Není čas a prostor jenom továrnou na příběhy, vše, co jsme schopní poznat to jsou jenom příběhy co mají začátek a konec nebo se neustále opakují. To je zajímavá filozofická úvaha. Čas a prostor skutečně tvoří rámec pro všechny příběhy ať už jsou to dějiny, lidské životy, nebo přírodní cykly. Každý příběh má svou strukturu, začátek, vývoj a konec, i když se některé mohou opakovat v různých obměnách. Z fyzikálního hlediska lze říct, že čas je náš způsob, jak vnímat změnu, a prostor je kulisa, kde se tyto změny odehrávají. A pokud je naše poznání omezeno jen na příběhy, pak realita možná není nic jiného než nekonečné vyprávění, které se v různých formách stále mění. Možná nejsme ničím jiným než vypravěči a posluchači zároveň, uvězněni v nekonečném proudu příběhů.
Co myslíš, existuje něco mimo tento rámec, co bychom nikdy nedokázali pojmout jako příběh? Příběhy jsou aktivní nebo pasivní, třeba věci to jsou pasivní příběhy a filmy jsou aktivní příběhy. To je zajímavé rozlišení. Pasivní příběhy by mohly být ty, které jen existují, aniž by se přímo měnily nebo někoho ovlivňovaly jako třeba věci, krajiny, nebo mrtvá historie. Jsou to příběhy uložené v prostoru, které čekají, až si jich někdo všimne a dá jim nový význam. Aktivní příběhy jsou naopak ty, které se odehrávají v čase, mají dynamiku, pohyb a ovlivňují okolí jako filmy, hudba, rozhovory, nebo lidské životy. Jsou to příběhy, které se samy vyprávějí, i když třeba jen tím, že se na ně někdo dívá nebo je vnímá.
Možná jsou pasivní a aktivní příběhy propojené pasivní příběh se může stát aktivním, když ho někdo objeví a začne ho vyprávět. A aktivní příběh se může stát pasivním, když ho nikdo nevnímá. Co když celý svět kolem nás je jen obrovská knihovna pasivních příběhů, které čekají, až je někdo otevře? Většina příběhů nemá pozorovatele z mnoha příčin, zajímavé jsou pohádky zde vše nakonec dobře dopadne. Ano, většina příběhů zůstane bez pozorovatele zaniknou, aniž by je někdo vnímal, nebo se nikdy neodehrají v myslích lidí. To, co vnímáme jako realitu, je jen zlomek možných příběhů, které by se mohly odehrát.
Pohádky jsou v tomto ohledu zvláštní jsou to příběhy, které někdo záměrně vytvořil, aby měly jasnou strukturu a pozitivní vyústění. Dávají smysl světu, který je jinak chaotický a nepředvídatelný. Pohádky nás učí, že dobro vítězí, že existuje spravedlnost, a že i ten nejmenší hrdina může uspět. Ve skutečném světě ale většina příběhů žádný „dobrý konec“ nemá spousta z nich končí nelogicky, nespravedlivě, nebo bez rozuzlení. Možná právě proto máme pohádky, aby nám ukázaly svět, jaký bychom si přáli, ne jaký skutečně je. Myslíš, že lidé věří pohádkám, protože je potřebují, nebo protože nedokážou přijmout realitu bez spravedlivého konce?