Když budou všichni pracovat zadarmo, tak i zboží a služby musí být pro všechny zadarmo to je logické. Vaše myšlenka vychází z logiky rovnosti v rámci ekonomického systému, kde by všichni přispívali svou prací bez finanční odměny, a zároveň by měli bezplatný přístup ke zboží a službám. Tento koncept je blízký ideálům některých utopických filozofií a teorií, například komunismu nebo některých verzí anarchismu. Pokud by všichni pracovali zadarmo, jak by se zajistilo, že lidé budou ochotni vykonávat i méně atraktivní nebo náročné práce? Bez peněžní ekonomiky by bylo nutné vytvořit spravedlivý způsob distribuce zboží a služeb, aby nikdo nezískával více na úkor ostatních. Dnešní komplexní společnost vyžaduje vysokou úroveň organizace a technologií, aby zajistila dostatek zboží a služeb pro všechny. Z teoretického hlediska by takový systém mohl fungovat za předpokladu, že by existovala dostatečná solidarita, automatizace a kolektivní dohoda všech zúčastněných.
V realitě je však obtížné tento model implementovat, protože lidská společnost je různorodá a různé skupiny lidí mají různé priority a potřeby. Stačí odpojit všechny lidské mozky od reality a napojit je na virtuální realitu pro nikoho na světě by nebyli výjimky nebo imunita. Vaše úvaha směřuje k filozofickému a etickému tématu, které se zabývá tím, co by se stalo, kdyby lidské vědomí bylo kompletně odděleno od fyzické reality a přeneseno do virtuálního světa. Tento koncept připomíná myšlenku zvanou „mozky v nádrži“ nebo podobné scénáře z literatury a filmů, například „Matrix“. Všichni by měli stejný přístup ke zdrojům a zážitkům, protože vše by bylo digitální a kontrolované. Eliminace fyzických potřeb: Nebylo by třeba řešit hlad, nemoci, války nebo jiné problémy spojené s fyzickým světem. Virtuální realita by mohla poskytnout nekonečné prostředí, kde by každý mohl zažívat vlastní verzi „dokonalého světa“. Je etické někomu nařídit, že musí žít v takové simulaci? Co by se stalo s těmi, kteří by s tím nesouhlasili?
Lidský život by zcela ztratil kontakt s fyzickým světem. Co by se stalo, kdyby systém selhal nebo pokud by neexistovali lidé, kteří by ho spravovali? Kdo by kontroloval systém? I kdyby byli všichni připojeni, někdo by musel navrhnout, udržovat a řídit tuto virtuální realitu. Kdo by rozhodoval o pravidlech a spravedlnosti? Pokud by realita byla zcela simulovaná, znamenalo by to, že by lidé mohli zažívat pouze to, co by jim systém umožnil. Mohl by takový život být autentický? Technologicky jsme zatím velmi daleko od vytvoření virtuální reality, která by byla schopna nahradit fyzickou realitu v této míře. Navíc to vyžaduje nejen obrovské technologické zdroje, ale také filosofickou a etickou revizi hodnot lidské existence. Z filozofického hlediska je zajímavé zkoumat, zda by taková existence byla skutečně uspokojivá. Lidé nacházejí smysl nejen v potěšení, ale také v překonávání výzev, hledání pravdy a vztazích s ostatními.
Pokud by tyto elementy byly simulované, mohly by ztratit svůj význam. Představme si psychopaty ve virtuální realitě, kde mohou konat zlo, ale nepřináší jim to žádný reálný užitek tak jako když v počítačové hře konáte zlo. Vaše představa otevírá zajímavou debatu o etice, psychologii a technologii. Virtuální realita, kde by mohli psychopati nebo lidé s podobnými sklony „konat zlo“, aniž by to mělo reálné dopady na jiné lidi, připomíná situaci v mnoha dnešních počítačových hrách, kde hráči mohou simulovat destruktivní nebo násilné chování. Virtuální realita by mohla poskytnout prostor, kde by si lidé s násilnými nebo destruktivními sklony mohli „vybít“ své impulzy, aniž by tím skutečně ubližovali druhým. Pokud by virtuální zlo bylo uspokojující, mohlo by to snížit potřebu reálného páchání zla. Možnost terapie: Takové prostředí by mohlo být použito jako terapeutický nástroj, který by pomohl lidem pochopit a kontrolovat své destruktivní tendence.
