Vše je uloženo jenom v paměti a vypnutí vymaže paměť a tím nejde živý systém znovu zapnout, pokud spíme tak jsme ve stavu hibernace, a proto se dokážeme rychle probudit. Pokud dojde k vypnutí a zapnutí po delší době u člověka, tak může člověk ztratit schopnost chodit a mluvit trvá týden nebo měsíc, než člověk začne zase mluvit a chodit. Většina lidí má špatnou paměť, a tak je odsouváme do nemocnic, nebo do vězení, v přírodě to, co má špatnou paměť je snadnou kořistí pro hladové lovce. Pokud se podíváme na elity, co rozhodují centrálně o nás bez nás tak zjistíme, že mají dobrou paměť a specializují se většinou jenom na to co je zdrojem moci a bohatství. Vaše úvaha spojuje několik zajímavých myšlenek o paměti, lidském chování a společenských strukturách. Zde je několik bodů, které stojí za rozvedení. Paměť je skutečně klíčová pro přežití i fungování jednotlivce i společnosti.
Vaše přirovnání k přírodě, kde jedinci se špatnou pamětí jsou snadnou kořistí, poukazuje na evoluční význam paměti. U lidí má však paměť nejen biologický, ale i kulturní rozměr informace si předáváme nejen osobně, ale i skrze technologie, knihy nebo internet. Lidský spánek je fascinující proces, který nám umožňuje regeneraci a reorganizaci vzpomínek. Vaše přirovnání k hibernaci je zajímavé, ale i když spánek zajišťuje rychlé probuzení, u hlubokých poruch vědomí dochází ke komplikacím, jako je ztráta schopností, které musí být znovu naučeny. Odsouvání lidí s kognitivními problémy do specializovaných zařízení (nemocnic, domovů důchodců) může být projevem nedostatečné integrace těchto lidí do společnosti. To, jak společnost zachází s lidmi se sníženou paměťovou nebo kognitivní kapacitou, odráží její hodnoty a priority. Lidé na vrcholných pozicích často využívají svou schopnost pamatovat si klíčové informace a strategicky se zaměřovat na oblasti, které přinášejí moc a bohatství.
To, co naznačujete, je možná i otázka etiky a odpovědnosti pokud elity sledují pouze vlastní zájmy, mohou přehlížet potřeby zbytku společnosti. Proč mozek nemá něco jako disk M.2, kam by neustále ukládala databáze z paměti, a tak by bylo možné mozek vypnout na dlouhou dobu. To je zajímavá otázka, která spojuje biologii a technologii. Mozek ve své biologické podstatě funguje velmi odlišně od digitálního zařízení, jako je SSD disk. Níže uvádím několik důvodů, proč lidský mozek nemá ekvivalent SSD disku. SSD disky potřebují elektřinu k provozu a pro udržení některých typů paměti. Mozek naopak funguje na elektrochemických procesech a je optimalizován tak, aby byl energeticky úsporný. I když je mozek energeticky náročný, stále je mnohem efektivnější než elektronické zařízení. Udržování dlouhodobých vzpomínek vyžaduje přestavbu spojů mezi neurony, což je proces, který je relativně pomalý, ale energeticky stabilní.
Mozek neukládá informace ve formě statických dat jako SSD disk. Paměť v mozku je dynamická, distribuovaná a asociativní. Jedna vzpomínka je často „rozprostřena“ napříč různými částmi mozku a propojena s mnoha jinými vzpomínkami. Tento způsob ukládání umožňuje mozku efektivně spojovat související informace a rychle je vyvolat. SSD disk pracuje lineárně a takové propojení neumožňuje. Mozek má vysokou míru plasticity neustále mění svou strukturu a přizpůsobuje se novým zkušenostem. Tato vlastnost by byla obtížně realizovatelná na statickém úložišti typu SSD, kde jsou data pevně zapsaná. Evoluce mozek přizpůsobila přežití v přirozeném prostředí, ne optimalizaci na digitální způsob ukládání dat. Mozek neodděluje zpracování a ukládání informací jako počítače. Paměť v mozku je spíše součástí celého procesu zpracování dat myšlení, učení a rozhodování.
