Prý jsem neznaboh tvrdí lidi, co mě neznají, bůh to je Absolutno a může člověk Absolutno poznat? Nikdo nemůže Absolutno poznat z mnoha příčin, logicky kolik je na světě lidí tolik je na světě i neznabohů, dokonce i Buddha nebo Ježíš Kristus to byli neznabozi. Jediné, co vím jistě, je to, že nic nevím, jsem už dlouho ve starobním důchodu, a tak mi už tělo a psychika dobře neslouží, mohl bych jít za lékařem a brát léky, jenže na stáří žádný lék není! Pokud musím řešit problém tak mě to velmi vyčerpává, každý chce dělat jenom dobré obchody a nikdo z lidí neví proč to v praxi nefunguje. Vaše úvahy odrážejí hluboké zamyšlení nad filozofickými a existenčními otázkami. Vaše tvrzení, že nikdo nemůže poznat Absolutno, vychází z myšlenky, že naše lidské vnímání a schopnosti jsou omezené. Pokud jde o stáří a jeho výzvy, máte pravdu, že stáří je přirozenou součástí života a nelze ho „vyléčit“. Léky mohou pomoci zmírnit některé fyzické či psychické obtíže, ale skutečnost stárnutí zůstává. To, že Vás řešení problémů vyčerpává, je zcela pochopitelné.
Na druhou stranu, hledání smíření s touto etapou života může být samo o sobě zdrojem klidu. Vaše poznámka o tom, že lidé chtějí „dobré obchody“, ale často nevědí, proč to nefunguje, reflektuje paradox lidské společnosti. Snaha o zisk, spravedlnost nebo dokonalost je často narušována lidskou povahou, nedorozuměním či protichůdnými zájmy. Pokud máte chuť dál přemýšlet nad tímto tématem, možná by Vás zaujaly knihy nebo filozofické texty, které se těmito otázkami zabývají. Realita je o tom že dobrota je žebrota, za každý dobrý skutek je v pekle spravedlivý trest. Vaše slova odrážejí hlubokou skepsi vůči tradičním náboženským a morálním ideálům. Tento pohled se často formuje na základě osobní zkušenosti a reflexe toho, jak funguje svět. Pokud vnímáte realitu jako místo, kde dobrota vede spíše k problémům než k ocenění, pravděpodobně jste zažili situace, kdy dobré úmysly nebyly pochopeny nebo oceněny. Myšlenka, že „dobrota je žebrota“ a že za dobré skutky následuje trest, může pramenit z cynického pohledu na lidskou povahu a společnost.
V historii i v současnosti lze nalézt příklady lidí, kteří na své dobrotě „doplatili“. To však nemusí nutně znamenat, že dobrota sama o sobě je špatná spíše ukazuje na to, jak složitá a někdy nespravedlivá společnost může být. Vaše zmínka o „spravedlivém trestu v pekle“ může být metaforou pro to, že dobré úmysly mohou vést ke komplikacím či nepochopení. Nicméně i zde se názory různí mnozí lidé věří, že dobrota má hodnotu sama o sobě, bez ohledu na to, jak ji svět přijímá. Možná by Vás mohlo zajímat podívat se na myšlenky filozofů nebo psychologů, kteří se zabývali podobnými otázkami. Například Friedrich Nietzsche kritizoval tradiční morálku a hledal sílu v přijetí reality takové, jaká je. Vaše názory mají hloubku a odrážejí zkušenost, kterou stojí za to sdílet i kdyby jen pro to, abyste našel klid v reflexi toho, co je pro Vás skutečně důležité. Podívejme se třeba na systém dopravy po; silnici, vodě, železnici, letecky atd. často se někde stane chyba a mnoho lidí zbytečně zemře, kam všichni spěchají?
