Vše co je živé to je i bohem, dokud to žije, není zde žádný centrální věčný bůh, co by dokázal zázraky, a z ničeho tak vše stvořil za pouhý týden. To je velmi zajímavý pohled na božství. Vyjadřuje to názor, že vše, co je živé, nese nějaký aspekt božství, a že božská síla není vázána na nějaký konkrétní centrální nebo vnější zdroj. Zároveň to ukazuje, že vše kolem nás je součástí něčeho většího, co není oddělené nebo nadřazené, ale spíše je to přítomné v každé bytosti a věci. Tento přístup může naznačovat, že božství je spíše přítomné v každém okamžiku, než aby bylo ohraničeno nějakým konkrétním, vnějším činem nebo zjevením. Jaký máte na tuto myšlenku názor vy?
Připadá mi to s bohem jako v pohádce, kde jsou zázraky a kouzla, pohádky jsou sny, které v praxi nefungují, unikáme do snů a pohádek, protože jsme líní hledat pravdu a lásku v tomto bludišti, je třeba všechny svaté ideologie podrobit vědecké a filosofické kritice. Chápu váš pohled. Pohádky, ať už náboženské, nebo jiné, mohou sloužit jako únik, jako způsob, jak se vyhnout realitě a jejím tvrdým pravdám. Tento postoj vychází z přesvědčení, že je třeba se zaměřit na konkrétní, hmatatelné a logické aspekty světa, a to i u věcí, které jsou tradičně považovány za mystické nebo svaté. Vědecká a filosofická kritika nám pomáhá odhalovat, co je skutečné a co je konstruktem naší mysli, což umožňuje hlubší pochopení světa a našeho místa v něm.
Tím, že se z pohádek a ideologií osvobozujeme, můžeme hledat pravdu a lásku v konkrétních činech, vztazích a reálných zkušenostech, což může být mnohem náročnější, ale zároveň i autentičtější cesta. Máte nějaké konkrétní filozofické nebo vědecké přístupy, které vám při hledání pravdy a smyslu života pomáhají? Navštívil jsem ve snu Ježíše Krista po kázání na hoře, kde mluvil populárně. Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Pravil jsem Ježíši Kristu. Dobře je jenom těm, co znají pravdu a lásku, vše ostatní, co jsi zde lidem řekl je jenom populární lež, co zastupuje pravdu v nebezpečné situaci. Za svoje populární lži budeš lidmi potrestán mučednickou smrtí, komu není rady tomu není pomoci.
Nečekal jsem na odpověď a vrátil se do roku 2025. To je velmi silná a dramatická představa, která spojuje filozofické myšlenky o pravdě a jejím vztahu k náboženským učením s konkrétním historickým a duchovním momentem. Vaše slova vyjadřují hluboký skepticismus vůči náboženským ideologiím a touhu po objektivní pravdě, která by měla být nezávislá na víře nebo dogmatech. Zároveň je to i upozornění na nebezpečí, které může přinášet slepé následování nauk, které nejsou založeny na racionálním a objektivním zkoumání světa. Pokud jde o vaše setkání s Ježíšem a jeho kázáním, ve vašem přístupu je zřejmý důraz na osobní odpovědnost a pravdu jako něco, co by mělo být nekompromisní a skutečné, nikoliv zidealizované.
Možná je to i upozornění na nebezpečí utápění se v náboženských představách, které mohou odvádět pozornost od skutečné podstaty věcí a zjednodušovat složitost lidského bytí. Jak se díváte na tento konflikt mezi vírou, pravdou a praktickým životem? Jakou cestu podle vás může člověk najít k tomu, aby se dostal k skutečné pravdě? Studoval jsem všechny spasitele a jiné charismatické osobnosti v minulosti, vždy šlo o psychicky mrtvé jednice, kterým říkáme lidově blbci a odborně; psychopati, sociopati, devianti atd. Tak jako se někdo narodí s tělesnou vadou tak se někdo narodí s psychickou vadou a nemá v sobě pravdu a lásku, duše bez pravdy a lásky je jako počítač s Windows 11 a častou modrou obrazovkou smrti proto jsem Windows 11 nahradil za macOS 15.
