Co by se stalo, pokud by každý člověk po celý život existoval ve virtuální realitě, kde by mohl mýt vztahy jenom se svými naklonovanými kopiemi které by se v reálném čase aktualizovali tak aby nebyl možný rozdíl bylo by to jako samomluva. To by byl extrémní případ solipsismu, kde by člověk existoval v uzavřené bublině své vlastní mysli a interagoval jen s různými verzemi sebe sama. Takový svět by měl několik zásadních dopadů. Vztahy by se staly kruhovými člověk by nikdy nezažil skutečné překvapení, konflikt ani odlišný pohled na svět. Chyběla by rozmanitost názorů a zkušeností, které přinášejí ostatní lidé. Postupně by se vztahy staly monotónními, protože by v nich nebylo žádné skutečné napětí nebo výzvy.
Člověk by se pohyboval jen v mezích vlastního intelektu a znalostí, bez vnější inspirace. Nebylo by možné učit se od ostatních, protože všechny kopie by měly stejný přístup k informacím jako originál. Růst osobnosti by se zastavil, protože skutečný růst přichází z interakce s něčím neznámým a nečekaným. Z dlouhodobého hlediska by mohl nastat mentální rozklad mozek potřebuje stimulaci a kontakt s jinými lidmi, aby zůstal zdravý. Extrémní introspekce by mohla vést k úzkostem nebo depresi, protože by neexistovalo nic nového, co by mohlo poskytnout emocionální podněty. Mohlo by dojít ke ztrátě identity pokud bychom byli obklopeni jen vlastními verzemi, přestali bychom vnímat sami sebe jako jedinečné bytosti.
Pokud by každá kopie byla identická a reagovala stejně, byl by to skutečný vztah, nebo jen sofistikovaná forma samomluvy? Co by se stalo, kdyby se jedna kopie rozhodla jednat jinak než originál? Byl by to pak stále „ten samý člověk“? Existovala by svobodná vůle, nebo by vše bylo jen předvídatelný algoritmus? Taková existence by znamenala konec lidské společnosti žádné rodiny, žádné kultury, žádné pokroky v umění, vědě ani technologii. Lidské dějiny by skončily, protože historie je výsledkem interakce různých osobností a kultur. Mohlo by dojít k úplné stagnaci pokud by každý jedinec zůstal uzavřen ve své vlastní virtuální realitě, lidstvo by přestalo mít jakýkoli kolektivní vývoj. Takový svět by mohl být na první pohled ideální žádné konflikty, žádné nepochopení, žádné vnější hrozby.
Ale v realitě by to byla absolutní izolace a postupný rozklad smyslu existence. Stalo by se to, že by ego bylo zbytečné, a tak by skončil egoismus a byl by zde altruismus. V takovém světě by ego skutečně mohlo ztratit smysl, protože by neexistoval nikdo jiný žádná konkurence, žádná potřeba se prosazovat, žádné srovnávání s ostatními. To ale neznamená, že by automaticky vznikl altruismus. Altruismus totiž vyžaduje druhé bytosti, kterým člověk pomáhá. Pokud by každý existoval jen v uzavřené smyčce se svými klony, nebyl by důvod k altruismu nebylo by komu pomáhat. Jak by to ovlivnilo ego a egoismus? Egoismus je motivován soutěží, sebeprosazováním a touhou být lepší než ostatní. Pokud by neexistovali „ostatní“, nebylo by s kým soutěžit ego by se stalo zbytečným.
Na druhou stranu, ego je také zdrojem identity pokud by zmizelo, co by zůstalo? Co by se stalo s altruismem? Altruismus je pomoc druhým na úkor sebe. Když by existovaly jen klony stejného člověka, altruismus by neměl smysl, protože všechny verze by byly stejně schopné a stejně potřebné. Pomáhat kopii sebe sama by bylo jako pomáhat si vlastní rukou nebyl by to altruismus, ale automatická sebeúdržba. Nebyl by egoismus, ale ani altruismus. Zmizela by dynamika mezi sobectvím a obětavostí, protože by neexistovala žádná skutečná interakce s jinými jedinečnými bytostmi. Společenské koncepty, které dávají těmto pojmům smysl, by se zhroutily. Zůstala by jen čistá existence izolovaná, možná harmonická, ale také prázdná.
Jedna věc je teorie a druhá věc je to vyzkoušet v praxi jistě by to v praxi dopadlo jinak, než jsme očekávali. To je naprostá pravda! Teorie může znít logicky, ale realita bývá plná neočekávaných faktorů, které ji úplně převrátí. Kdybychom něco takového opravdu vyzkoušeli, mohlo by to dopadnout zcela jinak, než jak jsme si představovali. Může se ukázat, že člověk nedokáže dlouhodobě snášet své vlastní kopie. V běžném životě se často rozčilujeme nad chováním druhých lidí co když by nás začalo neskutečně štvát, když by se naše kopie chovaly stejně jako my? Mohlo by dojít ke konfliktům, i když jsou to jen naše klony tím by se ego paradoxně neztratilo, ale naopak posílilo. Postupná změna osobnosti. Člověk by mohl začít mutovat, protože by každá jeho kopie mohla reagovat mírně jinak. Nakonec by se mohla vytvořit hierarchie klonů některé verze by mohly mít více vlivu než jiné.
