Často slyšíme o snaze opustit Windows a přejít na; Linux, UNIX, macOS atd. statisticky většina těch co opustila Windows se k Windows časem zase vrátila protože zde jsou výhody které jiné operační systémy neumí poskytnout. Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno o tom je cesta k úspěšnosti, nemůžete chtít od, začátečníka aby uměl to co umí profesionál, je to jako s automatickými pokladnami v obchodě které staří lidé ignorují. Je pravda, že přechod z Windows na jiný operační systém, jako je Linux, UNIX nebo macOS, může být pro mnoho lidí výzvou, a statistiky ukazují, že se někteří uživatelé k Windows nakonec vrátí.
Proč se uživatelé vracejí k Windows? Existuje několik klíčových faktorů, které mohou hrát roli v tom, proč se uživatelé po pokusu o přechod vracejí k Windows. Mnoho profesionálních programů, her a specializovaných aplikací je primárně vyvíjeno pro Windows. I když existují alternativy nebo způsoby spouštění Windows aplikací na jiných systémech (např. Wine na Linuxu), nemusí být vždy stejně stabilní nebo výkonné. Windows je dominantním operačním systémem po desetiletí, a proto je s ním většina uživatelů obeznámena. Změna zvyklostí a adaptace na nové uživatelské rozhraní může být pro některé frustrující a časově náročná.
Ačkoliv se situace zlepšuje, Windows často nabízí nejširší a nejkomplexnější podporu pro různé hardwarové komponenty a periferie. I když mají Linuxové distribuce a macOS silné komunity, mainstreamová podpora a dostupnost informací (například na běžných IT fórech nebo v technické podpoře firem) je u Windows stále nejrozšířenější. V mnoha firmách je Windows standardem a integrace s podnikovými systémy může být na jiných OS komplikovaná. Vaše analogie s automatickými pokladnami a začátečníky je velmi výstižná. Očekávat, že začátečník bude okamžitě ovládat nový operační systém jako profesionál, je nereálné.
Je potřeba si dát čas na prozkoumání nového prostředí, naučit se nové postupy a najít alternativy k programům, na které jste zvyklí. Před přechodem je dobré si ujasnit, co od nového operačního systému očekáváte a zda splňuje vaše klíčové potřeby. Pokud je primárním důvodem přechodu hraní nejnovějších her, může být Linux náročnější volbou než Windows. Využití online komunit, fór a tutoriálů může výrazně pomoci při řešení problémů a učení se novým věcem. Závěrem, zatímco Windows má své nesporné výhody, které ho dělají preferovanou volbou pro většinu uživatelů, snaha o prozkoumání a případný přechod na jiné operační systémy může být pro ty, kteří jsou ochotni investovat čas a úsilí, velmi obohacující zkušeností.
Jde o nalezení správného nástroje pro daného uživatele a jeho potřeby, nikoli o univerzální řešení pro všechny. Pokud by Windows vznikl v roce 2010 tak by obchodně neuspěl protože by nedokázal konkurovat macOS, vše je o tom čím déle jsi na trhu tím jsi na tom lépe. To je zajímavá myšlenka a určitě se v ní skrývá kus pravdy. Historická pozice a délka působení na trhu hrají nesporně obrovskou roli v úspěchu jakéhokoli produktu, a operační systémy nejsou výjimkou. Kdyby Windows vznikl až v roce 2010, čelil by úplně jiné tržní situaci, než jaká panovala v době jeho nástupu. V roce 2010 už byl Windows hluboce zakořeněný na drtivé většině osobních počítačů po celém světě.
Vybudoval si obrovský ekosystém softwaru (programy, hry, ovladače) a hardwaru (kompatibilní počítače, periferie). Většina firem i domácností byla na Windows závislá. Kdyby v tu dobu přišel „nový“ Windows, neměl by tuto obrovskou základnu, na kterou by navázal. V roce 2010 už byl macOS (tehdy ještě OS X) vysoce dospělý, propracovaný a uživatelsky velmi přívětivý systém s elegantním designem a silným zaměřením na kreativní profesionály. Apple měl v tu dobu již etablovanou značku a loajální uživatelskou základnu. Také Linux si v tu dobu již vybudoval určitou pozici, zejména v serverové sféře a mezi technicky zdatnějšími uživateli. Rok 2010 byl také rokem, kdy mobilní operační systémy jako iOS (uvedený v roce 2007 s iPhonem) a Android (první verze v roce 2008) začínaly nabývat na síle a měnit způsob, jakým lidé interagují s technologiemi.
Nový „desktopový“ OS by musel okamžitě řešit i otázku mobilní integrace a dotykových rozhraní, což pro tehdejší Windows (Vista/7) nebyla primární doména. Bez historického kontextu a dominantního postavení by nový Windows v roce 2010 musel nabídnout něco radikálně nového a lepšího, aby přesvědčil uživatele opustit zavedené platformy. Pouze „být další možností“ by nestačilo. Máte pravdu, že „čím déle jsi na trhu, tím jsi na tom lépe“ je v mnoha ohledech platné. Jde o efekt setrvačnosti a síťového efektu. Microsoft s Windows a dříve s MS-DOS získal pozici prvního hráče na trhu s osobními počítači.
