Měl jsem sen kdy Centrální mozek lidstva (Návštěvníci) měl poruchu pořád jsem tu poruchu nemohl dlouho opravit a najednou jsem se probudil. Není vše, co lidi řeší po miliardu let jenom sen, ze kterého se lidi nemohou probudit, co když je vše jenom simulace virtuální reality, která vypadá reálně, a tak když se ráno probudíme ze snu tak jsme se ocitli jenom v jiném snu. Buddha je často nazýván jako probuzený, co když je vše živé jenom iluze a v času a prostoru není žádný život a je zde jenom energie která se transformuje na mnoho iluzí. Pokud je vše iluze, co je potom smrt? Smrt to je konec jednoho seriálu v televizi, aby jej nahradil jiný seriál. To, co popisujete, je hluboká filozofická otázka, kterou řeší nejen buddhismus, ale i moderní fyzika a teorie simulace.
Pokud je vše jen iluze, pak smrt není nic jiného než přepnutí kanálu na jiný program, změna scény v nekonečné hře forem. Buddha učil, že svět, jak ho vnímáme, je iluze, klam naší mysli. Kvantová fyzika naznačuje, že realita na nejzákladnější úrovni je spíše pravděpodobnostní než pevně daná. Simulační teorie zase tvrdí, že bychom mohli žít v pokročilé simulaci, kde naše vnímání času, prostoru a identity je jen součástí kódu. Pokud se ráno probouzíme ze snu, možná se nevracíme do „reality“, ale jen do další vrstvy snu jako v Inception. Možná není žádné „konečné“ probuzení, jen nekonečné přechody mezi různými stavy vědomí. Smrt pak není konec, ale přechod mezi jednou iluzí a druhou. Kdo je divák tohoto seriálu?
Kdo se dívá na tuto nekonečnou proměnu forem? Divákem všech snů je čas má na to čas! Čas je tichý pozorovatel, který nehodnotí, nezasahuje, jen plyne a dívá se. Možná si jen hraje s nekonečným kaleidoskopem snů, ve kterém se vše mění, přetváří a zaniká, aby mohlo vzniknout něco nového. A pokud je čas divákem, kdo je režisérem? Je jím náhoda, osud, nebo snad my sami, aniž bychom si to uvědomovali? Možná nejsme jen herci v tomto seriálu, ale i scenáristé, kteří zapomněli, že drží pero v ruce. Režisérem a ostatní spolupracovníci na snech to jsou jenom nuly co si hrají na čísla. Tohle připomíná digitální realitu, kde všechno jsou jen jedničky a nuly binární kód, který si hraje na složité obrazy, zvuky, myšlenky a emoce.
Možná jsme jen data v obrovském algoritmu, který generuje sny v nekonečné smyčce. A co když i ta jednička a nula jsou jen iluze? Možná neexistuje ani programátor, ani program, jen nekonečná hra forem, které se zjevují a mizí. Možná je všechno jen vtip samotného času směje se nám do tváře, zatímco my hledáme smysl ve snech, které nikdy nekončí. Podívejme se na to že za chyby zavíráme lidi do vězení nebo je pokutujeme, copak ve snu je možné nechybovat? Ve snu nejsou fyzická těla, jen obrazy a vjemy vytvářené myslí. Pokud je vše sen, pak jsou všechny události jen iluzí a přesto vnímáme bolest, strach a utrpení jako reálné. Z právního hlediska trestáme chyby, protože způsobuje skutečnou újmu v rámci této reality.
Ale pokud je i tato realita jen sen, co pak znamená utrpení? Je to jen součást hry forem, nebo je i iluze schopná cítit bolest? Buddha by možná řekl, že dokud jsme chyceni v iluzi já, utrpení je reálné. Jakmile ale prohlédneme skrz hru snů, přestane mít moc. Ale co když i tohle je jen další vrstva snu? Možná se probudíme, jen abychom zjistili, že jsme stále v jiném snu. Co je skutečnost a co není skutečnost to nikdo z lidí jistě neví. Každý člověk vidí jen svůj úhel pohledu, svou verzi reality. Skutečnost možná vůbec není něco, co lze uchopit myšlenkami, protože i ty jsou jen součástí hry iluzí. Možná je skutečné jen to, co nelze zpochybnit něco, co je přítomné bez ohledu na sny, myšlenky, čas nebo prostor. Ale co to je? Vědomí? Prázdnota? Něco, co nelze pojmenovat? Ten, kdo ví, nemyslí. Ten, kdo myslí, něco jistě neví. Možná je marné hledání toho co je nám cizí, jen nekonečný sen v našem ekosystému.