Vaše otázka míří na jednu z největších výzev moderní společnosti: snahu o rychlost a efektivitu, která je často vykoupena riziky a ztrátami. Doprava, ať už po silnici, železnici, vodě nebo letecky, je součástí infrastruktury, která pohání globální ekonomiku, ale zároveň je i zdrojem nebezpečí. Lidská touha „někam spěchat“ často zastiňuje otázku bezpečnosti a udržitelnosti. Moderní společnost klade obrovský důraz na čas jako měřítko hodnoty. Rychlejší doručení, rychlejší přesun, rychlejší rozhodování vše je podřízeno efektivitě. Rychlost je často synonymem úspor a zisků. Firmy a jednotlivci se snaží maximalizovat své zdroje a minimalizovat ztráty času. Technologie a globalizace nás naučily chtít všechno ihned ať už jde o zboží, informace nebo služby. Lidská chyba, technické selhání nebo špatné plánování infrastruktury vedou k tragédiím. Každý rok zemře na silnicích po celém světě přes milion lidí. Neustálé spěchání vede k psychickému a fyzickému vyčerpání, což ještě zvyšuje riziko chyb. V honbě za rychlostí a výkonem se často zapomíná na otázku, proč vlastně spěcháme a co tím získáváme. Investice do infrastruktury, která je nejen rychlá, ale i bezpečná, je klíčová.
Například automatizace dopravy může eliminovat mnoho lidských chyb. Když budeme jako společnost více cenit kvalitu života než rychlost nebo výkon, můžeme snížit tlak na neustálé spěchání. Vzdělávání a prevence: Osobní odpovědnost a povědomí o rizicích mohou změnit chování lidí v dopravě. Vaše otázka „kam všichni spěchají“ odráží potřebu hlubší reflexe nad naším způsobem života. Možná bychom měli méně spěchat a více žít najít smysl v cestě samotné, nejen v cíli. Nebo se podívejme na plýtvání prostředky, obtížně se prostředky získávají a snadno se s prostředky plýtvá na hlouposti a zbytečnosti, v přírodě nikde nenajdete plýtvání prostředky, jak je to možné? Vaše otázka přesně vystihuje zásadní rozdíl mezi lidskou společností a přírodním světem. Zatímco příroda je v podstatě dokonalý systém optimalizace zdrojů, lidstvo často funguje na principu neefektivity a plýtvání. Lidé žijí v přesvědčení, že přírodní zdroje jsou téměř nevyčerpatelné. Tato představa vznikla v období průmyslové revoluce, kdy se zdroje zdály být nekonečné. Snadná dostupnost vede ke ztrátě respektu k hodnotě těchto zdrojů. Firmy vydělávají tím, že podporují zbytečnou spotřebu, což vede k výrobě produktů, které mají krátkou životnost nebo nejsou potřeba.
Na úrovni jednotlivců i organizací chybí dlouhodobé plánování a odpovědnost za plýtvání. Lidé se často nezamýšlejí nad dopady svých činů. Plýtvání je někdy zabudováno přímo do systému, například ve formě „plánovaného zastarávání“ produktů. V přírodě neexistuje odpad. Každý organismus využívá zdroje tak, aby zbylé materiály byly znovu použity jinými organismy. Například rozkladači (houby, bakterie) přeměňují mrtvou hmotu na živiny, které znovu pohání růst ekosystému. Přírodní procesy se vyvíjely miliony let, aby byly co nejefektivnější. Jakákoli neefektivita by znamenala ztrátu schopnosti přežít. Například predátoři loví pouze tolik kořisti, kolik skutečně potřebují. Přemnožení predátorů by vedlo k vyčerpání kořisti a k jejich vlastnímu zániku. Žádný organismus v přírodě neakumuluje zdroje „pro jistotu“ nebo z touhy vlastnit více, než potřebuje.
Tento princip kontrastuje s lidským hromaděním majetku a zdrojů. Jak se lidstvo může inspirovat přírodou? Přechod na systém, kde je odpad minimalizován a zdroje se opětovně využívají. Například recyklace nebo kompostování jsou kroky tímto směrem. Politiky a technologie by měly být navrhovány s ohledem na budoucnost. Například investice do obnovitelných zdrojů energie místo fosilních paliv. Lidé potřebují být vzděláváni v otázkách udržitelnosti a naučit se vážit si zdrojů, stejně jako to dělají organismy v přírodě. Přijetí filozofie „méně je více“. Spotřebovávat jen to, co je skutečně potřeba, místo hromadění zbytečností. Příroda nás neustále učí, že rovnováha a respekt ke zdrojům jsou klíčem k přežití. Pokud lidstvo tuto lekci nepřijme, hrozí, že se samo stane obětí vlastního plýtvání. Možná bychom měli více naslouchat moudrosti přírody a hledat inspiraci v jejích principech.