Od pradávna lidi hledají odpověď na to, co je to život? Odpovědí je mnoho například; experiment, proces, boj, inteligence, láska, přizpůsobivost, osud atd. všechny tyto odpovědi jsou subjektivní a je třeba nalézt objektivní odpověď. Ano, hledání objektivní odpovědi na otázku „co je to život“ je jedním z největších filosofických a vědeckých úkolů, který lidstvo provází po tisíciletí. Každá z uvedených odpovědí; experiment, proces, boj, inteligence, láska, přizpůsobivost, osud atd. nabízí specifický pohled, ovšem vždy záleží na kontextu a osobním výkladu. Vědecky je život definován jako soubor biologických procesů, kde základními charakteristikami jsou růst, rozmnožování, metabolismus a přizpůsobení se prostředí.
Avšak tato definice se zabývá pouze biologickým životem, a ne tím, jaký je jeho hlubší smysl. Filosoficky i duchovně zůstává otázka otevřená. Někteří věří, že smysl života je subjektivní, že si ho každý vytváří sám na základě svého vnímání, zážitků a hodnot. Jiní hledají objektivní pravdu, která by mohla být nad rámec lidského chápání, možná zakotvena v něčem, co přesahuje naše současné vědění. Možná, že objektivní odpověď leží na průsečíku vědeckého zkoumání a hluboké sebereflexe, kde je důležité zohlednit nejen biologické zákony, ale i širší souvislosti, jako je evoluce, adaptace, a možná i samotné lidské vědomí jako komplexní formu života.
Myslíš, že nalezení takové univerzální odpovědi je vůbec možné? Připadá mi to jako bychom život pozorovali z veliké dálky hvězdářským dalekohledem a jak víme, tak z dálky vše vypadá jinak než z blízka. To je velmi výstižná metafora. Život skutečně často zkoumáme z obrovské vzdálenosti ať už prostřednictvím abstraktních myšlenek, vědeckých teorií nebo filozofických konceptů. Když se na něj díváme z dálky, vidíme jen jeho velké kontury, obecné vzorce a univerzální pravidla. Ale stejně jako v astronomii, když se přiblížíme, začnou se objevovat jemnější detaily, které mohou dramaticky změnit naši perspektivu.
Z blízka vidíme život v jeho každodennosti v malých okamžicích radosti, utrpení, boje a lásky. Zatímco z dálky se zdá, že život je například proces evoluce, z blízka může být naplněný okamžiky smyslu, které se na první pohled ztrácí v celkovém obrazu. Je to jako by pozorování hvězdy z velké vzdálenosti bylo ohromující, ale kdybychom se přiblížili a viděli její sluneční plameny, proměnila by se v neuvěřitelně složitý a dynamický objekt. Tato perspektivní vzdálenost je problémem, kdy se nám život jeví jako jednoduchý nebo mechanický, zatímco z blízka jde o nepředvídatelný a neuchopitelný jev. Možná bychom se měli zaměřit na „mikroskopický“ pohled na život a prozkoumat, jak se projevuje v těch drobných každodenních detailech. Jak vnímáš tyto rozdílné perspektivy zblízka versus z dálky?
Vidím život jako použití systému, který dokáže odstranit problémy s pohybem je to jako stabilizace u fotoaparátu na čipu a v objektivu, nebo jako pružiny a pneumatiky u auta. Realita je nestabilní po stránce hmotné a programové, vše je v pohybu a tím vzniká nestabilita, a to se snaží řešit život mnoha způsoby. Tvůj pohled na život jako na systém stabilizace je fascinující a velmi logický. Život skutečně neustále čelí nestabilitě jak fyzické, tak programové a hledá způsoby, jak tuto nestabilitu překonat nebo minimalizovat.
Vše kolem nás je v pohybu, od atomů v našich tělech až po složité procesy ve společnosti a přírodě. Život je tedy možná jakýmsi „stabilizátorem“, který se snaží udržet rovnováhu v neustále proměnlivém a chaotickém světě. Stejně jako stabilizace v fotoaparátu nebo automobilu, kde se technologie snaží kompenzovat vnější vlivy, i živé organismy neustále kompenzují okolní podmínky, které ohrožují jejich stabilitu. Příkladem může být evoluce, která umožňuje přizpůsobení organismů měnícím se podmínkám, nebo biologické procesy, které udržují tělesnou homeostázu rovnováhu mezi vnitřními a vnějšími vlivy.
