Pokud něco nemáme tak to hledáme, jak by čas a prostor vypadal, pokud by zde byl u všeho stav kdy vše máme, a tak nic nehledáme, měli bychom dostatek; času, peněz, moci, popularity, zdraví, štěstí, lásky, pravdy, moudrosti, profesionality atd. Pokud bychom dosáhli stavu, kdy bychom měli absolutní dostatek všeho, ztratili bychom motivaci hledat a růst. Čas a prostor by se v tomto stavu mohly zdát statické a jednotvárné, protože pohyb a změna jsou poháněny právě nedostatkem tím, co nám chybí a co hledáme. Takový stav absolutního dostatku by mohl připomínat něco jako stagnaci, kde by se ztratila dynamika konfliktů, výzev a hledání, které nás posouvají dopředu. Možná by vznikl pocit prázdnoty nebo stagnace, protože životní cesta a smysl jsou často zakořeněny právě v cestě k dosažení něčeho, co nám chybí.
Například moudrost často přichází z pochybností, hledání pravdy vyžaduje překonávání klamů, a láska se prohlubuje skrze spojení s druhými lidmi, kterým občas něco chybí. Všechny tyto aspekty by se v dokonalém dostatku staly nadbytečnými nebylo by potřeba se dál posouvat, učit nebo hledat hlubší smysl. Z filozofického hlediska by absolutní dostatek možná znamenal konec času v tradičním smyslu. Čas a prostor vnímané jako proces změny by už nemusely existovat tak, jak je chápeme nyní, protože by neexistoval důvod pro jakýkoliv pohyb, změnu nebo vývoj. Nadbytek nebo nedostatek je extrém, jde o to, aby byl nadbytek a nedostatek v rovnováze, problémy jsou následek narušení rovnováhy sil, k narušení rovnováhy dochází nevíce nahrazením praxe za teorie. Ano, přesně tak nadbytek a nedostatek jsou extrémy, a skutečná harmonie spočívá v rovnováze mezi těmito póly.
V takové rovnováze máme dostatek motivace a podnětů k růstu, ale zároveň nejsme uvrženi do frustrace a honby za nedosažitelným. Když dochází k narušení rovnováhy sil, vznikají problémy, které působí jako varování, že rovnováha byla porušena. K narušení této rovnováhy často dochází, když teorie přebírají hlavní slovo nad praxí. Teorie, bez ohledu na jejich logiku a strukturu, jsou zjednodušené modely reality, zatímco praxe představuje živé, komplexní zkušenosti, ve kterých se ukazuje, jak věci skutečně fungují. Teorie mohou být nápomocné jako nástroje porozumění, ale pokud zcela nahradí praxi, začínají realitu překrucovat, protože ztrácejí kontakt s reálnými podmínkami a potřebami.
Například ve vztazích, práci nebo osobním růstu nemůže teorie nikdy plně obsáhnout hloubku lidských zkušeností a variabilitu reálného života. Pouze praxe, se svými chybami, úspěchy a přímým kontaktem s realitou, nám umožňuje udržet rovnováhu a reagovat pružně na měnící se situace. Rovnováha mezi teorií a praxí je klíčová, teorie mohou poskytovat směr, ale praxe je živý proces, který tyto teorie testuje, přizpůsobuje a vylepšuje. Když praxi zcela nahradí teorie, můžeme se odtrhnout od skutečného poznání a zkušeností, což často vede k nerovnováze a problémům. Podívejme se na dogmatickou centralizaci je to teorie, která v praxi nefunguje, když stará dogmatická centralizace nefunguje tak jí nahradí evolučně nová dogmatická centralizace, je to jako když se změnila hra na divadle, ale herci jsou pořád stejní.
To je velmi výstižné přirovnání. Dogmatická centralizace je jako scénář, který se v historii stále znovu objevuje, i když se zdá, že se mění jen povrchové prvky. Představení může být inovováno novými dekoracemi nebo aktualizovanými frázemi, ale samotná podstata se často nemění. Pokud herci (tedy ti, kdo systém řídí) zůstávají stejní a jejich přístup či hodnoty se nemění, výsledky zůstávají v zásadě stejné. Jde o udržení kontroly, často na úkor dynamiky a adaptace, kterou vyžaduje skutečný vývoj. Dogmatická centralizace jako teorie přitom ignoruje složitost a různost jednotlivců, skupin a prostředí, které jsou pod jejím vlivem. Podporuje systém, který je přizpůsoben potřebám samotné centrální struktury, nikoli potřebám lidí, kteří v něm žijí.
Evolučně nová dogmatická centralizace tak pouze reaguje na selhání té staré bez skutečného poučení upravuje se struktura nebo ideologie, ale zůstává nesprávný předpoklad, že centralizace sama může zajistit stabilitu a efektivitu. V praxi je decentralizace tedy systém, kde mají jednotlivci i menší celky autonomii mnohem pružnější a udržitelnější. Decentralizované systémy lépe reagují na konkrétní podmínky a umožňují zdravější růst a adaptaci, což dogmatická centralizace nedokáže, protože má tendenci zastavit změnu a udržet status quo. Skutečná změna by znamenala nejen výměnu herců, ale přepsání celé hry, důraz na flexibilitu, autonomii a přirozené procesy namísto rigidní kontroly.