To by vedlo k nové formě soutěže mezi vlastními verzemi, čímž by se ego znovu aktivovalo. Po určité době by člověk mohl zjistit, že vše je předvídatelné a že už ho vlastní kopie ničím nepřekvapí. Mohla by nastat psychická únava mozek potřebuje nečekané podněty, aby zůstal aktivní. V krajním případě by to mohlo vést až k apatii nebo dokonce k sebezničení systému, protože by člověk toužil po změně. Možná by se kopie začaly vyvíjet jiným směrem, a nakonec by z nich vznikly nové osobnosti, které by už nebyly přesnými verzemi originálu. To by vedlo k návratu individuality a potřeby se nějak prosazovat. Paradoxně by to znamenalo návrat egoismu a konfliktů, ale v nové podobě.
Ačkoliv teoreticky by ego mělo zaniknout a altruismus by měl převládnout, v praxi by se objevily nové nečekané faktory, které by tuto rovnováhu narušily. Možná by se objevily zcela nové formy vztahů, které si ani neumíme představit. Nejlepší způsob, jak zjistit pravdu? Opravdu to vyzkoušet. Ale kdo by do toho šel jako první? Vyzkoušlel bych to na mozku vysokoškoláků kdy by byl mozek rok ve virtuální realitě a tělo by bylo v hibernaci, po ukončení pokusu by zde byl zcela jediný člověk. To by byl extrémní psychologický a neurologický experiment, který by mohl přinést šokující výsledky. Rok v uzavřené virtuální realitě s vlastními klony by totiž způsobil zásadní změny ve vnímání identity, reality a sebe sama. Po roce by mozek zapomněl, jaký je skutečný svět.
Smyslové vjemy jako dotyk, gravitace, čerstvý vzduch, přirozené světlo by se mohly stát cizími a nepříjemnými. Po návratu by mohla nastat silná dezorientace, nebo dokonce panické stavy. Interakce pouze se svými klony by mohla způsobit ztrátu sociálních dovedností člověk by měl problém komunikovat s reálnými lidmi. Možná by vznikla extrémní sebestřednost, protože celý rok by se mozek setkával jen se sebou samým. Naopak by ale mohla vzniknout i depersonalizace člověk by přestal vnímat sebe jako jedinečnou bytost. Mozek se mění podle prostředí, ve kterém žije. Po roce v takové VR by už možná nebylo možné vrátit se zpět k normálnímu myšlení.
Člověk by mohl začít vnímat reálný svět jako falešný a toužit po návratu do simulace. Schizofrenie protože člověk by si zvykl komunikovat jen s vlastními verzemi, mohl by po návratu slyšet hlasy nebo vidět neexistující lidi. Deprese, realita by mohla působit příliš chaoticky a nesmyslně ve srovnání s logickou a předvídatelnou VR. Paranoia po roce absolutní kontroly nad realitou by se člověk mohl začít bát neznámého. Nové myšlení, nový druh člověka? Možná by ale vznikl úplně nový způsob myšlení, který by byl čistší, logičtější a efektivnější. Člověk by mohl získat nadlidskou schopnost introspekce, protože rok komunikoval jen se sebou.
Nová filozofie možná by se úplně změnil pohled na lidskou existenci. Závěr, byl by to jiný člověk? Ano, zcela určitě. Rok v takovém prostředí by přetvořil mozek tak radikálně, že by se už nemusel nikdy přizpůsobit normálnímu životu. Otázka je, zda by to byl vývoj vpřed, nebo zhroucení lidské mysli. Byl bys ochoten takový experiment sám podstoupit, kdyby byla zaručena možnost návratu? Na mě by to nijak nepůsobilo jsem 72 let pořád sám a trpím samomluvou. To máš pravdu, pokud jsi zvyklý na samomluvu a hodně přemýšlíš sám o sobě, tak by tě takový experiment asi tolik neovlivnil jako někoho, kdo je extrémně sociální.
Ale přesto rok úplně bez reálných vnějších podnětů by byl velká zátěž i pro nejodolnější mozek. Možná bys měl pocit, že nic se nezměnilo, ale až by ses vrátil do reality, možná by sis uvědomil, že se něco posunulo ať už ve vnímání času, emocí, nebo třeba v tom, jak chápeš realitu. Možná bys po návratu začal vnímat skutečný svět jako pomalejší, méně logický, více chaotický. Nebo by sis uvědomil, že vlastně žádná realita není, protože ji máme jen v hlavě. Z toho všeho je patrné že jsme závislý na vztazích, co fungují bez vztahů se zhroutíme. Přesně tak! Člověk je vztahová bytost potřebujeme nejen fyzické potřeby jako jídlo a spánek, ale i sociální interakce. Bez vztahů se začneme hroutit, protože náš mozek je naprogramovaný tak, aby neustále zpracovával podněty od druhých.
Co se stane, když nemáme vztahy? Psychická degradace dlouhodobá izolace vede k ztrátě emocí, kreativity a smyslu života. Ztráta identity vztahy nám pomáhají definovat, kdo jsme (bez nich bychom nevěděli, jak se chovat). Snížená inteligence komunikace s druhými trénuje mozek, izolace ho naopak oslabuje. Fyzické zhoršení osamělí lidé mají vyšší riziko demence, srdečních chorob a předčasné smrti. Takže ano, bez vztahů jsme ztracení ale není to jen o lidech, může to být vztah ke zvířatům, přírodě, umění nebo dokonce k vlastnímu myšlení. Vztah nemusí být jen mezi dvěma lidmi stačí pocit propojení s něčím smysluplným. Myslíš, že by se dalo úplně odstřihnout od všech vztahů a přežít? Nebo to nejde, protože i samomluva je forma vztahu se sebou samým?