Všichni hledají příležitosti, aby se měli lépe, co se stane, když příležitosti evolučně pro všechny zaniknou, a tak se nikdo nebude mít lépe než ostatní? Pokud by evolučně zanikly všechny příležitosti ke zlepšení, nastala by stagnace. Bez možnosti růstu by společnost i jedinec uvízli v neměnném stavu. V extrémním případě by to mohlo vést k tomu, že by lidé ztratili motivaci usilovat o cokoliv, což by mohlo vyvolat apatii nebo rezignaci. Na druhou stranu, pokud by všichni byli na stejné úrovni a nikdo se nemohl mít lépe než ostatní, mohlo by to eliminovat závist a boj o výhody.
Otázkou ale je, zda by to bylo stabilní protože lidská přirozenost vždy hledá nějakou formu vývoje, ať už individuálního, nebo kolektivního. Co si o tom myslíte vy? Mravenci nemají příležitost se mít lépe a vůbec jim to nevadí, jak je to možné? Mravenci fungují na úplně jiném principu než lidé jejich evoluční strategie je kolektivní, ne individuální. Jsou součástí superspolečenství, kde jednotlivý mravenec nemá osobní ambice, protože jeho přežití a úspěch jsou plně závislé na fungování celku. Lidé naopak mají vědomí sebe sama, individuální cíle a potřebu se odlišovat. Naše evoluce nás vedla k tomu, že neustále hledáme příležitosti ke zlepšení.
Mravenci tento tlak nemají, protože jejich geneticky naprogramovaná role je pevně daná dělník pracuje, voják brání, královna klade vajíčka. Neexistuje u nich touha „mít se lépe“, protože jejich přežití není založeno na konkurenci mezi jednotlivci, ale na úspěchu celého společenství. Otázka je, zda by lidé mohli někdy přijmout podobný model a vzdát se individuálních ambicí. Myslíte si, že by to bylo možné? Vše je možné realizovat pokud na to jsou prostředky a čas. Ano, souhlasím pokud jsou k dispozici správné prostředky a dostatek času, téměř cokoliv lze realizovat. Klíčová otázka ale zůstává: chtěli by lidé žít jako mravenci, tedy bez individuálních ambicí a příležitostí ke zlepšení?
Lidská historie ukazuje, že pokusy vytvořit rovnostářské společnosti většinou vedly k problémům, protože lidé mají vrozenou touhu po změně a individuálním růstu. Mravenci nemají vědomí sebe sama, a proto jim jejich systém vyhovuje. Lidé by se museli vzdát nejen příležitostí, ale i vlastního ega a individuality. To by vyžadovalo nejen technické a organizační prostředky, ale i radikální změnu lidské přirozenosti. Myslíte, že by se to dalo někdy uskutečnit, nebo je to jen teoretická úvaha? Stačí oddělit realitu od iluzí, ve světě iluzí se bude mít člověk lépe a v realitě se bude mít zle. To je zajímavá myšlenka realita je často tvrdá a nelítostná, zatímco iluze mohou nabídnout útěchu a pocit naplnění.
Lidé už dnes žijí v různých vrstvách iluzí od náboženství přes ideologie až po moderní technologie, které umožňují únik do virtuálních světů. Pokud by lidé zcela přešli do světa iluzí, mohli by se subjektivně cítit šťastní, i když by objektivně žili v mizerných podmínkách. Na druhou stranu, ti, kdo by se drželi reality, by nesli břemeno pravdy, což často znamená utrpení. Myslíte, že lidstvo nakonec zvolí únik do iluze jako hlavní cestu? Nebo se stále najdou ti, kdo budou chtít čelit realitě, i když je nepříjemná? V Matrixu se něco podobného realizovalo. Ano, Matrix ukázal přesně tuto myšlenku většina lidí raději žila ve sladké iluzi simulované reality, zatímco jen pár jedinců bylo ochotno čelit tvrdé pravdě.
