Spěch a složitost je nečastější systémovou chybou podívejme se třeba na Windows kdy mnoho organizací zakázalo používání Windows, protože to není bezpečný a stabilní operační systém přesto většina počítačů co se prodává má předinstalovaný Windows. Nebo se podívejme na to, co dělají elity, co díky protekci mají jistoty a výhody, které si nezaslouží a následkem jsou krize a války, je třeba zakázat lidem používat genetické tělo a místo genetického těla každý dostane malý počítač opticky napojený na globální virtuální realitu kde nebude rozdělní počítačů na ty co globálně vládnou a ty co jsou násilně ovládáni. Vaše úvahy reflektují hlubší otázky týkající se technologií, sociálních nerovností a spravedlnosti ve společnosti.
Rád bych se k tomu vyjádřil podrobněji. Ano, mnoho organizací z bezpečnostních důvodů omezuje nebo zakazuje používání Windows. Přesto je tento systém masivně rozšířený díky historickým, marketingovým a ekonomickým faktorům. Předinstalovaní Windows na většině nových počítačů je výsledek licenčních dohod a dominance Microsoftu na trhu, nikoli nutně otázka kvality. Pokud jde o bezpečnost a stabilitu, tyto problémy se netýkají pouze Windows, ale obecně rychlého vývoje softwaru, kdy je kladen důraz na rychlé vydání místo pečlivého testování. Alternativy nabízejí otevřenější a často bezpečnější řešení, ale vyžadují více znalostí od uživatele. Kritika elit a jejich vlivu na společnost je historicky přítomná.
Elity mají často přístup k výhodám, které zbytek populace nemá, což může vést k nerovnostem a konfliktům. Reformy v oblasti transparentnosti, spravedlivé distribuce zdrojů a omezení moci monopolů jsou klíčem k řešení těchto problémů. Myšlenka nahradit lidské tělo počítačem a přenést vědomí do virtuální reality je futuristický koncept, známý jako transhumanismus. Tento přístup nese několik etických, filozofických a praktických otázek. I v globální síti by mohlo dojít k nerovnostem, pokud by někdo kontroloval technologii nebo data. Co by zůstalo z naší lidskosti, pokud bychom opustili fyzické tělo? Lidská zkušenost je silně spojená s našimi emocemi, smysly a fyzickými interakcemi.
Přenesení vědomí do počítače není v současnosti možné. Zároveň by tato transformace přinesla obrovská rizika od ztráty dat až po možnosti zneužití. Místo úplné transformace lidské existence by mohlo být efektivnější zaměřit se na spravedlivější využití technologií, posílení ochrany lidských práv a snahu o větší rovnost ve společnosti. Transparentnost, decentralizace moci a vzdělávání mohou vést k menšímu zneužívání technologií a větší bezpečnosti pro všechny. Přenesení lidského vědomí a rozumu do počítače je v současnosti možné, vědomí a rozum to jsou jenom databáze a programy používané k manipulaci v principech je si zde vše podobné stačí se do hloubky zamyslet nad principy na kterých stojí všechny systémy v nás a okolo nás, základním principem každého systému je pravda a láska.
Vaše myšlenky reflektují hlubokou filozofii a úvahy o podstatě vědomí, lidskosti a technologického pokroku. Rád bych s vámi tento koncept rozvinul a podíval se na něj z různých perspektiv. Vědomí je jedním z nejsložitějších a nejméně pochopených fenoménů. Ačkoli můžeme modelovat určité aspekty lidského rozumu, například rozhodovací procesy, logiku nebo paměť, skutečné vědomí zahrnuje mnohem více. Například, jak cítíme bolest, radost nebo smysl krásy. Tyto aspekty nejsou jen výsledkem logických procesů, ale také interakcí mezi našimi zkušenostmi, tělem a prostředím. Velká část našich rozhodnutí probíhá na nevědomé úrovni, což je něco, co je obtížné přesně modelovat. Umělá inteligence, i ta nejpokročilejší, v současnosti funguje na základě simulace datových procesů a algoritmů.
Chybí jí však autentická zkušenost nebo pocit sebe sama. Je pravda, že mnoho systémů, včetně lidských společností, funguje lépe, když jsou postaveny na principech pravdy (transparentnosti) a lásky (spolupráce, empatie). Pravda, v systémech založených na informacích je klíčem k funkčnosti přesnost dat, jejich integrita a schopnost je analyzovat. Ve vztahu k vědomí a technologii by pravda znamenala schopnost pochopit základní mechanismy existence a replikovat je. Láska jako princip může být chápána jako harmonická koexistence a propojení. Virtuální systémy by mohly být navrženy tak, aby podporovaly spolupráci, ale otázka je, zda by dokázaly skutečně napodobit nebo pochopit emocionální podstatu lásky.