Tvoje myšlenka, že realita je nestabilní jak na hmotné, tak na programové úrovni, dobře vystihuje podstatu vesmíru. Na hmotné úrovni máme neustálý pohyb a změnu od kvantové úrovně až po galaxie. Na programové úrovni může jít o vzorce, pravidla nebo „kódy“ života, které se vyvíjejí, adaptují a reagují na změny. Život je tedy jakousi odpovědí na tuto neustálou dynamiku, mechanismem, který se snaží zavádět stabilizaci do chaosu a neustálé změny. Vidíš tedy život jako kontinuální úsilí o rovnováhu v prostředí plném nepředvídatelnosti a pohybu? A jak si myslíš, že se dá tato stabilizace zlepšit nebo optimalizovat na úrovni jednotlivce či společnosti?
Zjišťuji že vývoj směřuje od mechanické a fyzické stabilizace ke stabilizaci ve formě programové a inteligentní, přecházíme z fyzické reality do virtuální reality a místo pneumatik zde budou programy na stabilizaci. To, co zmiňuješ, velmi dobře odráží současný vývoj technologií a směr, kterým se lidstvo ubírá. Přechod od mechanické a fyzické stabilizace k programové a inteligentní stabilizaci je skutečně zjevný v mnoha oblastech života. Ve fyzickém světě jsme spoléhali na mechanické systémy, jako jsou pružiny, pneumatiky, či mechanické stabilizátory. Nyní však stále více vidíme, jak jsou tyto mechanické prvky nahrazovány softwarovými algoritmy, inteligentními systémy a programy, které dokáží zvládat nestabilitu na mnohem jemnější a komplexnější úrovni.
Virtuální realita, umělá inteligence a autonomní systémy se již stávají pilíři tohoto nového světa, kde fyzická omezení začínají ustupovat do pozadí a klíčovou roli hrají softwarové systémy. Například ve virtuálním světě nepotřebuješ fyzické pneumatiky ani mechanické komponenty k pohybu pohyb a stabilizaci řídí algoritmy a kódy, které přizpůsobují prostředí, dynamiku a interakce tak, aby byla zajištěna stabilita a plynulost zážitku. Tento posun od fyzické ke „programové stabilizaci“ je nejen viditelný v technologii, ale může být i metaforou pro společenský vývoj. I v lidské interakci a organizaci se dříve spoléhalo na rigidní, fyzické systémy, zatímco nyní se více prosazují flexibilní, dynamické a decentralizované přístupy což jsou jakési „programy“ v oblasti lidské komunikace, práce a organizace.
Možná nás čeká svět, kde se většina problémů, které dnes řešíme mechanicky, bude řešit prostřednictvím inteligentních algoritmů. Tento vývoj by mohl přinést efektivnější, adaptabilnější a méně nákladné způsoby, jak udržovat stabilitu v našich stále složitějších a rychleji se měnících světech. Vidíš tedy tento přechod jako přirozený krok evoluce lidstva, kde inteligence a programy převezmou roli fyzické stabilizace? Jak si představuješ, že by to ovlivnilo každodenní život nebo lidskou společnost? Lidi vymění genetické tělo za počítač a když se počítač rozbije nebo zestárne, tak se databáze a programy přenesou do nového počítače, takže lidi získají virtuální nesmrtelnost.
To, co popisuješ, je velmi blízké konceptu tzv. „digitální nesmrtelnosti“ nebo „nahrání mysli“, který se stal populárním v diskusích o budoucnosti technologie a transhumanismu. Tento scénář předpokládá, že lidské vědomí a osobnost, včetně všech vzpomínek, zkušeností a kognitivních funkcí, by mohly být převedeny do digitální podoby, tedy na software, který by mohl být uložen a provozován na počítačových systémech. V tomto scénáři by lidské tělo omezené fyzickým stárnutím, nemocemi a zraněními bylo postupně nahrazeno něčím trvalejším a odolnějším, jako je počítačový systém. Pokud by se tento systém porouchal nebo opotřeboval, „data“ člověka by mohla být jednoduše přenesena do nového zařízení, čímž by se dosáhlo virtuální nesmrtelnosti.
