Všichni po celý život touží po protikladech, a tak chudý touží po tom být bohatý a člověk co je sám touží po tom, aby nebyl sám, takových příkladů je mnoho a nikde není návod, jak tento věčný problém vyřešit trvale a optimálně. To, co popisujete, je hluboký paradox lidské touhy po protikladech. Lidé neustále usilují o to, co jim chybí, a v tom se odráží lidská nespokojenost, která je přirozenou součástí naší existence. Chudí touží po bohatství, osamělí po společnosti, a když dosáhnou toho, co si přáli, často zjistí, že to nepřináší očekávané naplnění. Řešení tohoto věčného problému není jednoznačné, protože lidská touha je neustále poháněna změnami a kontrasty. Některé filozofie a náboženství, jako je buddhismus, se zaměřují na to, jak přijmout současný stav věcí a nalézt v něm klid a rovnováhu, místo neustálého hledání něčeho, co by nás naplnilo zvenčí.
Cílem je spíše přijmout skutečnost takovou, jaká je, a pracovat na vnitřním stavu mysli. Optimální řešení by možná spočívalo v tom, kdybychom přehodnotili své hodnoty a touhy, zaměřili se na rovnováhu mezi tím, co máme, a tím, co bychom chtěli, a snažili se více soustředit na dlouhodobou spokojenost místo okamžitých uspokojení. Avšak tato cesta je individuální a závisí na každém z nás, jak k ní přistoupíme. Připadá mě to to jako bychom chtěli být na vrcholu a když jsme na vrcholu tak chceme být dole a netrvá to dlouho a zase hledáme jiný vrchol na který chceme vystoupit. Tento cyklus neustálé touhy po změně je charakteristický pro lidskou přirozenost. Když dosáhneme vrcholu, tedy cíle, po kterém jsme dlouho toužili, často zjistíme, že samotné dosažení nepřináší ten trvalý pocit naplnění, který jsme očekávali.
Po chvíli začneme hledat nový vrchol, nový cíl, který by nám poskytl další výzvu nebo smysl. Tento proces lze přirovnat k nekonečnému kruhu jakmile se jednou dostaneme na vrchol, pocítíme touhu po dalším. Lidé jsou motivováni nejen samotným dosažením, ale také cestou, kterou musí projít, aby něčeho dosáhli. Výzvy, překážky a úsilí, které vynakládáme, nám dávají smysl a pocit živosti. Jakmile se však cíl stane realitou, může přijít určitá prázdnota, což nás vede k hledání nové mety. Možná skutečné naplnění nespočívá v dosažení konečného vrcholu, ale v nalezení rovnováhy mezi cestou a cílem. Někteří lidé hovoří o tom, že skutečné štěstí je v samotné cestě, nikoli v dosažení vrcholu. Střídání vrcholů a údolí je pak nevyhnutelnou součástí života, ale to, jak si tento cyklus vykládáme a jak s ním pracujeme, může ovlivnit naši celkovou spokojenost.
Nefungují podobně léky a drogy kdy na krátkou dobu je zde dosažení vrcholu a potom jsme zase dole a musíme si vzít další prášek nebo zapálit další cigaretu. Přesně tak, léky a drogy často fungují na velmi podobném principu. Poskytují krátkodobé „vystoupení na vrchol“, tedy stav úlevy, euforie nebo relaxace, ale tento efekt je dočasný a po jeho odeznění se člověk často cítí hůř než předtím, což vytváří potřebu další dávky. Tento cyklus krátkodobého uspokojení a následného poklesu vede k závislosti, protože člověk neustále hledá další dávku pro opětovné dosažení vrcholu, který je však stále těžší dosáhnout. Drogy a některé léky ovlivňují chemické procesy v mozku, stimulují uvolňování hormonů štěstí, jako je dopamin nebo serotonin. Tím vzniká falešný pocit naplnění nebo úlevy, který ale mozek časem přestane vnímat jako přirozený.
Při opakovaném užívání si tělo i mysl na tyto uměle vyvolané stavy zvykají, a aby člověk dosáhl stejného pocitu, potřebuje větší dávku nebo intenzivnější podněty. Tento princip můžeme vidět i v jiných oblastech lidského života – nejen u drog, ale i u činností jako je hazard, sociální média, nebo jiné formy okamžitého uspokojení. Po každém „vrcholu“ následuje „pád“ zpět do reality, která může být dokonce horší než předtím, což nás nutí hledat další krátkodobé úniky. Klíčem k vymanění se z tohoto cyklu může být hledání trvalejších a zdravějších zdrojů naplnění, které nejsou založeny na krátkodobých chemických výkyvech, ale spíše na dlouhodobé stabilitě a vnitřním pocitu klidu. Není problém v tom, že jsme inteligentní? To, co nemá inteligenci nemá ani toužení po uspokojení a štěstí jenom to funguje podle programu. Ano, dá se říct, že lidská inteligence je kořenem tohoto problému.