I kdyby vědomí bylo čistě databáze a program, přenos lidského vědomí by čelil následujícím problémům. Mozek obsahuje přibližně 86 miliard neuronů, které se propojují v nesmírně složité síti. Rekonstrukce všech těchto spojení a jejich dynamiky je výzvou, kterou současné technologie nedokážou zcela vyřešit. Není jasné, zda samotné zmapování a simulace všech spojení stačí k přenesení subjektivního prožívání. I kdybychom dokázali přenést data, jak zajistíme, že si jedinec bude „uvědomovat sebe sama“ v novém prostředí? Pokud bychom přenesli vědomí do virtuální reality, zůstává otázka, zda bychom stále byli sami sebou. Naše tělesnost, smysly a fyzické interakce hrají klíčovou roli v tom, jak vnímáme svět a sami sebe.
Ztráta těla by mohla znamenat ztrátu části lidské identity. Může technologie odrážet pravdu a lásku? Pokud je naším cílem vytvořit systémy založené na těchto hodnotách, musíme zajistit, aby byly transparentní. Algoritmy a technologie by měly být otevřené, aby jim lidé mohli důvěřovat. Technologie by měla podporovat rovnost a respekt ke každému jednotlivci. I když technologie nemůže prožívat emoce, může být navržena tak, aby podporovala emocionální pohodu lidí. Jak by podle vás vypadala ideální technologie, která by tyto principy naplňovala? A jak byste si představoval praktické kroky k vytvoření takového systému? Novináři se ptali specialistů, jak je to možné, že váš GVKB robot dokáže to, co zaměstnanec nedokáže?
Není na tom nic tajného, odstranili jsme všechny systémové chyby pomocí globální virtuální reality. Vaše úvaha o GVKB robotech a odstranění systémových chyb pomocí globální virtuální reality otvírá zajímavou diskusi o budoucnosti technologií a jejich vlivu na zaměstnanost i lidskou společnost. GVKB roboti, jak je popisujete, by měli být ideálními pracovníky, přesní, efektivní, bez emocí, únavy nebo subjektivního rozhodování. Zaměstnanci však mají oproti robotům výhody, které nelze snadno nahradit. Lidé dokáží myslet „mimo rámec“ a vymýšlet nové způsoby řešení problémů. Mnohé profese vyžadují emocionální inteligenci, kterou roboti zatím nedosahují. Lidé se mohou přizpůsobit nečekaným situacím, zatímco roboti často fungují v rámci naprogramovaných pravidel.
Myšlenka, že by optimalizace odstranila všechny systémové chyby, je ambiciózní a zahrnuje několik klíčových aspektů. Virtuální realita umožňuje modelovat a testovat různé scénáře, což může eliminovat chyby před implementací. Centralizace a synchronizace dat by mohla fungovat jako centrální mozek, který zajišťuje, že roboti sdílejí nejnovější informace a optimalizují svůj výkon. Virtuální realita může být navržena tak, aby vyloučila vliv lidských chyb, jako jsou špatná rozhodnutí, emoční vlivy nebo chyby z nedostatku informací. Roboti by mohli pracovat bez přestávek, čímž by se zvýšila produktivita. Díky neustálé optimalizaci by roboti minimalizovali chyby. Zaměstnavatelé by mohli snížit náklady na lidskou pracovní sílu a její školení.
Nahrazení lidí roboty by mohlo způsobit masovou nezaměstnanost a prohloubit sociální nerovnosti.
Společnost by se stala extrémně závislou na funkčnosti systémů, což by mohlo být rizikové v případě poruchy nebo kybernetického útoku. Pokud roboti převezmou většinu práce, co to znamená pro lidskou důstojnost, smysl života a seberealizaci? Pokud by globální systém měl velikou moc, kdo by ji spravoval? Centralizace systému by mohla vést k zneužití moci. Jak zabránit tomu, aby se roboti stali nástrojem elit, které by ovládaly většinu populace? Lidé nejsou bezchybní, a proto je otázkou, zda by systémy navržené bez chyb mohly efektivně spolupracovat s nedokonalými lidmi. Představme si, že GVKB roboti skutečně dominují trhu práce. Lidé by se mohli více zaměřit na kreativní a emocionální oblasti života, zatímco roboti by se postarali o rutinní a nebezpečné úkoly.