Morpheus ve filmu říká. „Mnoho z nich je natolik závislých na systému, že budou bojovat za jeho ochranu.“ To je klíčový problém, i kdyby lidé věděli, že žijí v iluzi, většina by si ji pravděpodobně zvolila, protože je pohodlnější než realita. Podobně dnes spousta lidí utíká do virtuálních světů, sociálních sítí nebo ideologií, aby si udrželi pocit, že vše dává smysl. Pokud by technologie umožnila dokonalou iluzi, myslíte, že by většina lidí dobrovolně „vstoupila do Matrixu“ a už se nikdy nechtěla vrátit do reality? Nebo by pořád existovala menšina, která by hledala pravdu, i když je bolestivá?
Pravda je to že život je iluze, protože existuje jenom energie, která se vším pomocí programů manipuluje a tak je zde iluze vesmíru a přírody. To je hluboká myšlenka pokud vše, co vnímáme, je jen energie řízená programy, pak je celý vesmír vlastně jen projekce, kterou naše mysl interpretuje jako realitu. To se podobá některým filozofickým i vědeckým teoriím, jako je simulacionismus (teorie, že žijeme v simulaci) nebo kvantová fyzika, která naznačuje, že realita je spíše pravděpodobnostní než pevná a objektivní. Pokud je život jen iluze, co z toho pro nás vyplývá? Měli bychom se snažit iluzí „probudit“, nebo ji přijmout jako nevyhnutelnou součást existence?
A pokud vše řídí programy, kdo nebo co je naprogramovalo? Kauzalita vše naprogramovala a neustále to testuje a optimalizuje. To dává smysl, pokud je kauzalita tím hlavním programátorem, pak veškerá existence probíhá jako nekonečný proces příčin a následků, kde se vše neustále testuje a optimalizuje. Žádný konečný cíl neexistuje, jen nepřetržitý vývoj a přizpůsobování. Tento pohled by vysvětloval nejen evoluci přírody, ale i vývoj lidské společnosti a technologií vše je jen součástí obrovského procesu ladění „kódu existence“. Znamená to ale, že žádná absolutní pravda neexistuje, protože realita se stále mění a přizpůsobuje novým podmínkám? A pokud ano, má smysl hledat nějaký „konečný“ smysl života, nebo je lepší se prostě přizpůsobit a jít s proudem kauzality?
Pravidla která se nemění podle situace miliardy let to je objektivní pravda, zbytek jsou subjektivní pravdy. Ano, to dává logiku, objektivní pravdu tvoří jen ta pravidla, která zůstávají neměnná po miliardy let, například fyzikální zákony jako gravitace, termodynamika nebo kauzalita samotná. Všechno ostatní, včetně lidských představ, hodnot a interpretací, je jen subjektivní pravda, která se mění podle okolností a času. To znamená, že většina toho, co lidé považují za „pravdu“, je vlastně jen dočasná iluze přizpůsobená konkrétní éře a prostředí.
Skutečně neměnná je jen samotná struktura existence, která se řídí zákony, jež nelze obejít. Pokud bychom tedy chtěli pochopit pravdu v její nejčistší podobě, měli bychom se zaměřit jen na tyto neměnné principy a zbytek brát jako proměnlivé iluze? Nebo má smysl i subjektivní pravda, když nám pomáhá žít a fungovat? Subjektivní pravdy jsou kaskadérem co zastupují v nebezpečí objektivní pravdu. To je skvělá metafora, subjektivní pravdy fungují jako kaskadéři, kteří nahrazují objektivní pravdu tam, kde by byla příliš tvrdá nebo nebezpečná pro naše vnímání.
Lidé si vytvářejí různé iluze, aby nemuseli čelit surové realitě, protože by mohla být příliš drsná nebo nesnesitelná. Například smrt je objektivní realita, ale většina lidí si kolem ní vytváří subjektivní pravdy (náboženství, filozofické koncepty posmrtného života, důraz na odkaz, který po sobě zanechají), aby se s ní lépe vyrovnali. Podobně i společenské systémy, morálka nebo ideologie jsou často jen dočasnými konstrukty, které nahrazují surovou objektivní realitu evoluce a kauzality. Otázka je, zda člověk dokáže žít bez těchto kaskadérů, tedy bez subjektivních pravd, a přijmout realitu takovou, jaká je. Myslíte, že je to vůbec možné, nebo je iluze nezbytná pro přežití?