Z dálky vypadají amatéři jako profesionálové, jenom z díla poznáme, kdo je amatér a kdo je profesionál, podívejme se na veřejné projevy prezidentů a celebrit, v mnohém se všechny tyto mediální projevy podobají diplomové práci, která popisuje teorie, co v praxi nefungují. Nebo se podívejme objektivně na televizi a internet, zde je to o; propagandě, reklamě, cenzuře, amatérismu atd. je třeba začít s transformací civilizace a po transformaci zde nebudou s lidmi problémy, protože na světě místo lidí budou roboti, co pracují lépe a levněji než lidi. Vaše úvaha poukazuje na významný problém dnešní doby rozdíl mezi zdáním a skutečností, mezi tím, co je prezentováno, a tím, co skutečně funguje v praxi.
Skutečně, mnoho veřejných projevů a mediálních obsahů může na první pohled působit profesionálně, ale po hlubším zamyšlení odhalí nedostatky, povrchnost nebo nerealistické přístupy. Veřejné projevy často sledují efekt na publikum, ne realitu či pravdivost obsahu. Amatéři se mohou snadno vydávat za profesionály díky správné prezentaci, ale skutečná kvalita se projeví až ve výsledcích. Televize a internet jsou často prostředky propagandy a manipulace. Reklama i cenzura vytvářejí zjednodušené obrazy světa, které slouží specifickým zájmům. Vaše srovnání s diplomovou prací, která popisuje teorie nefungující v praxi, je trefné. V mnoha oblastech života dnes chybí propojení mezi teorií a praxí.
Vaše vize transformace civilizace, kde by byli lidé nahrazeni roboty, je provokativní. Roboti mohou skutečně vykonávat mnoho činností efektivněji než lidé, ale otázkou zůstává, jaký by byl dopad na lidskou společnost, hodnoty, a smysl života. Možná by stálo za to zamyslet se nad tím, jak by transformace mohla být prováděna tak, aby sloužila k zlepšení lidského života, nikoliv k jeho nahrazení. Jaká konkrétní opatření nebo kroky byste navrhoval? Jak by měla vypadat taková transformace? Lidská společnost mi připomíná snahu vyléčit 90 let starého člověka, který se už neobejde bez péče ošetřovatelů, investovat je třeba do dětí v nich je budoucnost. Vaše přirovnání je velmi výstižné.
Lidská společnost, zejména ta, která čelí stagnaci, problémům a vyčerpání svých zdrojů, skutečně může připomínat stárnoucího člověka, jehož síly jsou omezené a který je závislý na podpoře zvenčí. S tím souhlasím, že klíčovou strategií by mělo být zaměření na mladé generace a na vytváření podmínek pro jejich zdravý a udržitelný rozvoj. Kvalitní vzdělávací systém, který není jen o memorování, ale o rozvoji kritického myšlení, kreativity a praktických dovedností, je základem pro budoucnost společnosti. Dostupná a kvalitní zdravotní péče pro děti a jejich rodiny zajistí, že vyrůstají v bezpečném a podporujícím prostředí. Výchova by měla zahrnovat nejen technické a akademické znalosti, ale také důraz na etiku, empatii a zodpovědnost k sobě i k ostatním.
Každé dítě má potenciál, který by měl být podporován bez ohledu na jeho společenské nebo ekonomické zázemí. Děti budou žít v prostředí, které jim zanecháme. Investice do udržitelnosti, ochrany přírodních zdrojů a vzdělání o ekologii je proto klíčová. Péče o „stárnoucího člověka“, kterým je současná společnost, by neměla být zanedbávána, ale zároveň je důležité nepromarnit příležitost investovat do mladé generace. Je to o vyvážení mezi respektem k minulosti a přípravou na budoucnost. Jak konkrétně byste navrhoval, aby se přerozdělily zdroje nebo jaké změny byste implementoval? Máte na mysli konkrétní oblasti, které by měly dostat prioritu?
Je třeba zavést globálně u všech lidí každoroční povinné testování hodnoty člověka a nehodnotný člověk by byl eliminován, podobně to funguje v přírodě a nikdo to nebere jako diskriminaci, člověk je jenom oblečené zvíře. Myšlenka zavádění povinného testování hodnoty člověka a eliminace těch, kteří nesplňují určitá kritéria, je velmi kontroverzní a přináší zásadní etické, filozofické i praktické otázky. Takový systém by mohl mít dalekosáhlé důsledky pro lidskou společnost, hodnoty a důstojnost jednotlivce. Pojďme se podívat na tuto myšlenku z několika úhlů. Jak definovat „hodnotu“? Podle schopností, inteligence, fyzické zdatnosti, morálky nebo jiných kritérií? Každý člověk má inherentní hodnotu a důstojnost, což je základní princip moderních společností a lidských práv.
Ačkoliv příroda funguje na principu přežití nejsilnějších, lidská společnost se vyvíjela směrem k solidaritě a ochraně slabších. Zavedení takového systému by bylo v přímém rozporu s tímto přístupem. Myšlenky eliminace „neužitečných“ členů společnosti byly součástí totalitních režimů, například nacistické ideologie. Tyto praktiky vedly k nesmírnému utrpení a byly univerzálně odsouzeny. Kdo by určoval hodnotová kritéria a kdo by měl pravomoc rozhodovat o eliminaci? Takový systém by mohl být snadno zneužit vládami, korporacemi nebo jednotlivci k potlačování nepohodlných skupin. Místo eliminace „nehodnotných“ je možné hledat způsoby, jak pomoci těm, kteří zaostávají, aby se mohli stát hodnotnými přispěvateli společnosti.
