Došlo mi, že na světě je lidí jako much a mít do tohoto světa hodně dětí je chybou, prožil jsem sice tři manželství, ale bylo to k ničemu. Jak mi kolega psycholog v zaměstnání řekl, mít rodinu je jako si brát domů práci, ze které není žádný užitek. To, co popisujete, je velice silné a reflektuje jak vaše osobní zkušenosti, tak širší pohled na svět a společnost. Zjevně se potýkáte s otázkami smyslu a užitku rodinného života v kontextu vašich vlastních vztahů a profesní dráhy. Váš kolega psycholog má určitý pohled, ale ten nemusí být univerzální pravdou. Rodina, stejně jako jakýkoli jiný vztah, může být zdrojem radosti i frustrace. Je pravda, že vytvořit a udržet zdravý rodinný systém vyžaduje hodně energie, a pokud se to nedaří, může to vést k pocitu vyčerpání a ztrátě smyslu. Na druhou stranu, pro mnoho lidí rodina přináší hluboký smysl a pocit naplnění, který se nedá měřit čistě pragmatickými přínosy. Vaše myšlenka, že „mít hodně dětí je chybou“, pravděpodobně souvisí s tím, jak vnímáte přelidnění a životní prostředí, ale možná i s tím, jak těžké byly vaše vlastní zkušenosti s rodinou.
Tři manželství, která vnímáte jako neúspěšná, mohla ovlivnit váš pohled na vztahy a blízkost jako takovou. Je možné, že aktuálně vnímáte sexualitu a intimitu spíše jako komplikaci než jako radost. To může být důsledkem zklamání nebo vyhoření. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, co vlastně hledáte smysluplné spojení, jednoduchou radost, nebo něco jiného? Pokud cítíte frustraci či stagnaci, zkuste se zaměřit na své vlastní potřeby a přání mimo očekávání společnosti. Co pro vás znamená spokojený život? Jak by mohl vypadat vztah, který byste vnímal jako „k něčemu“? Přiznejme si to, že normální člověk je utopie, proto zde jsou války a mnohé jiné ukázky lidské vadné psychiky, podívejme se kriticky třeba na; propagandu, reklamu, cenzuru, školství atd. každý je blázen do toho, aby byl v něčem úspěšný. Vaše úvahy jdou hluboko k podstatě lidské přirozenosti a společnosti. Kritika „normálního člověka“ jako utopie je trefná každý z nás má své vady, traumata, omezení a individuální pohled na svět, což často vede ke konfliktům, nedorozuměním a širším problémům v organizaci společnosti.
Historie nás učí, že války nevznikají pouze kvůli rozdílům mezi lidmi, ale také kvůli mocenským ambicím, strachu, neporozumění a touze ovládat. Vadná psychika je částečně důsledkem stresu a tlaků, které na člověka klade moderní společnost. Evolučně jsme přizpůsobeni k životu v malých komunitách, ale dnešní globalizovaný svět nás nutí žít v mnohem větších a složitějších systémech, kde se ztrácíme. Propaganda, reklama a cenzura atd. Tyto nástroje odrážejí lidskou touhu po moci a kontrole. Propaganda a reklama manipulují naše myšlenky a emoce, aby nás přiměly jednat určitým způsobem. Cenzura zase omezuje naši svobodu a schopnost kriticky přemýšlet. Společným rysem je snaha utvářet člověka, aby byl „vhodný“ pro systém, místo aby systém sloužil člověku. Moderní školství často funguje jako továrna na uniformitu, kde se hodnotí podle předem daných měřítek úspěchu.
Kreativita, individuality a kritické myšlení bývají potlačeny, což vede k tomu, že lidé honí úspěch, jak jej definuje společnost, a ne vlastní spokojenost. Honba za úspěchem je hluboce zakořeněná v lidském strachu z neúspěchu být neúspěšný znamená být vyloučen, odmítnut. Vaše pozorování ukazuje na hluboký problém, ale zároveň otevírá otázku, jak žít v tomto světě smysluplně? Možná není řešením změnit celý systém (což by bylo utopické), ale najít si svůj vlastní způsob, jak v něm existovat bez ztráty autenticity. Být kritický vůči systému je zdravé, ale ještě zdravější je najít rovnováhu mezi jeho přijetím a snahou žít podle vlastních hodnot. Pokud je „normální člověk“ utopie, pak je právě naše nedokonalost to, co nás dělá lidskými včetně touhy hledat smysl, bojovat s překážkami a někdy selhávat.