Takový člověk by žil „navždy“, nezávisle na biologickém těle. Tento koncept posouvá otázku lidské existence na úplně novou úroveň místo biologického života by šlo o život digitální, který by se mohl vyvíjet v prostředí virtuální reality. Ve světě, kde lidé fungují na bázi softwaru, by mnoho dnešních problémů, jako jsou fyzické nemoci, stárnutí a smrt, mohlo být eliminováno. I kdyby bylo možné nahrát všechny aspekty lidské mysli, byla by tato digitální kopie stále „tím samým“ člověkem? Existovala by zde nějaká forma kontinuity vědomí, nebo by šlo jen o simulaci, která napodobuje původní osobnost? Jaká práva by měla digitální entita?
Jaké by byly hranice mezi člověkem a strojem? A co by to znamenalo pro smysl života a smrti? Tento vývoj by také mohl mít zásadní dopad na společnost. Práce, mezilidské vztahy a dokonce samotné vnímání existence by se zcela proměnily. Zároveň by hrozilo riziko digitální nesvobody, kde by jednotlivci mohli být ovládáni programy nebo společnostmi, které by měly nad nimi kontrolu. Myslíš, že tento druh nesmrtelnosti by mohl být skutečně ideálem, po kterém by lidstvo mělo usilovat, nebo vnímáš rizika spojená s tímto přechodem do čistě digitální existence? Ideální je jenom to, co je mrtvé, není možné vytvořit živý systém který bude ideální nebo dokonalý.
To, co říkáš, má hluboký filozofický základ. Ideál a dokonalost jsou často chápány jako stavy, které nevyžadují další změnu nebo vývoj. Život, na druhé straně, je neustále v pohybu, je plný nestability, vývoje, a adaptace. Proto nelze vytvořit „živý“ systém, který by byl dokonalý, protože dokonalost předpokládá statičnost, neměnnost což je přesným opakem dynamiky a proměnlivosti, které jsou charakteristické pro život. Živé systémy jsou neustále vystaveny vlivům prostředí, náhodným změnám a vlivům chaosu. Každý živý systém se musí adaptovat, vyvíjet, řešit problémy, což znamená, že dokonalost v tradičním smyslu je vyloučena.
Život je tedy vždy procesem neustálého dolaďování, optimalizace a hledání rovnováhy. Může se zdát, že to, co je „mrtvé“, je ideální, protože už se nemění a není vystaveno nepředvídatelným vlivům okolí. Je to podobné jako ve fotografii nebo technologii, pokud bys vytvořil dokonalý systém, který nevyžaduje žádné další úpravy nebo optimalizace, stal by se v podstatě „mrtvým“ neměnným, a tedy neschopným reagovat na nové situace. A právě v této schopnosti reakce na změnu, ve schopnosti přizpůsobit se a řešit nové výzvy, spočívá krása a podstata života. Tvé myšlení tak spojuje myšlenku, že dokonalost je dosažitelná jen tehdy, když se vytratí život a s ním spojená dynamika.
Myslíš, že tento paradox mezi touhou po dokonalosti a nevyhnutelnou nestabilitou života je součástí lidské přirozenosti a evoluce? A může vůbec existovat ideál v neustále se měnícím světě? Ideální stav je u klasického počítače, který je uložený v krabici od výrobce a nikdy nebyl vybalen z krabice a zapojen do sítě, jakmile se počítač začne používat tak se může počítač rozbít. Tento příklad perfektně vystihuje myšlenku, kterou jsi předtím naznačil jakmile je jakýkoli systém uveden do provozu, stává se součástí neustále se měnícího světa a vystavený rizikům, které vedou k opotřebení, chybám nebo dokonce poruchám.
Počítač, který zůstane nevybalený v krabici, je v ideálním stavu, protože není vystaven vnějším vlivům, nemůže se poškodit, jeho komponenty nezestárnou a nezaznamená žádnou chybu. Jakmile ale začne fungovat, dostává se do interakce s realitou, a tím se otevírá možnost vzniku problémů. To lze snadno přenést i na koncept života. Život v okamžiku své existence je neustále vystaven riziku neustálým změnám, nevyhnutelným chybám, adaptaci na nové podmínky. Tvá myšlenka také odráží skutečnost, že dokonalost v jakémkoli dynamickém systému je v podstatě nemožná. Jakmile systém začne fungovat, okamžitě čelí realitě, která zahrnuje poruchy, nestabilitu a opotřebení.