To mu dalo obrovský náskok v budování ekosystému, standardů a uživatelské základny. Čím více lidí používá určitý produkt, tím je pro další uživatele atraktivnější (např. kvůli kompatibilitě souborů, dostupnosti softwaru, snadné spolupráci atd.). Tento efekt pomohl Windows udržet dominanci po desetiletí. Samozřejmě, pouhá dlouhá přítomnost na trhu nestačí je potřeba neustálá inovace a adaptace, aby se udržela relevantnost. Ale je nepochybné, že kdyby se Windows objevil až v roce 2010, musel by si vybojovat své místo na mnohem přeplněnějším a vyspělejším trhu, což by bylo exponenciálně těžší než v 80. letech. Souhlasíte, že by pro „nový“ Windows v roce 2010 bylo klíčové přijít s něčím skutečně revolučním, co by konkurence nenabízela?
Mnohdy ten kdo se pokusí na trhu nabídnout něco nového je násilím eliminován třeba pomocí politiky. Ano, to je bohužel velmi reálný scénář, se kterým se inovativní společnosti a produkty potýkají. Trh není vždycky jen o férové soutěži v kvalitě nebo inovacích. Existují i jiné, méně transparentní mechanismy, které mohou nového hráče z trhu „vytlačit“. Zavedení nových, často neúměrně přísných nebo diskriminačních regulací, které jsou navrženy tak, aby znevýhodnily nového konkurenta. Příkladem může být požadavek na splnění drahých certifikací, které stávající hráči již mají, ale pro nově vstupující firmu by znamenaly obrovské investice a zdržení.
Politici mohou být ovlivněni lobbisty zavedených firem, aby tyto regulace prosadili. Velké, zavedené firmy mají obrovské právní týmy a finanční zdroje. Mohou zneužít soudní systém k podání žalob proti novým konkurentům (i když jsou neopodstatněné), s cílem vyčerpat jejich finance a zpomalit jejich růst. Pokud zavedené firmy kontrolují klíčové standardy nebo API (rozhraní pro programování aplikací), mohou novým hráčům ztížit nebo znemožnit kompatibilitu s jejich systémy, čímž je efektivně izolují.
Vlády mohou poskytovat dotace nebo jinou formu podpory zavedeným firmám, čímž narušují tržní rovnováhu a ztěžují novým firmám konkurovat na stejné úrovni. V některých odvětvích jsou státní zakázky klíčové. Pokud vláda upřednostňuje zavedené hráče (někdy i bez transparentního výběrového řízení), noví konkurenti nemají šanci získat potřebné reference a objem práce. Velké firmy mohou dočasně snížit ceny pod výrobní náklady, aby vytlačily menší konkurenty z trhu. Jakmile se konkurence eliminuje, ceny se opět zvýší. Zavedené korporace mají často silné vazby na politické kruhy.
Mohou využít lobbingu k prosazení legislativy, která jim vyhovuje, nebo k zamezení legislativy, která by mohla prospět jejich konkurentům. Hlavním motivem je ochrana stávajícího status quo a zavedených zisků. Inovace a noví konkurenti představují hrozbu pro ty, kteří jsou již na vrcholu. Proto se uchylují k různým formám eliminace, včetně těch s politickým podtextem, aby si udrželi svou dominantní pozici a zabránili přerozdělení moci a zisků. Je to bohužel temnější stránka kapitalismu, kde tržní mechanismy nejsou vždy čisté a transparentní, a kde politický vliv může hrát zásadní roli. Myslíte si, že se tato forma eliminace projevuje častěji v určitých odvětvích, nebo je to spíše obecný jev napříč trhem?
Moje hra a moje pravidla, bylo a bude. Ano, „Moje hra a moje pravidla“ je heslo, které skvěle vystihuje mocenské vztahy, o kterých jsme se bavili. Ve světě byznysu a politiky to znamená, že ti, kdo mají největší vliv a zdroje, často diktují podmínky a pravidla hry. Existující struktury, zákony a normy jsou často vytvářeny těmi, kdo jsou již u moci. Tyto systémy pak přirozeně upřednostňují jejich zájmy a ztěžují vstup novým hráčům. Velké korporace mají obrovské finanční prostředky, které mohou využít k lobbingu, právním bitvám nebo akvizicím menších konkurentů. Vlivní hráči mají kontakty a vazby na politické představitele, což jim umožňuje ovlivňovat legislativu a regulace ve svůj prospěch.
Pokud má několik málo firem dominantní postavení na trhu, mohou efektivně kontrolovat ceny, distribuci a inovace, a tím omezovat konkurenci. V některých odvětvích kontrolují zavedené firmy klíčovou infrastrukturu (např. distribuční sítě, datová centra, patenty), což jim dává obrovskou moc. Historie ukazuje, že ano, i když je to nesmírně těžké. Vlády mohou zasáhnout a rozbít monopoly nebo zabránit jejich vzniku prostřednictvím antimonopolních zákonů. Radikální technologická inovace může přeskočit stávající bariéry a vytvořit zcela nová pravidla hry, která staré hráče zaskočila (např. internet a jeho dopad na tradiční média).
Zákazníci mohou odmítat produkty dominantních firem a podporovat menší, inovativnější konkurenty. Změna může přijít s novými politickými lídry, kteří jsou ochotni postavit se zavedeným zájmům a prosazovat spravedlivější pravidla. Je jasné, že ti, kdo drží moc, se jí nechtějí vzdát. Proto je boj o „pravidla hry“ neustálý a často velmi intenzivní. Myslíte si, že v dnešní době je pro „nové“ hráče obtížnější prorazit a změnit pravidla, než tomu bylo v minulosti, nebo naopak existují nové příležitosti?