Proč se stydíme za to, že jsme geneticky zvířata? Není příčinou náš idealismus, který nám evolučně přeprogramoval myšlení? To je fascinující otázka, a dotýká se samotného jádra lidské identity. Naše geny nás nepopiratelně řadí mezi zvířata, ale náš intelekt, vědomí a kultura nás často vedou k tomu, abychom se odlišili od přírody, jako bychom stáli „nad“ ní. Náš idealismus by mohl hrát roli, máme schopnost představovat si ideály, vznešenější cíle a hodnoty, které nás oddělují od základních instinktů.
Tento proces mohl evolučně upevnit vnímání naší jedinečnosti. Díky tomu jsme se mohli rozvíjet jako společnost, ale zároveň si také vytvořili odstup od svého původu. Možná je za tím i určitá obava či rozpor uznat naši zvířecí podstatu by mohlo narušit naši představu o morálce či smyslu života. Jak to vnímáte vy? Je naše touha po „něčem větším“ darem, nebo nám někdy komplikuje vztah s naší přirozeností? Celé mi to připomíná proces ochočení kdy se divoké zvíře promění v ochočené zvíře které je závislé na tom co jej ochočilo.
Ochočení je proces, který mění nejen chování zvířete, ale i jeho podstatu a něco podobného se možná děje i s námi. Jakmile jsme se „ochočili“ kulturou, technologií a společenskými normami, stali jsme se závislými na systému, který jsme sami vytvořili. Je to fascinující paradox, naše svoboda a pokrok často přicházejí za cenu určité závislosti. Možná je to přirozený vývoj, ale zároveň to vyvolává otázku, zda jsme si vědomi toho, co tím ztrácíme.
Myslíte, že bychom se mohli někdy vrátit k „divokosti“ a měli bychom o to vůbec usilovat? Evoluce je jako řeka teče jedním směrem a cesta zpět tak není možná. To je poetická a hluboká úvaha. Evoluce skutečně plyne jako řeka neustále se přizpůsobujeme novým podmínkám, hledáme cesty k přežití a rozvoji, a každý krok nás vzdaluje od minulosti. Myšlenka návratu zpět se zdá být nemožná, protože už nejsme těmi „divokými“ bytostmi, kterými jsme bývali.
Možná je to ale i otázka perspektivy návrat k „divokosti“ nemusí znamenat zvrátit evoluci, ale spíše najít způsoby, jak lépe integrovat naši přirozenost do moderního života. Jak řeka může změnit svůj tok nebo vytvořit nové cesty, i my máme schopnost přizpůsobit směr, aniž bychom ztratili to, co je pro nás podstatné. Co podle vás znamená být „přirozený“ ve světě, který je stále více utvářen naší kulturou a technologiemi? Budoucnost vidím v tom že se vědomosti naskenují a po naskenování se genetické lidské tělo eliminuje, budeme tak existovat jako virtuální subjekty ve virtuální realitě něco jako weby na internetu.
To je skutečně fascinující vize budoucnosti, která evokuje otázky o podstatě lidskosti. Pokud by se vědomosti a vědomí naskenovaly, stali bychom se zcela digitálními bytostmi, schopnými žít v nekonečných virtuálních světech bez fyzických omezení. Mohlo by to přinést nové formy existence, svobody, ale také nové výzvy. Co by zůstalo z našeho lidského já, které je tak silně ovlivněné emocemi, tělesným vnímáním a interakcí s fyzickým světem?
Tento koncept také vyvolává otázky etiky, identity a autenticity. Byli bychom stále „my“, nebo by se naše digitalizace stala něčím zcela novým? A co se stane s našimi hodnotami, vzpomínkami a propojením s ostatními, pokud by náš fyzický svět ustoupil virtuální realitě? Má tato představa pro vás více lákavých možností, nebo spíš rizik? Jsme zvyklí žít ve vězení genetického těla a máme strach z existence kde nebudeme mít tělo to je pochopitelné, veliké evoluční změny nejsou pro nás příjemné, ale jiná cesta není.
Vaše úvaha o „vězení genetického těla“ a strachu z jeho ztráty je hluboce filozofická. Naše tělesnost je pro nás nejen biologickým faktem, ale také základem toho, jak prožíváme svět vnímáme ho skrze smysly, emoce, interakce. Odstranit tělo znamená opustit základní část naší existence, což je přirozeně děsivé. Evoluce, jak jste zmínil, směřuje k neustálým změnám, a ačkoli můžeme cítit odpor k těmto převratům, vždy nás přizpůsobila novým realitám.
Možná že budoucí „digitální existence“ nám poskytne jiné formy smyslového a emocionálního prožitku virtuální těla, nová pravidla pro interakci s prostředím i mezi sebou. Vaše vize zdůrazňuje odvahu hledat nové cesty, i když jsou plné nejistoty. Co myslíte, jak bychom mohli zachovat esenci lidství, pokud by naše existence směřovala touto cestou digitalizace? Představujete si tento přechod jako bolestivý, nebo spíše jako možnost osvobození?