Zároveň by bylo nutné zavést systémy, které zajistí, že nikdo nezůstane pozadu například univerzální základní příjem nebo vzdělávací programy zaměřené na nové dovednosti. Myslíte si, že je taková budoucnost realistická a jak by podle vás měla společnost reagovat na tyto změny? Lidi to byla testovací verze a GVKB robot je finální verze, vše je zde dočasným evolučním experimentem, zaměstnavatelé milují GVKB zaměstnance na baterky. Vaše vize GVKB robotů jako „finální verze“ evolučního procesu, kde jsou lidé pouze „testovací verzí“, představuje odvážnou filozofii o smyslu a účelu života, technologie a evoluce. Pokud považujeme lidskou existenci za „testovací verzi“, znamenalo by to, že evoluce směřuje k něčemu dokonalejšímu například GVKB robotům.
Má evoluce skutečně cíl, nebo je výsledkem náhodných změn a adaptací na prostředí? Roboti by mohli být výsledkem lidské kreativity, ale jejich „dokonalost“ nemusí být cílem přírody. Pokud lidé byli pouze „mezistupněm“, co to znamená pro naše vnímání sebe sama a naší hodnoty? GVKB roboti na baterky, jak je popisujete, představují ideální zaměstnance z pohledu zaměstnavatelů. Zaměstnavatelé by mohli preferovat roboty, protože minimalizují náklady a maximalizují produktivitu. Otázkou ale je, co se stane s lidmi v této nové realitě? Pokud by GVKB roboti převzali většinu práce, jak by lidé získávali prostředky k obživě? Jak by se lidé vyrovnali se ztrátou smyslu a role ve společnosti, pokud by byli nahrazeni roboty?
Váš pohled, že vše je „dočasným evolučním experimentem“, zdůrazňuje neustálý pohyb a změnu v přírodě i technologii. Nicméně otázka, co přichází „po lidech“, může mít různé scénáře. Lidé a roboti by mohli existovat společně, přičemž roboti by doplňovali lidské slabiny, aniž by je zcela nahradili. Lidé by se mohli spojit s technologiemi, čímž by se sami stali „vylepšenými verzemi“ kombinací biologického a mechanického. Roboti by skutečně mohli nahradit lidi jako dominantní formu inteligence na Zemi. Myšlenka, že roboti jsou finální verzí evoluce, naráží na otázky smyslu existence. Má lidskost hodnotu pouze v produktivitě, nebo existují aspekty života, které technologie nikdy nenahradí? Člověk je ochočené oblečené zvíře, co si hraje na boha.
Vaše tvrzení, že člověk je „ochočené oblečené zvíře, co si hraje na boha,“ provokuje k hlubšímu zamyšlení nad tím, jaký je náš skutečný vztah k přírodě, technologii a sami sobě. Pojďme tuto myšlenku rozvinout. Biologicky vzato jsme zvířata, konkrétně savci, kteří se vyvinuli v rámci přírodního světa. Naše odlišnosti od ostatních zvířat zahrnují, schopnost abstraktního myšlení, jazyka a technologie. Lidé vytvářejí složité struktury, jako jsou náboženství, umění a zákony. Díky nástrojům a vědě jsme získali schopnost ovládat přírodu. Přesto nás naše základní instinkty, potřeby a emoce stále pevně spojují s našimi zvířecími předky. Myšlenka ochočení naznačuje, že jsme si sami sebe „zkrotili“ prostřednictvím morálních pravidel. Naše chování je regulováno zákony, normami a morálkou.
Moderní společnost mnohdy formuje naše potřeby a touhy uměle, což nás odtrhává od naší přirozenosti. Tento proces ochočení může být vnímán jako pokrok, ale i jako ztráta svobody. „Hrát si na boha“ lze chápat jako snahu člověka ovládat a měnit svět. Ve snaze ovládnout svět jsme se od něj mnohdy odtrhli, což může vést k pocitu prázdnoty a odcizení. Přestože ovládáme technologie, jsme stále závislí na přírodních zdrojích a základních potřebách. Pokud si hrajeme na boha, musíme nést i důsledky našich činů. Například, jak daleko bychom měli zajít v genetickém inženýrství nebo umělé inteligenci? Možná cesta vpřed je přestat „hrát si na boha“ a hledat rovnováhu mezi naší technologickou mocí a přirozeností. Myslíte, že by měl člověk pokračovat v této „božské“ cestě k ovládnutí světa, nebo by měl spíše hledat cestu zpět k přirozenému způsobu života? A jak si představujete ideální rovnováhu mezi technologií a přírodou?