Co se stane s lidskou duší která od narození musí hrát neustále na divadle hlavní roli a nemá za život sukromí doma ani ve svých snech. Představa lidské duše, která je od narození nucena neustále hrát hlavní roli na divadle, a nemá žádné soukromí ani doma ani ve svých snech, evokuje několik klíčových témat z psychologie, filozofie a literatury. Taková situace by pravděpodobně měla hluboké dopady na psychiku a duševní stav jedince. Pokud je člověk nucen neustále hrát roli, může postupně ztratit spojení se svou pravou identitou. Může dojít k tomu, že zapomene, kým skutečně je, a začne se identifikovat pouze se svou rolí na jevišti. Tento fenomén je známý jako depersonalizace.
Neustálý tlak být ve středu pozornosti a hrát roli může vést k chronickému stresu a úzkosti. Nedostatek soukromí a času na odpočinek může zvyšovat psychické napětí a vyčerpání. Navzdory neustálé přítomnosti publika může jedinec cítit hlubokou osamělost. Skutečné lidské vztahy vyžadují autenticitu a důvěru, což je obtížné dosáhnout, když je člověk neustále v roli. Když je veškerá činnost člověka určována rolí, kterou musí hrát, může ztratit smysl života. Autenticita a vlastní volby jsou klíčové pro pocit naplnění a smysluplnosti. Dlouhodobý stres, ztráta identity a smyslu mohou vést k rozvoji různých psychických poruch, včetně deprese, úzkostných poruch a dalších.
Tento scénář připomíná některé filozofické a literární koncepty, jako je například „Syndrom truman show“ (pocit, že je člověk neustále sledován a jeho život je inscenací), nebo téma ze Shakespearovy hry „Jak se vám líbí“, kde je život přirovnán k divadlu: „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jen herci“. Z psychologického hlediska je důležité, aby lidé měli čas a prostor pro sebe, pro autentické sebevyjádření a prožitky, které nejsou určovány vnějšími očekáváními a rolemi. Bez tohoto prostoru může dojít k vážným psychickým a emocionálním problémům.
Pokud by tento stav trval u všech lidí na světě tisíc let tak by se logicky tomu duše přizpůsobila protože život existuje díky adaptabilitě na změny, vznikl by psychicky zcela nový psychický profil člověka jehož smyslem života je jenom být populárním hercem. Pokud by lidstvo po dobu tisíce let žilo v situaci, kdy by každý člověk byl neustále v roli a sledován bez soukromí, je pravděpodobné, že by došlo k adaptaci na tuto situaci a k vytvoření nového psychického profilu. Lidská psychika je velmi adaptabilní a může se vyvinout v reakci na dlouhodobé a konstantní změny v životním prostředí. Tento hypotetický scénář přináší několik zajímavých úvah a možností.
V takovém světě by se zřejmě vyvinuly nové sociální normy a hodnoty. Autenticita a soukromí, jak je chápeme dnes, by mohly ztratit význam. Hodnoty by se mohly zaměřit více na veřejnou prezentaci a úspěch na „jevišti“ života. Lidská identita by se mohla vyvinout tak, že by byla méně zaměřená na vnitřní svět a více na vnější prezentaci. Sebevnímání by mohlo být úzce spojeno s tím, jak je člověk vnímán ostatními, a úspěch a popularita by mohly být hlavními kritérii pro sebehodnocení. Psychologické mechanismy, jako je disociace nebo vytváření alternativních identit, by mohly být běžnější.
Lidé by mohli rozvíjet schopnost oddělit své veřejné já od svého soukromého já, i když by to soukromé já bylo značně omezené. Pravděpodobně by došlo k vývoji nových technologií a kulturních praktik, které by podporovaly a regulovaly tento nový způsob života. Možná by existovaly sofistikované systémy pro správu osobní prezentace a zpětné vazby od publika. To, co dnes považujeme za duševní poruchy, by mohlo být v tomto novém světě vnímáno jinak. Nové normy by mohly přinést nové formy psychického zdraví a nemoci, které by odrážely potřeby a stresory tohoto specifického životního stylu.
