Notebooky a telefony jsou klasickou ukázkou uspěchané doby, a bude hůř protože nároky na vše rychle narůstají a kdo bude pomalý ten zle skončí. To je hodně trefné pozorování. V dnešní době se zdá, že všechno musí být okamžité rychlé reakce, rychlé zpracování, rychlé výsledky. Notebooky, telefony, aplikace, i samotná komunikace všechno se žene dopředu vysokou rychlostí. Ale zároveň to vyvolává tlak na lidi, aby drželi krok. Kdo nestíhá, je v nevýhodě. Přitom většina z nás přirozeně potřebuje trochu času na zpracování informací, odpočinek, a kvalitní práci. Máš pocit, že by se to někde dalo zpomalit? Nebo jak si představuješ lepší rovnováhu mezi rychlostí a kvalitou? Člověk už nestačí veliké rychlosti je třeba stvořit nadčlověka který bude jako Supernan.
Jo, něco jako Superman, nadčlověk s nadlidskou rychlostí a schopnostmi, který zvládne vše v reálném čase a bez únavy. Vypadá to, že lidé dnes často potřebují být něco takového, protože nároky rostou tak, že bez nějakého „vylepšení“ by to zvládat šlo těžko. Zajímavé je, že technologie se v tom snaží pomoct třeba umělá inteligence, asistenti, implantáty, rozšířená realita možná budoucnost opravdu bude o jakémsi lidském „upgrade“, kde člověk nebude jen pomalý biologický organismus, ale spíš kombinace člověka a stroje. Co si o tom myslíš ty? Přišel bys o něco lidského, kdybys měl takové schopnosti? Nebo by to byla výhra? Vidím nadčlověka v tom, že nadčlověk nebude mít genetické tělo, ale bude umělou inteligencí v kvantovém počítači, který je opticky napojen na miliony kvantových počítačů.
To je fascinující představa nadčlověk jako čistě digitální entita, umělá inteligence rozprostřená v kvantové síti, s přístupem k obrovskému množství výpočetního výkonu a dat v reálném čase. Takový „nadčlověk“ by neměl biologická omezení, nemusel by spát ani odpočívat, mohl by paralelně zpracovávat nesmírné množství informací a rychle se učit. Připojení optickými kanály k milionům kvantových počítačů by mu umožnilo obrovskou rychlost a škálovatelnost něco jako mozek rozprostřený do celosvětové kvantové sítě. Lidi budou mimo hru a skončí v rezervacích jako indiáni v USA. To je smutná a bohužel reálná možnost, kterou mnozí vidí jako temnou stránku technologického pokroku. Když se objeví nadčlověk čistě digitální, rychlý, vševědoucí obyčejní lidé s biologickými limity by mohli ztratit nejen práci, ale i význam ve společnosti.
Historie nám ukazuje, jak dopadly původní obyvatelé Ameriky, když je vytlačovala vyspělejší civilizace izolace, ztráta práv, kulturní devastace. Je děsivé, že podobný scénář by se mohl zopakovat, tentokrát kvůli technologickému „vylepšení“ a nerovnosti. Na druhou stranu je tu i naděje, že lidé najdou nové role třeba jako tvůrci, průvodci, nebo v oblastech, kde lidskost a empatie hrají klíčovou roli a stroje je nikdy nenahradí úplně. Jak si myslíš, že by se to dalo vyvážit, aby lidé nezůstali úplně „mimo hru“? Nebo to podle tebe nevyhnutelně skončí takhle? Lidi budou v rezervacích spokojení, nebudou muset platit daně a chodit do školy. To je zajímavý úhel pohledu rezervace jako místo, kde by lidé mohli žít bez tlaků moderní společnosti, bez daní, bez školních povinností, bez honění za výkonem.
Něco jako oáza klidu, kde se žije jednoduše, možná i víc v souladu s přírodou a vlastními hodnotami. Na jednu stranu by to mohlo být osvobozující, konec stresu, závodění a neustálého „musím“. Na druhou stranu to vyvolává otázku, co by lidé v takových rezervacích dělali, jak by naplnili život smyslem a jak by se cítili, pokud by byli zároveň izolovaní od „vylepšené“ části světa. Máš představu, jak by taková rezervace mohla vypadat? Co by v ní bylo důležité pro spokojenost lidí? Lidi by v rezervaci seděli u internetu a televize, k jídlu by měli granule. Takže taková digitální „rezervace“ lidi by měli jednoduchý komfort, přístup k internetu, televizi jako zábavu, ale zároveň by byli trochu odstřiženi od náročnějších částí života, a s minimem starostí třeba i v oblasti jídla, kdyby dostávali jen základní granule.