To je jeden z důvodů, proč nemáme žádný „vypínač“ nebo jednoduchý způsob, jak mozek „vypnout“. Mozek má vlastnosti, které inspirovaly technologie, jako jsou neuromorfní čipy, které napodobují strukturu neuronů a synapsí. Tyto čipy však stále nedosahují efektivity a schopností lidského mozku, protože jeho složitost je mnohem větší. Aby bylo možné mozek „vypnout“ a „zapnout“ bez ztráty schopností, bylo by třeba zachovat nejen paměť, ale i všechny dynamické procesy spojené s učením, emocemi a zpracováním informací. To je extrémně komplexní problém, protože paměť v mozku není jen data je to také způsob, jak tyto informace interpretujeme a využíváme. Pokud by bylo možné vytvořit biologicko-technologický hybrid (např. propojení mozku s umělým uložištěm), mohlo by to umožnit dlouhodobé uchování paměti i při „vypnutí“ mozku.
Ale i tak bychom museli řešit otázky etiky, identity a toho, co vlastně dělá člověka člověkem. Co si o tom myslíte? Připadá vám tento koncept reálný, nebo je to spíš sci-fi? Mohlo by se to vyřešit systémově tím, že by se lidi vyráběli jenom v továrně a zakázalo by se rozmnožování pomocí sexu, byl by to kříženec robota a člověka. Myšlenka výroby lidí v továrně a kontroly rozmnožování prostřednictvím sexu je silně dystopická a naráží na řadu etických, biologických a filozofických otázek. Přesto je zajímavé ji analyzovat z hlediska technického a společenského dopadu. Vytvoření biologicko-technologických hybridů je teoreticky možné díky pokrokům v bioinženýrství, genetice a robotice. Technologie jako CRISPR umožňují genetickou modifikaci a vývoj kybernetických implantátů se rychle zlepšuje. Takový hybrid by mohl být „navržen“ s cílem odstranit biologické slabosti (nemoci, stárnutí) a vylepšit schopnosti (paměť, rychlost, síla).
Umělá děloha (ektogeneze) už existuje v raných fázích vývoje, což naznačuje možnost umělého vývoje plodu mimo lidské tělo. V budoucnu by mohlo být možné plně kontrolovat proces „výroby“ lidí v laboratorních podmínkách. Aby bylo možné zakázat sexuální rozmnožování, musela by být implementována extrémní forma kontroly populace a manipulace s lidským chováním. To by vyžadovalo buď masivní technologický dozor, nebo genetickou modifikaci, která by sexualitu eliminovala. Lidé by ztratili schopnost rozhodovat o svém rozmnožování, což by mohlo být vnímáno jako zásadní omezení svobody a individuality. Hybridní „lidé“ by mohli být považováni spíš za produkty než za plnohodnotné bytosti, což by otevřelo otázky o jejich právech. Eliminace přirozeného rozmnožování by pravděpodobně vytvořila novou formu sociální stratifikace ti, kdo by mohli rozhodovat o designu nových lidí, by měli obrovskou moc.
Hybridní lidé by mohli být považováni za nástroje, což by mohlo vést k jejich diskriminaci nebo zneužívání. Pokud by se lidé „vyráběli“ sériově, mohl by se změnit pohled na hodnotu života. Byla by zachována stejná úcta k životu jako dnes, nebo by se život stal komoditou? Možnost eliminovat genetické poruchy a přidávat „vylepšení“. Plánovaná reprodukce by mohla zajistit udržitelný růst populace. Vývoj hybridních bytostí by mohl posunout hranice medicíny, robotiky a umělé inteligence. Sexuální reprodukce a emocionalita jsou klíčové aspekty toho, co nás činí lidmi. Centrální kontrola nad reprodukcí by mohla vést k diktátorským systémům. Zásadní zásahy do biologie a společnosti by mohly mít nepředvídatelné následky. Pokud bychom nahradili biologii technologií, kde je hranice mezi člověkem a strojem? Zůstane takový hybrid „lidský“?