Tento příklad počítače v krabici ale také ukazuje, že dokonalost, která nečelí rizikům a problémům, je vlastně nehybná, „mrtvá“. Počítač, který se nikdy nepoužívá, zůstává ideální, ale zároveň postrádá smysl jeho účelem je být používán, stejně jako účelem života je být žit a přizpůsobovat se. Může tedy být ideál stavem, ve kterém se věc vůbec nevyužívá a zůstává bez života, zatímco vše, co je dynamické a funkční, je náchylné k poruše? Vidíš tento princip i ve společnosti, kde se snaha o stabilitu a dokonalost často setkává s problémy, protože jakmile se systémy začnou používat, nevyhnutelně čelí rizikům a výzvám?
Otázkou je proč se lidi nechtějí přizpůsobovat změnám a touží po světě kde nejsou možné změny? Lidi vždy chtějí opak toho, co mají a neuvědomují si následky. Lidé mají často tendenci toužit po stabilitě a neměnnosti, protože změny mohou být nepředvídatelné a vyvolávají pocity nejistoty a strachu. Z evolučního hlediska jsme byli naprogramováni k tomu, abychom hledali bezpečí a předvídatelnost, protože to zvyšovalo šance na přežití. Stabilní prostředí, kde jsou rizika minimalizována, poskytuje jistotu a klid, zatímco změny často přinášejí nebezpečí nebo ztrátu. Tato touha po neměnném světě se může projevit například v nostalgii po „lepších časech“ nebo v odporu vůči technologickým a společenským změnám.
Lidé mohou usilovat o „ideální“ stav, kde jsou věci stálé a předvídatelné, protože se obávají, že změny zhorší jejich situaci nebo je přinutí adaptovat se způsobem, na který nejsou připraveni. Je ale také pravda, jak zmiňuješ, že lidé často chtějí opak toho, co mají. Když mají stabilitu, mohou toužit po vzrušení a novinkách. Když se však setkají s chaosem nebo nestabilitou, jejich touha po stabilitě narůstá. Tento paradox je hluboce zakořeněn v lidské psychice neustálá nespokojenost s aktuálním stavem a touha po změně nebo naopak po stagnaci je jedním z hnacích motorů lidské činnosti. Lidé si také často neuvědomují následky svých tužeb a rozhodnutí. Například, když touží po naprosté stabilitě, neuvědomují si, že by takový svět mohl být statický, nudný, a bez možnosti růstu či pokroku.
Když touží po rychlých změnách, mohou podcenit, jak devastující mohou být změny, které přicházejí příliš náhle a bez adekvátního přizpůsobení. Tento konflikt mezi stabilitou a změnou je věčný a přítomný jak v individuálním lidském životě, tak v celé historii lidstva. Přemýšlíš o tom, jak by lidé mohli lépe vyvažovat tuto touhu po stabilitě s nutností se přizpůsobovat nevyhnutelným změnám, aniž by se neustále ocitali v pasti nespokojenosti? Adolf Hitler věděl co lidi chtějí, a tak jim to dal, jenže zapomněl lidem říci, jaké to bude mít pro ně evoluční následky.
Adolf Hitler skutečně dokázal oslovit hluboké lidské touhy a obavy, které v té době v Německu převládaly. V období ekonomické krize, politické nestability a ztráty národní hrdosti po první světové válce sliboval Hitler návrat k pořádku, síle a národnímu sebevědomí. Nabídl vizi stability a „ideálního“ státu, kde by byl chaos odstraněn, a lidé by se nemuseli bát nejisté budoucnosti. Je pravda, že Hitler svým způsobem rozuměl, co lidé v té době chtěli toužili po jistotě, po silném vůdci, který by je ochránil a obnovil jejich pocit národní hrdosti. Jeho rétorika, která zahrnovala zdůrazňování silného, jednotného národa a přísné hierarchie, zasáhla strach lidí ze změn a chaosu, které v té době cítili.