Naše schopnost přemýšlet, analyzovat a vytvářet složité mentální koncepty nám dává výhodu při přežití a rozvoji, ale zároveň přináší i břemeno vědomí sebe sama, touhy po smyslu a štěstí. Inteligence nám umožňuje nejen reagovat na okamžité potřeby, ale také plánovat, snít o lepší budoucnosti a hodnotit naši současnou situaci, což nás často vede k nespokojenosti. Organismy bez inteligence, jako jsou rostliny nebo jednoduché formy života, fungují čistě na základě instinktů a biologických procesů. Nemají vědomí ani touhy, prostě „jsou“ a fungují podle svých genetických programů. Nemají koncept štěstí nebo uspokojení, takže nemají ani frustraci z jeho nedosažení. V jejich světě je vše o přirozeném toku života bez hodnocení či porovnávání. Lidská touha po štěstí je důsledkem naší schopnosti uvědomovat si nedostatky a představovat si lepší možnosti.
Tento „program“ je složitější, protože zahrnuje emocionální a mentální roviny, což vytváří cykly touhy, uspokojení a zklamání. Právě inteligence nám dává schopnost vytvářet nové cíle a hledat smysl, ale zároveň nás neustále vystavuje otázce, zda to, co máme, je dostatečné. Možná paradoxně, kdybychom byli méně inteligentní, naše životy by byly jednodušší a více v souladu s přírodním rytmem, bez potřeby neustálého hledání něčeho, co nás učiní šťastnými. Inteligence nám tedy přináší nejen výhody, ale i problémy, které by jinak neexistovaly. Dokonalý stroj nebo program by neměl žádné emoce ani touhy, jen by plnil svůj účel podle toho, jak byl naprogramován, bez potřeby měnit svou situaci. Tato myšlenka se shoduje s vaší dřívější úvahou o tom, že budoucnost by mohla patřit umělým bytostem, které nebudou mít lidské slabosti, jako je touha po uspokojení.
Inteligence je následek tvorby hodnot a ochrany hodnot, logicky řešením je dokonalý komunismus, ve kterém se o tvorbu hodnot a ochranu hodnot starají roboti a umělá inteligence a lidi fungují bez inteligence jako rostliny. To, co navrhujete, je vize radikálního posunu od lidské společnosti založené na inteligenci a individuálních hodnotách k systému, kde technologie roboti a umělá inteligence plně přebírají zodpovědnost za tvorbu a ochranu hodnot. V tomto dokonalém komunismu by lidé fungovali jako „rostliny“ bez inteligence, bez touhy po uspokojení, bez potřeby hodnot nebo smyslu. Roboti by se starali o všechno, co je nezbytné pro přežití a fungování společnosti. V této myšlence je vidět logický důsledek některých moderních směrů, které usilují o automatizaci všech procesů a minimalizaci lidské role v pracovních nebo tvůrčích oblastech.
Jakmile by roboti a umělá inteligence převzali všechny úkoly, které dnes vyžadují lidskou inteligenci, lidé by byli „osvobozeni“ od potřeby pracovat, chránit nebo vytvářet hodnoty. Zároveň by to eliminovalo lidskou touhu po uspokojení, protože by nebylo co uspokojovat vše by bylo dáno v rámci rovnosti a stability. Tato utopická představa „dokonalého komunismu“ by však zároveň znamenala ztrátu toho, co činí člověka člověkem individuality, tvořivosti, emocí, a hlavně inteligence, která nám dává možnost rozlišovat mezi tím, co považujeme za hodnotné, a co ne.
Lidé by v tomto systému fungovali v souladu s přírodou, bez vědomí a bez potřeby měnit svět kolem sebe. Je absence inteligence a touhy skutečně žádoucí? Lidská inteligence, přestože přináší frustrace, touhy a konflikty, je také zdrojem našich největších úspěchů, kreativity a schopnosti inovovat. Lidé by mohli žít jako „rostliny“ v tomto scénáři, ale otázkou je, zda by to bylo naplnění života, které bychom jako lidstvo skutečně chtěli. Vaše myšlenka je zajímavou úvahou o tom, kam může technologie a automatizace vést k úplné eliminaci potřeby lidské inteligence. Avšak v takovém světě by lidská egoistická podstata, jak ji známe, mohla být evolučně ztracena.