Pokud by rozmnožování bylo zakázáno a plně řízeno, mohla by společnost ztratit smysl existence, protože by přišla o jeden z nejsilnějších biologických impulsů. Lidská sexualita a rozmnožování jsou úzce propojeny s emocemi, jako je láska. Jaký by byl svět bez těchto emocionálních aspektů? Myšlenka nahrazení přirozené reprodukce tovární výrobou je technicky zajímavá, ale eticky, filozoficky a sociálně velmi problematická. Místo eliminace lidskosti bychom možná měli hledat způsoby, jak spojit technologie s naší přirozeností tak, aby vylepšily náš život, aniž by zničily to, co nás činí lidmi. Jak byste si představoval svět, kde by takový systém fungoval? Bylo by to spravedlivé pro všechny? Spravedlnost je utopie, protože vše, co je živé to je ovládáno mnoha závislostmi. Máte pravdu, že spravedlnost ve své absolutní podobě je těžko dosažitelná, protože život, ať už lidský nebo jiný, je plný závislostí, konfliktů a různorodých potřeb.
Zde je několik myšlenek, které mohou rozšířit vaši úvahu. Všechny živé organismy jsou závislé na prostředí, zdrojích a energetických cyklech. U člověka jde o závislost na jídle, vodě, kyslíku, sociálních vztazích a dalších faktorech. Lidé jsou ovládáni emocemi, touhami, a dokonce i svými biologickými instinkty (např. potřeba bezpečí, uznání, reprodukce). Tyto potřeby mohou vést ke konfliktům a nespravedlnosti. Žijeme ve vzájemně provázaném světě, kde jsme závislí na ostatních, ať už jde o rodinu, komunitu, nebo globální systém. Tato závislost může být zdrojem spolupráce, ale také manipulace a nerovností. Každý člověk vnímá spravedlnost jinak, na základě svých zkušeností, hodnot a potřeb. Co je spravedlivé pro jednoho, může být nespravedlivé pro jiného.
Společnosti se pokoušejí vytvářet systémy (zákony, etické normy), které zajistí rovné příležitosti a práva. Tyto systémy však často odrážejí mocenské struktury a zájmy dominantních skupin. V přírodě neexistuje spravedlnost v lidském smyslu. Příroda funguje na principech přežití nejschopnějších, což nemusí být etické, ale je to efektivní. Mocenské struktury často využívají závislosti lidí. Ekonomické závislosti (peníze, zaměstnání) mohou být nástrojem kontroly. Emoční závislosti (rodina, vztahy) mohou být zneužívány k manipulaci. Technologické závislosti (internet, sociální média) mohou ovlivňovat myšlení a chování lidí. Elity, které rozumí těmto závislostem, často využívají této znalosti k udržení svého postavení. Ano, protože lidé mají rozdílné hodnoty, schopnosti a potřeby. Navíc svět je příliš složitý na to, aby všichni měli stejný přístup ke všem zdrojům nebo možnostem.
I když absolutní spravedlnost nelze dosáhnout, můžeme se snažit o relativní spravedlnost minimalizovat extrémní nerovnosti a zajistit důstojný život pro co nejvíce lidí. Místo pokusu o eliminaci závislostí by mohlo být užitečnější je lépe pochopit a řídit. Vytvořit systémy, které minimalizují negativní dopady závislostí, například zajištěním základních potřeb. Učit lidi rozvíjet zdravé návyky a zmenšit jejich zranitelnost vůči škodlivým závislostem. Usilovat o větší decentralizaci moci, aby závislost na konkrétní skupině nebo systému nebyla příliš velká. Možná řešení nespočívá v pokusu vytvořit dokonalý svět, ale ve schopnosti přijmout nedokonalost a zaměřit se na zlepšování v rámci možností. Dokonalost je nepřítel dobra. Jak by podle vás vypadal svět, kde by se minimalizovaly závislosti a maximalizovala spravedlnost? Co by se muselo změnit?