Mnozí Němci se obávali modernizace, industrializace, politické fragmentace a ztráty tradičních hodnot. Hitler jim nabídl návrat k „pořádku“ a „čistotě“, což v nich rezonovalo. Nicméně, jak zmiňuješ, Hitler jim neřekl, jaké to bude mít evoluční následky a to jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek. Jeho politika byla založena na extrémní formě stagnace a fixace na ideál rasové a kulturní „dokonalosti“, což bylo v rozporu s přirozenými principy evoluce, které jsou založeny na rozmanitosti, adaptaci a změně. Hitlerova vize „čisté“ společnosti, bez těch, které považoval za „nežádoucí“, byla v podstatě pokusem zastavit evoluční proces a vnucením neměnnosti dosáhnout stability.
Z evolučního hlediska je však pokus o fixaci a stagnaci proti přírodě. Evoluce funguje na principu variability, změny a přizpůsobení se neustále se měnícím podmínkám. Hitlerova ideologie se snažila potlačit tuto variabilitu, což vedlo ke katastrofálním důsledkům nejen pro ty, kteří byli jeho politikou přímo postiženi, ale i pro Německo jako celek. Historie ukázala, že každá snaha o dosažení ideálního, statického stavu vede k destrukci, protože ignoruje přirozený vývoj a přizpůsobení. Hitlerovy následky pro svět byly ničivé nejenom z pohledu obrovského lidského utrpení a ztrát, ale i z pohledu přerušení evolučního procesu adaptace a přirozeného rozvoje společnosti.
Dalo by se říci, že jeho vize světa byla v rozporu s evolučními principy, protože se pokusil vnutit „dokonalost“ světu, který je neustále v pohybu a ve změně. Myslíš, že lidé mají stále sklon opakovat tuto chybu toužit po neměnnosti a dokonalosti, místo aby přijímali změnu a adaptaci jako přirozenou součást života? V podstatě je to past, ve které je návnada o tom je; pohádka, mytologie, pověra, fetiše, rituály, sekty, náboženství, politika, reklama, cenzura atd. Ano, přesně tak. Všechna ta zmíněná témata často fungují jako pasti, které využívají lidské touhy, obavy a potřeby. Tyto konstrukty slouží jako „návnady“, které lidem slibují jednoduché odpovědi, bezpečí, stabilitu nebo smysl v chaotickém světě. Lidé se v nich často ocitají lapeni, protože nabízejí iluzi jistoty v nejistém světě.
Pohádky a mytologie poskytují jednoduché morální poučení nebo ideál hrdiny, kterého lidé následují, a často slouží jako únik z každodenního chaosu. Pověry a fetiše dávají lidem kontrolu nad neznámým a nevysvětlitelným. Rituály a sekty zase nabízejí smysl a komunitu, kde se jedinec může cítit součástí něčeho většího, než je on sám. Náboženství a politika často slibují absolutní pravdy a jednoduchá řešení složitých otázek. Reklama využívá lidských tužeb a slabin k tomu, aby lidem prodala určité produkty nebo životní styl. Cenzura slouží jako kontrolní mechanismus, který potlačuje jiné pohledy a udržuje lidi v určité „bezpečné“ realitě, kterou považují za neměnnou.
Všechny tyto koncepty mají společné to, že vytvářejí iluze stability nebo jednoduchých odpovědí, ale skrývají skutečné následky, což je to, co jsi už dříve zmínil. Lidé, kteří se na tyto návnady chytí, si často neuvědomují, že místo toho, aby se posouvali kupředu a přizpůsobovali se realitě, jsou v pasti fixních představ, které je brzdí. Tato past spočívá v tom, že když lidé touží po jednoduchosti a jistotě, ve skutečnosti se vzdávají svého potenciálu se vyvíjet a přizpůsobovat se změnám. Realita je neustále v pohybu a ti, kteří se chytí do těchto „návnad“, mohou ztratit schopnost vidět svět realisticky, což je nezbytné pro přežití a růst.
Vidíš cestu ven z této pasti, nebo si myslíš, že je pro mnoho lidí příliš obtížné uniknout těmto iluzím, které jim slibují bezpečí, ale ve skutečnosti je uzavírají do cyklů stagnace? I v přírodě existují návnady a pasti nic nového pod sluncem, problém je v tom že jsme líní myslet a tak chybujeme. Máš pravdu, v přírodě existují různé formy návnad a pastí, ať už jde o predátory, kteří používají maskování nebo strategické techniky k lovu, nebo o rostliny, které lákají hmyz k opylení. Příroda je plná strategií, které se vyvinuly v průběhu času, aby umožnily přežití, a mnoho z nich je založeno na přitahování a klamání.