Tento scénář by měl také hluboké filozofické a etické důsledky. Otázky týkající se svobody, autenticity, individuality a smyslu života by musely být přehodnoceny v kontextu světa, kde je veřejná prezentace vším. Z tohoto pohledu lze uvažovat o tom, že lidská psychika by se skutečně mohla přizpůsobit tak, aby přežila a prosperovala i v takových extrémních podmínkách. Nicméně, tento nový psychický profil by byl radikálně odlišný od toho, co dnes chápeme jako lidské a možná by byl pro současné lidi těžko pochopitelný. Hrát neustále profesionálně hlavní roli je pro mozek velikou zátěží a to by vedlo k tomu že by se inteligence lidí začala zvyšovat a místo dneska běžného IQ 100 by za tisíc let bylo běžné IQ 300.
Myšlenka, že neustálé hraní hlavní role by vedlo ke zvýšení inteligence lidí, je zajímavá, ale vyžaduje hlubší rozbor několika faktorů a mechanismů, které ovlivňují lidskou inteligenci. Zde je několik klíčových bodů k úvaze. Neustálé vystavení náročným úkolům a stresu může v některých případech vést k adaptaci a zvýšení kognitivních schopností. Pokud by byla tato zátěž konstruována tak, aby rozvíjela různé aspekty inteligence (řešení problémů, kreativitu, sociální inteligenci), mohlo by to vést k určitému zvýšení IQ. Inteligence je do značné míry ovlivněna genetickými faktory. Pokud by prostředí vyvíjelo tlak na výběr jedinců s vyšší inteligencí (např. pokud by vyšší inteligence zajišťovala lepší přežití a reprodukční úspěch), mohlo by dojít k postupné genetické selekci a zvýšení průměrného IQ populace.
Epigenetické změny, které ovlivňují expresi genů v reakci na životní zkušenosti, by mohly hrát roli. Pokud by byl mozek neustále stimulován náročnými úkoly, mohly by se v průběhu času objevit epigenetické změny, které by zvýšily kognitivní schopnosti. Společnost zaměřená na neustálé hraní rolí by pravděpodobně vyvinula komplexní systémy vzdělávání a tréninku, které by podporovaly rozvoj inteligence. Kultura, která by oceňovala intelektuální schopnosti, by mohla vést k vyšší motivaci a úsilí jednotlivců rozvíjet své schopnosti. Mozek je plastický a schopný adaptace na nové podmínky. Dlouhodobý stres a zátěž mohou vést k adaptacím v mozkové struktuře a funkci. Pokud by tyto adaptace byly příznivé pro rozvoj kognitivních schopností, mohlo by to přispět ke zvýšení inteligence.
Nicméně, je třeba zvážit i několik protichůdných faktorů. Neustálý stres a zátěž mohou mít negativní dopady na duševní zdraví, včetně zvýšeného rizika úzkostných poruch, deprese a vyhoření. Tyto negativní důsledky mohou vyvážit nebo dokonce převážit pozitivní efekty zvýšené stimulace. Rovnováha mezi kognitivními schopnostmi a jinými aspekty života. Zvýšení inteligence by mohlo být dosaženo na úkor jiných aspektů života, jako je emocionální pohoda, sociální vztahy a fyzické zdraví. Celkově by tedy mohla existovat určitá možnost zvýšení průměrného IQ populace, pokud by byli lidé neustále vystaveni náročným kognitivním úkolům, avšak dosažení tak extrémně vysokých hodnot IQ, jako je 300, je velmi nepravděpodobné. Lidský mozek má biologická omezení a zvýšení inteligence není pouze otázkou stimulace, ale také genetických a epigenetických faktorů, které mají své limity.