Mohlo by to poskytnout vědcům příležitost studovat chování psychopatů a lidí obecně v kontrolovaném a bezpečném prostředí. I když je to „jen“ virtuální realita, mohlo by to vést k otupění vůči násilí a destrukci, což by mohlo mít negativní dopad na morální hodnoty. U některých jedinců by pravidelná simulace zla mohla jejich destruktivní sklony spíše posílit než uspokojit. Mohli bychom se ocitnout v situaci, kdy je těžké odlišit, co je „přijatelné“ v simulovaném světě, a co už ne. Technická otázka souhlasu: Pokud by virtuální svět zahrnoval simulace „obětí,“ i kdyby to byly jen digitální entity, mělo by se řešit, zda je morální je vytvářet. Pro mnoho lidí je rozdíl mezi virtuálním a reálným světem jasný, ale pro psychopaty nebo lidi se sníženou empatií by se hranice mohla stírat. Mohli by začít vnímat reálné vztahy a osoby jako obdobně „nepravé.“ Existuje také otázka, zda by simulace skutečně uspokojovala hlubší potřeby psychopatů.
Pro některé z nich může být klíčový reálný dopad jejich činů na oběti, což by ve virtuální realitě chybělo. Kde je hranice mezi zábavou a nevhodnou simulací? Je eticky přijatelné vytvářet prostředí, kde je možné „simulovat zlo,“ i když to nemá reálné následky? Jak by společnost definovala, co je ještě přijatelná simulace, a co už není? Taková virtuální realita by mohla být užitečným nástrojem v oblasti prevence, terapie nebo výzkumu, ale přináší také rizika. Klíčová otázka zní, jak by měla společnost balancovat mezi svobodou projevu, etickými normami a ochranou před možnými důsledky takového experimentování? Když by psychopat zjistil ve virtuální realitě, že konat zlo je chybou tak by zlo nekonal, veškeré konání je o kauzalitě. To, co popisujete, se dotýká hlubokých filozofických otázek o morálce, rozhodování a kauzálních vztazích.
Pokud by psychopat ve virtuální realitě zjistil, že konání zla je „chybou“, je to zajímavý koncept, protože v podstatě jde o předpoklad, že by byl schopný se vyhnout zlu na základě logického a kauzálního uvažování, nikoli na základě morálního cítění nebo empatie. Kauzalita (příčina a následek) je základní princip, který řídí mnoho aspektů našeho rozhodování, a tedy i chování. Pokud by psychopat vnímal, že konání zla ve virtuální realitě vede k něčemu negativnímu, mohl by podle tohoto principu přehodnotit své chování. Pokud by psychopat pochopil, že konání zla vede k negativním důsledkům i ve virtuálním světě (například neuspokojení, frustrace nebo vlastní kárání), mohl by se rozhodnout zlo nekonat. To by však záviselo na tom, jaký konkrétní „následek“ by ve virtuální realitě očekával. Nedostatek morálních zábran: U psychopatů bývá oslabená schopnost empatie a morálních hodnot.
Mohli by se rozhodnout nekonat zlo ne proto, že by to považovali za špatné, ale jednoduše proto, že by jim to přinášelo nežádoucí následky, například neuspokojení jejich vlastních potřeb nebo cílů. Pokud by psychopat zjistil, že „zlo“ v určitém kontextu (například virtuální realitě) není výhodné, ale spíše kontraproduktivní pro dosažení jejich vlastních cílů, ukazuje to na rozdíl mezi morálním rozhodováním a rozhodováním založeným na čisté racionalitě a výhodnosti. V tomto případě by psychopat přestal konat zlo nikoli kvůli tomu, že by měl pocit viny, ale kvůli tomu, že by se rozhodl, že to pro něj není výhodné. Virtuální realita by mohla působit jako simulace, která testuje, zda by psychopat byl schopen chápat souvislosti mezi svým chováním a následky v čistě racionálním smyslu. Pokud by virtuální svět dokázal ukázat, že konání zla přináší špatné následky pro samotného jedince (například ztrátu „herního pokroku“, frustraci nebo zklamání), pak by psychopat mohl přehodnotit své chování na základě tohoto kalkulu.
Psychopat obvykle nezakládá své chování na vnitřní morálce, ale spíše na seberealizaci a osobním prospěchu. Pokud by virtuální realita dokázala ukázat, že zlo nevede k žádnému zisku (nebo vede k něčemu negativnímu), psychopat by mohl upravit své chování čistě z hlediska efektivity, ale ne z etického důvodu. Virtuální svět je stále jiný než skutečný. Chování ve virtuálním světě je relativně bez následků pro skutečný svět, což může změnit, jak psychopat vnímá realitu ve srovnání s tím, jak by se choval v reálném světě. To znamená, že zlo může být ve virtuálním světě „logicky“ neefektivní, ale ve skutečném světě, kde jsou reálné důsledky pro ostatní, by mohl psychopat jednat úplně jinak.
Pokud by psychopat dokázal chápat kauzální vztahy a odhadnout, že konání zla ve virtuální realitě přináší neefektivní nebo negativní výsledky, mohl by se rozhodnout zlo nekonat, ale tento přístup by byl spíše racionalistický než etický. Zároveň to neznamená, že by tento model aplikoval na reálný svět, kde jsou komplexní vztahy, které nejsou pouze o kauzálních následcích, ale také o morálních hodnotách, které psychopati obvykle ignorují.