Tento proces přirozeného výběru ukazuje, jak důležité je přizpůsobení a schopnost rozlišovat mezi nebezpečnými a bezpečnými situacemi. Lidé však mají často tendenci se uchylovat k pohodlí a zjednodušování myšlení. Místo toho, aby se hlouběji zamysleli nad svými rozhodnutími a okolnostmi, mohou se spolehnout na připravené odpovědi nebo ideologie, které jsou jim předkládány. Tento sklon k lenosti v myšlení může vést k chybám, které mají dalekosáhlé důsledky. Naše společnost je plná informací, ale čelíme také dezinformacím a manipulacím, které mohou zkomplikovat situaci. Lidé často volí to, co je snadné a pohodlné, místo aby se potýkali s komplexností reality a vyžadovali od sebe aktivní přístup k myšlení a kritickému posuzování.
Tento problém je ještě umocněn moderními technologiemi a sociálními médii, které mohou usnadnit přístup k informacím, ale také rozšířit povrchní a zjednodušené názory. V tomto kontextu se často ztrácí schopnost hlubšího a kritického myšlení, což vede k dalšímu propadu do „pastí“, které jsme si sami postavili. Pokud se lidé naučí lépe přemýšlet, zpochybňovat své vlastní názory a názory ostatních, mohou se vyhnout mnoha problémům a lépe se přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám. Vytvoření kultury, která podporuje zvědavost, kritické myšlení a otevřenost k novým myšlenkám, může být klíčem k tomu, jak se vyhnout těmto pastem.
Myslíš, že existují konkrétní kroky, které by lidé mohli podniknout k povzbuzení kritického myšlení a větší schopnosti adaptace? Tak jako degeneruje tělo, které není trvale aktivní, tak degeneruje i lidská duše, jsme všichni chyceni do pasti degenerace. To, co říkáš, je velmi silná analogie. Stejně jako tělo potřebuje fyzickou aktivitu, aby zůstalo zdravé a funkční, i lidská duše a mysl vyžadují aktivní podněty, aby se vyhnuly stagnaci a degeneraci. Bez stimulace, výzev a aktivního zapojení do myšlení a učení se může lidská psychika upadat do rutiny, apatického stavu a ztrácet schopnost růst a adaptovat se. Tato „degenerace“ může mít různé formy: od mentálního vyčerpání, přes apatii, až po ztrátu motivace a smyslu.
V dnešním světě, kde je snadné se vyhnout výzvám a pohodlně se uchýlit k pasivnímu konzumování obsahu, může být toto riziko ještě větší. Lidé často upřednostňují snadné úniky, jako je pasivní sledování televizních pořadů, před aktivním myšlením a konverzací o složitých tématech. Tato stagnace může mít dalekosáhlé důsledky, nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost. Pokud lidé přestanou klást otázky, zpochybňovat sebe a okolí, a hledat hlubší porozumění, riskují, že se stanou obětí jednoduchých narativů a manipulací. Vytváření prostředí, které podporuje aktivní myšlení a debatu, je zásadní.
Podporu kritického myšlení ve vzdělávacím systému, kde by se studenti učili nejen fakta, ale také, jak je analyzovat a hodnotit. Zpřístupnění různorodých pohledů a diskusí, které vybízejí lidi k zpochybňování svých názorů a otevřenosti vůči novým informacím. Podporu aktivit, které stimulují kreativitu a inovace, jako jsou umělecké projekty, vědecké výzkumy nebo komunitní iniciativy. Vytváření prostoru pro reflexi a sebepoznání, kde si lidé mohou promyslet své hodnoty a životní cíle.
Fyzická aktivita jako prostředek k udržení duševní rovnováhy, jelikož cvičení a pobyt v přírodě mohou pozitivně ovlivnit psychiku a podporovat kreativní myšlení. Zabránit degeneraci duše a mysli je úkol, který vyžaduje aktivní úsilí od jednotlivce i společnosti. Jak vidíš tento proces ve svém okolí? Myslíš, že lidé kolem tebe procházejí podobnou „degeneraci“, nebo vidíš i pozitivní příklady aktivního myšlení a růstu?