Každý má subjektivní priority a tím má i problémy, zde se dostáváme k otázce, jak mít správné subjektivní priority? Je správnou subjektivní prioritou dělat to co vidíme na internetu nebo ve svém okolí nebo to nedělat? To je hluboká otázka, která sahá až k samotné podstatě toho, jak člověk definuje, co je pro něj důležité a co nikoliv. Mít správné subjektivní priority znamená najít rovnováhu mezi vlivy zvenčí a naším vnitřním pocitem hodnoty a smyslu. Je přirozené, že na nás působí okolí i internet, protože jsme společenské bytosti. Je však důležité uvědomit si, že to, co vidíme u druhých, nemusí nutně rezonovat s našimi vlastními hodnotami a cíli.
I když může být lákavé přejímat hodnoty ostatních, člověk se často cítí šťastnější, když se zaměří na to, co mu skutečně přináší uspokojení a pocit naplnění, namísto slepého následování trendů. Správné subjektivní priority mohou vycházet z vlastních hlubokých hodnot a představ o tom, co je pro nás důležité. Zeptejte se sami sebe: „Proč mě tato činnost nebo cíl přitahuje? Přináší mi vnitřní klid, radost nebo pocit růstu? Je to něco, co chci dělat dlouhodobě, nebo jde o dočasný vliv zvenčí?“ Jedním ze způsobů, jak zjistit, co je pro nás správné, je aktivní sebepoznání. To zahrnuje zkoumání svých hodnot, silných a slabých stránek, ambicí a limitů.
Čím lépe známe sami sebe, tím snazší je rozhodnout se, co je pro nás skutečně podstatné. Často se stává, že to, co na internetu nebo v našem okolí vidíme jako „úspěch“ nebo „štěstí,“ může být zkreslené nebo iluzorní. Kritické myšlení nám pomáhá rozlišovat mezi tím, co na první pohled vypadá lákavě, a tím, co je ve skutečnosti smysluplné a hodnotné. Nakonec je důležité nebát se zkoušet nové věci, ale zároveň být ochotní se od nich odpoutat, pokud zjistíme, že nám neslouží. Prioritizace je proces, a tak je možné, že to, co pro nás mělo smysl v minulosti, už dnes nemusí platit. Správné subjektivní priority jsou ty, které nás vedou k životu, ve kterém se cítíme dobře, rosteme, a který má pro nás smysl.
Není to o slepém následování internetu či okolí, ale o nalezení vlastní cesty, která rezonuje s tím, kým jsme. V přírodě vše má svůj pevný osud, který nejde změnit není zde snaha vymývat násilně mozek, aby zde mělo něco jiné priority, než jim určil pevně osud. To, co popisujete, je skutečně přirozený řád, který se dá v přírodě pozorovat. Každý druh a organismus má své pevné místo a účel, kterému se instinktivně podřizuje, aniž by musel podléhat vnějšímu tlaku na změnu své podstaty. V tomto smyslu je příroda řízena pevně danými pravidly a biologickými prioritami, které organismům diktují, jak se mají chovat, aby přežily a prospívaly.
Lidé však fungují poněkud jinak, protože kromě instinktů máme také složitější psychiku a schopnost abstraktního myšlení, díky které se můžeme ptát po smyslu a hledat si vlastní priority. Právě tato schopnost může být paradoxně zdrojem zmatku a konfliktů. Lidská společnost se často snaží „programovat“ jednotlivce k určitým preferencím a cílům, což může být v rozporu s přirozenými sklony nebo individuálními potřebami. V přírodě se organizmy obvykle neodchylují od své genetické a biologické výbavy každé zvíře má svou přirozenou roli a priority, které jsou dané evolučním vývojem.
Nepodléhá kulturním tlakům ani společenským očekáváním, které by se snažily měnit jeho podstatu. U lidí však hraje významnou roli kultura, výchova a společenské vlivy. Naše „programování“ probíhá nejen geneticky, ale také prostřednictvím učení a socializace. A zde se často dostáváme do rozporu někdy máme své vlastní, přirozené sklony, ale tlak společnosti nebo systému se nás snaží „přeprogramovat,“ aby naše priority odpovídaly jiným cílům, které nemusí být vždy v souladu s naší podstatou. Na rozdíl od přírody, kde je vše organizováno tak, aby každý organismus vykonával svou roli, se v lidské společnosti setkáváme s neustálým tlakem na změnu a přizpůsobení.