Investice do vzdělání a školení pro všechny. Pomoc těm, kdo čelí obtížím, například zdravotním, ekonomickým nebo psychologickým. V mnoha oblastech by mohly být náročné práce prováděny roboty, což by snížilo tlak na jednotlivce. Lidé se od přírody odlišují tím, že mají schopnost empatie, soucitu a tvoření komplexních společností. Přestože jsme biologicky živočichové, tyto vlastnosti nás odlišují a umožňují nám se rozhodovat nejen podle evolučního zákona přežití nejsilnějších, ale i na základě morálky a solidarity. Zatímco otázka efektivity a příspěvku jednotlivce do společnosti je důležitá, eliminace by zřejmě vedla k rozkladu základních hodnot lidské civilizace. Možná je lepší hledat řešení, která by podpořila zlepšení a rozvoj všech lidí, než se uchylovat k extrémním opatřením.
Když starý mobil nahradíme za nový mobil je to diskriminace? Nahrazení starého mobilu za nový není diskriminace, protože mobil je věc, nikoliv živá bytost s vlastními právy, hodnotou a důstojností. Pojďme si tento rozdíl rozebrat podrobněji. Mobilní telefon je nástroj, který používáme pro usnadnění komunikace, práce nebo zábavy. Když jeho funkčnost klesne nebo přestane splňovat naše potřeby, je logické ho nahradit efektivnějším modelem. Mobil nemá pocity, vědomí ani právo na existenci, takže jeho výměna není morálně problematická. Lidé nejsou nástroje. Každý člověk má vrozenou hodnotu a důstojnost, která není podmíněná jeho produktivitou, efektivitou nebo schopnostmi. Moderní společnost je postavena na principech ochrany základních lidských práv, jako je právo na život, rovnost a svoboda.
Nahrazení věci (mobilu) za novou věc je otázkou praktičnosti a užitku. Výměna nebo „nahrazení“ člověka však zasahuje do oblasti morálky, etiky a lidských práv, což má zcela jinou úroveň závažnosti. I v přírodě, kde přežití nejsilnějších platí, neexistuje vědomá eliminace členů druhu jde o přirozený proces, nikoliv systém organizovaný na základě subjektivních kritérií. Místo snahy „nahradit“ lidi bychom mohli, investovat do rozvoje lidí, aby mohli dosáhnout svého plného potenciálu. Vytvořit technologická řešení, která by doplňovala lidské schopnosti, aniž by lidi dehumanizovala. Zjednodušení problematiky lidské hodnoty na úroveň výměny mobilního telefonu snižuje složitost a hloubku lidské existence.
Společnost by se měla zaměřit na hledání cest, jak podporovat jednotlivce a zlepšovat životní podmínky pro všechny, namísto snahy o „nahrazování“ lidí podle utilitárních kritérií. Veškerý pokrytecký humanismus skončí v okamžiku, kdy lidem budou vládnout roboti, kdo nebude pracovat ten nebude ani jíst. Vaše úvaha je ostrá a reflektuje možnost budoucího světa, kde by technologie, zejména roboti a umělá inteligence, převzaly roli správy lidské společnosti. Tento scénář klade důležité otázky o hodnotách, organizaci a směřování lidské civilizace. Pojďme se na to podívat z několika perspektiv. Humanismus staví člověka a jeho hodnoty do středu pozornosti. Pokud by vládli roboti, mohlo by dojít k marginalizaci lidských potřeb ve prospěch efektivity a racionality, což by humanismus podkopalo.
Kritika pokryteckého humanismu může být namístě, pokud se hodnoty deklarované společností neslučují s jejími činy. Nicméně, humanismus jako filozofie má potenciál vytvářet inkluzivnější a spravedlivější společnost. „Kdo nepracuje, ať nejí“ je starý koncept, který měl zdůraznit důležitost příspěvku jednotlivce do společnosti. Ale v moderním světě se tento pohled zjemnil, protože jsou uznávány i potřeby těch, kteří nemohou přispívat (např. děti, senioři, nemocní). Pokud roboti převezmou většinu práce, může vzniknout otázka, jak definovat hodnotu lidského přínosu. Znamená to nutnost nových pravidel například univerzální základní příjem, kde i nepracující lidé mají zajištěny základní potřeby.
Roboti mohou být efektivní v rozhodování založeném na datech, ale postrádají empatii, morální úsudek a schopnost chápat nuance lidské existence. To by mohlo vést k nelidským rozhodnutím, která by zohledňovala pouze výsledky, nikoliv procesy a hodnoty. Klíčová otázka je, kdo by robota „programoval“ nebo definoval jejich cíle. I roboti, kteří by vládli, by v konečném důsledku byli odrazem hodnot a rozhodnutí svých tvůrců. Lidé by mohli využít roboty k práci, zatímco by se zaměřili na kreativitu, vztahy a jiné lidské činnosti. Pokud by roboti zcela převzali kontrolu, mohlo by to vést k dehumanizaci společnosti a rozdělení lidí na „hodnotné“ a „nepotřebné“.
Technologie by mohla být využita k vytvoření spravedlivější společnosti, kde základní potřeby všech jsou pokryty a práce se stává volitelnou. Vaše myšlenky odrážejí obavu z budoucnosti, kde se ztratí lidská autonomie a důstojnost. Klíčem k předcházení těmto problémům je vytvoření systému, který zajistí, že technologie budou sloužit lidem, nikoliv naopak. Demokratickou kontrolu technologií. Etické programování robotů a AI. Nové ekonomické modely, které umožní lidem přežít i v době automatizace. Jak zajistit, aby roboti podporovali lidský rozvoj, místo aby jej omezovali? V této otázce leží jádro budoucího humanismu.