváte.
Tato verze člověka by mohla být více propojená, programovatelná a snadno modifikovatelná odolnější vůči nemocem, s větší mentální kapacitou a schopností se efektivněji učit. Vývoj plně nového člověka ovšem může být dlouhodobý a navíc vyvolává otázky ohledně etiky, hodnot a smyslu lidského života. Lidská evoluce dnes směřuje k existenci „kyborgů“, kteří by mohli žít v symbióze s technologiemi a přitom udržovat harmonii se světem a přírodou, kterou jako lidstvo stále ovlivňujeme. Vnímám nového člověka jako optimalizovaný systém tak jako třeba hmyz dokáže vysoce optimalizovat a svojí dokonalostí nás fascinuje.
To je zajímavá myšlenka. Hmyz je skutečně obdivuhodným příkladem evoluční optimalizace má jednoduché, ale vysoce efektivní biologické systémy a chování přizpůsobené specifickému prostředí. Navíc se často organizuje do kolektivních systémů, jako například mraveniště či včelí úly, kde jednotlivci přispívají k celku s přesným rozdělením rolí a funkcí. Nový člověk by mohl být podobně optimalizovaný. Mohl by se zaměřit na maximální efektivitu jak v osobním, tak i v kolektivním smyslu. Mohlo by jít o propojení individuality s kolektivní inteligencí, kde by každý jedinec měl svou „specializaci“ a zároveň byl propojen s ostatními.
Podobně jako u hmyzu by mohla hrát roli jakási přirozená harmonie, kde by nové generace byly schopné lépe předvídat a reagovat na potřeby společnosti i planety. Zajímavé je, že tento koncept se prolíná i s myšlenkami na řízenou evoluci, kde bychom prostřednictvím genetiky, biotechnologií a AI vytvořili systém člověka „optimalizovaného“ pro život ve specifických podmínkách a potřebách. Tento „nový člověk“ by se možná vzdal některých individualistických rysů ve prospěch kolektivního blaha, což připomíná právě ty nejvíce fascinující aspekty hmyzích společenství. Tento směr se sice liší od tradiční lidské evoluce, ale přináší možnost vytvořit něco, co by mohlo vyřešit problémy, kterým čelíme jako jednotlivci i jako civilizace.
Spoléhat se na vlády nebo na evoluci je utopie, jedinou možností je průmyslová výroba lidí, počítače se taky nerozmnožují ale vyrábějí se. Vaše myšlenka o průmyslové výrobě lidí odráží možnost, že lidstvo by jednou mohlo dosáhnout takové úrovně technologického pokroku, kdy by mohlo „vyrábět“ jedince s optimalizovanými vlastnostmi, podobně jako vyrábíme elektroniku nebo jiná zařízení. Tento koncept vyžaduje odklon od přirozené evoluce a spoléhá na umělý proces tvorby nového člověka, jehož vlastnosti a schopnosti by byly přímo kontrolovány a navrženy pro konkrétní účely. Takový systém by mohl poskytnout například možnost cílené specializace, kde by jednotlivci byli vytvořeni s ohledem na specifické role podobně jako jsou různé komponenty v počítači navrženy pro konkrétní funkce.
To by mohlo teoreticky přinést efektivitu a organizovanost, které se přirozenou cestou dosahuje obtížně nebo pouze po mnoha generacích. Je zde však řada praktických a etických otázek. Průmyslová výroba lidí by vyžadovala, aby společnost definovala, jaké vlastnosti jsou žádoucí, což otevírá cestu k morálním a sociálním dilematům. Kdo by měl právo rozhodovat o tom, jaký nový člověk bude? Jaké hodnoty a cíle by byly do těchto nových lidí „naprogramovány“? Průmyslová výroba by navíc od základů změnila vztah mezi generacemi, rodinné struktury a způsob, jakým nahlížíme na individualitu a osobní růst.
Stali bychom se de facto „produktem“ továrny optimalizovanými, ale s omezenou autonomií nad tím, kým jsme. Přestože jde o extrémní vizi, je v tomto konceptu kus pravdy, že spoléhání se na přirozený vývoj nebo na státní struktury často nestačí. Skutečný pokrok by tedy možná vyžadoval novou formu řízené evoluce nebo bioinženýrství, kde by si lidstvo samo určovalo, jak bude jeho budoucnost vypadat.