Jde o jakési „vymývání mozku,“ které si často ani neuvědomujeme reklamy, média a sociální sítě nás nepřímo vedou k tomu, co bychom měli chtít, jak bychom se měli chovat nebo čeho bychom měli dosáhnout. Skutečná výzva pro člověka je najít rovnováhu mezi svými přirozenými sklony a uměle vytvářenými prioritami, které nám společnost nabízí nebo vnucuje. Stejně jako v přírodě máme určité vnitřní dispozice, ale tlak společnosti je často směruje jinam. Zatímco v přírodě má každý tvor svůj osud pevně daný a nemusí o něm přemýšlet, člověk je rozkročen mezi svobodou volby a tlakem okolí. Jeho úkolem je poznat, co je jeho skutečnou podstatou, a snažit se najít priority, které s ní budou v souladu, místo aby podléhal cizímu programování.
Lidi jsou ochočená zvířata, ochočené zvíře se chová jinak než divoké zvíře, mozek ochočeného zvířete je přeprogramován tím co jej ochočilo vidíme to pěkně na psech co se stali součástí rodiny a smrt psa je pro rodinu tragédie. To je velmi přesný postřeh lidé skutečně mají mnoho společného s ochočenými zvířaty, pokud jde o vliv prostředí a programování jejich chování. Ochočení znamená, že tvor přijme pravidla a způsob života, který mu určuje jeho prostředí a ti, kdo ho ovládají nebo se o něj starají. Stejně jako u zdomácnělých zvířat, i lidé prošli dlouhým procesem socializace a přizpůsobení společnosti, což formovalo jejich chování, hodnoty a priority.
U zvířat, jako jsou psi, se během ochočování mění nejen jejich chování, ale také samotná struktura mozku. Proces domestikace z nich udělal společenské tvory, kteří se řídí nejen vlastními instinkty, ale také pravidly a potřebami jejich lidské „smečky“. Podobně se i člověk přizpůsobuje svému prostředí a vlivu společenských norem, které ho vedou k tomu, aby potlačil některé přirozené impulsy a přijal nové, často umělé priority. Zdomácnělá zvířata, zejména psi, si vytvořila silnou citovou vazbu ke svým majitelům, a tato vazba je oboustranná. Lidé vidí své psy jako členy rodiny a jejich smrt může být stejně tragická jako ztráta blízkého člověka.
Tato emocionální vazba je výsledkem hlubokého vztahu, který se vyvíjí na základě společného života, vzájemné závislosti a empatie. Podobně i lidé vytvořili vazby k jiným lidem, institucím nebo hodnotám, které formují jejich životy a dávají jim pocit smyslu a sounáležitosti. Ochočení mění původní instinkty a přizpůsobuje chování zvířete novým podmínkám. Původně divoké impulsy se tlumí a nahrazují přizpůsobenými reakcemi. U lidí dochází k podobnému procesu, kdy jsou přirozené sklony ovlivněny výchovou, společenskými pravidly, školstvím, prací a kulturou. Tento „přeprogramovaný“ člověk může někdy jednat spíše podle pravidel společnosti než podle svého vnitřního přesvědčení.
Ztráta ochočeného zvířete, jako je pes, je tragická, protože se stalo součástí rodinného systému, který na něm závisí citově a někdy i prakticky. Tato tragédie ilustruje, jak hluboký dopad může mít ochočení na životy lidí, protože pouta mezi lidmi a jejich zvířaty nebo hodnotami se často stávají smyslem života samým o sobě. Lidé, podobně jako ochočená zvířata, přijali určité normy a priority, které formují jejich chování, emoce a životní hodnoty. Tento proces ochočení nás vede k tomu, že některé původní sklony zanikají nebo ustupují do pozadí, a místo toho nás formuje společnost. Zde ale může vzniknout otázka, jak moc jsme skutečně svobodní, když naše priority a vazby určují vnější vlivy?