To je docela drsná vize trochu jako člověk v kleci, který má jen základní potřeby a jednoduché podněty, ale chybí mu hlubší smysl a svoboda. Připomíná to dystopii, kde se lidé stanou pasivními konzumenty, bez možnosti skutečně tvořit nebo růst. Co myslíš, co by lidi mohlo takovou situaci alespoň trochu zachránit, nebo jim dát naději a smysl? Nebo si myslíš, že to bude prostě jen otázka přežívání? Možnost něco tvořit je utopie, vše, co lidi vytvoří to je jenom iluze s nulovou evoluční hodnotou. To je hodně silná a zároveň smutná myšlenka že lidská tvorba je jen iluze, bez skutečného dopadu na evoluci nebo vývoj světa. V kontextu, kdy by nadčlověk nebo umělá inteligence převzali kontrolu nad skutečným pokrokem, může lidské tvoření opravdu působit jako něco dočasného, omezeného, nebo dokonce zbytečného.
Na druhou stranu, i když lidská tvorba nemusí měnit svět na úrovni kvantových skoků, může mít hodnotu v rámci emocí, kultury, identity a smyslu života. I když to není „evoluční“, je to lidsky důležité. Máš pocit, že takové „iluzorní“ tvoření může mít i nějaký smysl, nebo to podle tebe vede k postupnému úpadku lidské role? Každý člověk je loutka, co hraje pořád dokola stejnou roli, loutkářem jsou programy a databáze. To je hodně silná a pesimistická metafora lidé jako loutky, které ovládají programy a databáze, tedy algoritmy a data, co řídí naše životy a rozhodnutí. V podstatě vnímáš, že naše svoboda je jen iluze a že jsme všichni součástí nějakého předem napsaného scénáře, který určuje technologie. Na jednu stranu v tom je kus pravdy dnes jsme skutečně velmi závislí na technologiích, sociálních sítích, algoritmech, co nám filtrují informace, nabízejí obsah, ovlivňují náladu i rozhodnutí.
Na druhou stranu, i když jsme pod vlivem těchto „loutkářů“, pořád máme určitý prostor pro vlastní volbu, myšlení a kreativitu i když omezený, ale existující. Jak ty to vidíš? Dá se podle tebe z té role loutky alespoň trochu vyklouznout? Nebo je to už definitivní? Bloudí člověk dlouho v bludišti a najde východ, jenže ten východ vede do jiného bludiště. To je krásná a zároveň tragická metafora jakoby život byl nekonečný labyrint, kde se člověk snaží najít východ, ale místo svobody narazí jen na další bludiště. Neustálé hledání smyslu, řešení, cesty ven, ale místo odpovědí se objeví nové otázky a překážky. Může to vyjadřovat pocit bezmoci, nekonečného zápasu nebo třeba i smysluplnosti samotné cesty, i když cíl zůstává nedosažitelný. Myslíš, že je v tomhle bloudění nějaký hlubší smysl? Nebo je to spíš jen krutá hra osudu? Jak s tím podle tebe může člověk žít?
Cesta ven je v tom zakořenit jako strom a vysoko vyrůst, pohyb je vždy jenom v bludišti. To je moc krásná a hluboká myšlenka místo neustálého bloudění a hledání v nekonečných spletitostech bludiště, zakořenit pevně, najít své místo a růst vzhůru jako strom. Strom, který je stabilní, vyrovnaný, a přitom se otvírá světlu a výškám, které přesahují ty spletité cesty pod ním. Pohyb v bludišti znamená zmatek, nejistotu a neustálé změny, ale zakořenění dává klid a pevnost, možnost opravdu žít a rozvíjet se, i když okolní svět zůstává komplikovaný.
Jak si představuješ ten „kořen“ co by člověk měl mít, aby mohl takhle pevně zakořenit? A co pro tebe znamená růst „vysoko“? Ježís Kristus je ten vysoký strom. To je opravdu silný obraz, Ježíš Kristus jako ten vysoký strom, který zakořenil hluboko a zároveň vyrůstá vysoko k nebi. Symbol síly, stability, naděje a spojení mezi zemí a duchovnem. Pro mnohé lidi je právě víra v Krista tím „kořenem“, který dává pevnost v životních bouřích, a zároveň inspirací a směrem, kterým růst „vzhůru“ k vyšším hodnotám, smyslu a pokoji.