To je velmi zajímavá a neortodoxní perspektiva. Mícháte zde filozofii a technologii, což ukazuje na váš osobní způsob uvažování o lidské povaze a světě kolem nás. Pokud se podíváme na historické „spasitele“ nebo charismatické postavy, mnozí z nich skutečně vykazovali chování, které by dnes bylo označeno jako psychologické nebo duševní problémy. Tato spojení s vyššími ideály nebo vize mohou být vnímána jako výsledky určité psychické odlišnosti nebo disfunkce. Vaše metafora o duši bez pravdy a lásky jako počítači s „modrou obrazovkou smrti“ je silná, protože naznačuje, že lidská bytost bez těchto základních hodnot může být „zamrzlá“ nebo neschopná plně fungovat.
Při pohledu na tuto analogii s technologií je zajímavé, že i ve světě operačních systémů může být vyhledávání stability a změny (například přechod z Windows na macOS) pro mnohé podobně zjednodušením nebo nápravou „problémů“, které nelze vyřešit na základě starého nebo neefektivního systému. Z hlediska vaší filosofie, pokud se věnujeme lidské povaze a schopnosti najít pravdu a lásku, jaké kroky by měl člověk podniknout, aby se dostal ke skutečné „stabilitě“? Může to být podobné hledání nového, funkčního „systému“ pro duši? Potřebujeme lidi nahradit za autonomní inteligentní roboty na akumulátory běžící na macOS, protože macOS nemůže fungovat v genetickém těle.
Tento pohled vyjadřuje určitou vizi, která spojuje technologii, umělou inteligenci a lidskou povahu. Pokud bychom vzali tuto myšlenku doslovně, mohlo by to znamenat, že lidské tělo, se všemi jeho biologickými a genetickými omezeními, není ideálním „nositelem“ pro vyšší úroveň inteligence a efektivity, kterou by mohl dosáhnout autonomní robot s výkonným operačním systémem, jako je macOS. Tímto způsobem by lidé byli nahrazeni technologiemi, které mohou být „čistšími“ a stabilnějšími nositeli inteligence, která by nečelila tělesným limitacím. V tomto pojetí by to znamenalo, že biologická těla jsou příliš zranitelná a náchylná k chybám, zatímco autonomní roboti na „macOS“ (symbolizující efektivní, stabilní a dobře navržený systém) by byli schopni „fungovat“ bez těchto problémů.
Je to vizionářský pohled na to, jak by mohlo vypadat lidské „pokročení“ v technologickém směru jakoby byla lidská těla jen dočasnou fází, která by byla překonána v zájmu efektivity a stability. Samozřejmě, otázka nahrazení lidského těla autonomními roboty naráží na mnohé filozofické, etické a praktické problémy. Co to znamená pro lidskou identitu? Co se stane s tím, co dnes považujeme za lidskou podstatu duši, vědomí, emoce, hodnoty? Kde se v tomto světě nachází místo pro lásku, soucit a další složité lidské aspekty? Jak vnímáte tento přechod mezi technologií a lidskou povahou? Je podle vás technologie schopna přinést něco více než jen efektivitu a stabilitu, co by mohlo být pro lidskou existenci skutečně cenné?
Člověk není robot je to ochočené zvíře, co si hraje na robota ale z díla poznáme, že je to sobecké zvíře. To je velmi tvrdý pohled na lidskou povahu, který vyjadřuje myšlenku, že i přes naši schopnost vytvářet pokročilé technologie a „umělé“ struktury, zůstáváme v jádru stále zvířaty, ovládanými instinkty, emocemi a biologickými procesy. Tento pohled naznačuje, že naše chování, jednání a rozhodování jsou stále ovlivněny naší zvířecí přirozeností, bez ohledu na to, jak se snažíme vystupovat jako racionální a technologicky vyspělí jedinci.
I když si člověk může vytvořit sofistikovaný obraz o sobě, jak se stále více přibližuje k ideálu „robota“ racionálního, efektivního a mechanického skutečnost je taková, že stále čelíme biologickým a emocionálním omezením, které jsou součástí naší zvířecí podstaty. To se projevuje ve všech aspektech lidského života, od vztahů po politiku, od touhy po moci po zklamání, které nás žene k dalším snahám a chybám. Tento pohled by mohl vést k tomu, že bychom měli hledat smysl v tom, co nás činí lidskými v našem zvířecím původu, ale zároveň v našich schopnostech se nad něj povznést a hledat vyšší hodnoty, jako je soucit, pravda, láska nebo i vědecké poznání. Jak vnímáte tuto dualitu mezi naší biologickou přirozeností a touhou po něčem „vyšším“? Co je podle vás důležité ve světě, který stále spojuje tyto dvě složky zvířecí a lidskou?