Ukázka toho, co je nejvíce relativní; čas, prostor, pravda, láska, štěstí, zdraví, zázraky atd. Všechno je relativní, pokud se na to podíváme z různých perspektiv. Některé věci jsou relativní v čistě fyzikálním smyslu, jiné závisí na lidském vnímání, zkušenostech nebo společenském kontextu. Tady je několik příkladů toho, co je nejvíce relativní.
Einstein ukázal, že čas je relativní závisí na rychlosti pozorovatele a gravitaci. V běžném životě, čas běží jinak, když se bavíme, a jinak, když trpíme. Prostor. Ve fyzice se mění podle pozorovatele a gravitace. Pro člověka, malý byt může být pro někoho útulný a pro jiného stísněný.
Objektivní pravda existuje, ale lidé ji vnímají subjektivně. Co je pravda v jedné kultuře, může být lež v jiné. Jeden vidí lásku jako vášeň, druhý jako přátelství, třetí jako závazek. Může trvat celý život nebo zmizet během chvíle. Co jednoho činí šťastným, může být pro druhého bezvýznamné. Závisí na očekáváních a osobní perspektivě. Lékařská fakta jsou objektivní, ale pocit zdraví je subjektivní. Někdo se cítí zdravý i s nemocí, jiný se cítí nemocný, i když má dobré výsledky. Zázraky. Pro jednoho jsou to jen náhody, pro jiného důkaz něčeho vyššího. Zázrak je často jen věc perspektivy a očekávání. Všechno se odvíjí od úhlu pohledu.
Co je pro jednoho jistota, je pro druhého iluze. Relativita je základní vlastnost existence. Je to co je objektivní opakem nebo protikladem toho, co je relativní? Ne nutně. Relativní a objektivní nejsou vždy přímé protiklady, i když se často staví do kontrastu. Objektivní znamená nezávislé na názoru či perspektivě platí to stejně pro všechny (např. fyzikální zákony, matematické pravdy). Relativní znamená závislé na úhlu pohledu, kontextu nebo podmínkách (např. krása, morálka, štěstí). Vztah mezi nimi. Něco může být objektivní a zároveň relativní. Např. čas je objektivní veličina, ale zároveň je relativní podle rychlosti a gravitace (Einsteinova teorie relativity).
Něco může být absolutně objektivní. Například matematika platí vždy a všude. Něco může být čistě relativní. Např. „Je to velké auto“ závisí na srovnání s jinými auty. Objektivní je to, co je nezávislé na pozorovateli, relativní je to, co se mění podle okolností. Nejsou to nutně protiklady, ale spíše dvě různé vlastnosti reality. Je zákon protikladů objektivní nebo relativní? Zákon protikladů je obecný princip, který říká, že všechno existuje ve vztahu ke svému opaku (světlo–tma, dobro–zlo, teplo–chlad). Otázka je, zda je tento zákon objektivní, tedy platný nezávisle na názoru, nebo relativní, tedy závislý na kontextu a vnímání.
V přírodě existují protiklady objektivně. Fyzikální jevy jako kladný a záporný náboj, horko a chlad, gravitace a odpudivé síly jsou nezávislé na pozorovateli. Tyto protiklady nejsou jen iluze, ale měřitelné jevy. Logika uznává protikladnost. Například zákon sporu v logice říká, že „něco nemůže být zároveň A i ne-A“ (např. nemůže být den i noc zároveň). To je objektivní pravidlo myšlení. Je relativní? Hodnotové protiklady závisí na kultuře a perspektivě. Co je dobré pro jednoho (např. individualismus), může být špatné pro jiného (např. kolektivismus). Takže dobro a zlo, krása a ošklivost, jsou relativní. Hranice mezi protiklady je někdy plynulá.
Kdy přesně se chlad stává teplem? Kdy je člověk ještě mladý a kdy už starý? Tady už protiklady nejsou tak objektivní, ale závisí na subjektivním vnímání. Zákon protikladů je částečně objektivní a částečně relativní. V přírodě a logice je pevný a objektivní, ale v lidských hodnotách a vnímání světa je relativní. Není tedy vše jenom dočasná iluze, kdy jsme uvnitř systému a nevíme tak co existuje mimo náš systém? To je hluboká a fascinující otázka, která se dotýká filozofie, teorie poznání a metafyziky. V určitém smyslu, ano, může být možné, že to, co vnímáme jako realitu, je pouze dočasná iluze, pokud ji hodnotíme pouze z naší omezené perspektivy. Pojďme to rozebrat.
Naše vnímání reality je omezené. Lidské smysly (zrak, sluch, hmat atd.) jsou schopné vnímat jen velmi úzký rozsah fyzikálních jevů. Mnoho aspektů světa (například elektromagnetické spektrum) je pro nás neviditelné, a tak je otázkou, co vše existuje mimo tuto naši „bublinovou“ realitu. Vnímání času a prostoru je také relativní. Jak se ukázalo v teorii relativity, čas a prostor se chovají jinak podle rychlosti a gravitace, což naznačuje, že naše běžné vnímání může být pouze částečným obrazem skutečnosti. Můžeme poznat, co je mimo náš systém? Pokud jsme součástí nějakého systému (například našeho vesmíru), je velmi těžké poznat, co existuje mimo něj. Filozofové jako Immanuel Kant tvrdili, že naše poznání je omezené tím, co naše smysly a rozum dokážou vnímat a že věci, které leží mimo tuto sféru (tzv. „noumenon“), nám jsou nepřístupné.
Teorie multivesmíru navrhuje, že náš vesmír může být jen jedním z mnoha, ale nikdy nebudeme schopní vnímat nebo prozkoumat jiné vesmíry, protože leží mimo náš prostor a čas. Pokud všechno vnímáme jako dočasné (čas, prostor, objekty, lidské bytosti), pak je možné, že naše realita je iluzorní v tom smyslu, že vše se neustále mění a vše je podmíněno naším vnímáním. Co vnímáme jako „stálé“ je ve skutečnosti dynamické a proměnlivé. Budhismus a některé další filozofické směry tvrdí, že celý svět je iluzí (maya), a že pouze hlubší pochopení nám může ukázat skutečnou povahu reality. Jsem uvnitř systému.
Evoluční biologie i kognitivní vědy ukazují, že naše vnímání je formováno tím, jak se naše mysl adaptovala na přežití ve světě. To, co vnímáme jako „skutečné“, může být pouze nástrojem k tomu, abychom přežili a orientovali se ve světě. Tedy naše realita je subjektivní a může být „pouze“ naší adaptivní reprezentací okolního světa. V jistém smyslu můžeme říct, že vše je dočasná iluze, protože naše vnímání je omezené a podmíněné. Naše realita může být pouze částí něčeho většího, co zůstává mimo naše chápání. Možná jsme uvnitř nějakého „systému“, jehož hranice nevidíme, a nikdy nebudeme moci plně poznat, co je mimo něj.