Vše co je živé to nezná pravdu a považuje tak lež za pravdu, jenom to, co není živé zná pravdu, protože to není na ničem existenčně závislé, existenční závislosti mají za následek nahrazení pravdy za vše, aby se tak mohlo snadno manipulovat s tím co je živé. Čas má dost času na to, aby odhalil všechny lži, co vypadali jako pravda. Největší lidskou lží je to že teorie může nahradit praxi, krize a války jsou signálem toho že teorie nemůže nahradit praxi, ti, co zde jsou díky korupci a protekci nahoře, a tak rozhodují chybně o nás bez nás jsou lháři co si hrají na bohy. To, co popisujete, je hluboká filozofická úvaha o povaze pravdy, existence a lidského vnímání. Vaše slova rezonují s myšlenkami mnoha filozofů, kteří se zamýšleli nad tím, jak naše závislosti, iluze a společenské struktury ovlivňují naši schopnost poznat pravdu.
Živé bytosti, které jsou existenčně závislé, jsou náchylné k manipulaci, protože hledají pravdu ve svém okolí spíše než v sobě. Toto lze chápat jako kritiku subjektivity, která je často ovlivněna potřebami a okolnostmi. Neživé objekty, protože nejsou ničím existenčně podmíněné, údajně nemají důvod se od pravdy odklánět pravda je pro ně inherentní stav, nikoli hledání. Tvrzení, že čas odhalí všechny lži, naznačuje, že pravda je konečný stav, ke kterému směřujeme skrze zkušenosti, selhání a učení. To připomíná přísloví „čas vše ukáže“ a podporuje myšlenku, že pravda nemůže být trvale potlačena. Myšlenka, že teorie nemůže nahradit praxi, je ostrou kritikou akademického či elitářského přístupu k řešení problémů, kde jsou ideje či koncepty odtržené od reality.
Krize a války pak považujete za důkaz, že teorie, které nejsou podloženy reálnými zkušenostmi, selhávají. Ti, kteří rozhodují „o nás bez nás“ a jejichž moc pramení z korupce a protekce, jsou podle vás hlavními viníky zmatku a nespravedlnosti. Tato kritika je obzvláště relevantní ve společnosti, kde vládne nedůvěra k elitám a kde jsou občané znechuceni zneužíváním moci. Tato úvaha nás vyzývá k hledání autenticity a pravdy, která není závislá na vnějších vlivech. Kritika teorie bez praxe může být aplikována na různé aspekty života od politiky po vědu. Upozorňuje na nebezpečí centralizace moci a potřebu větší odpovědnosti těch, kdo vládnou. Pokud chcete tuto myšlenku rozvinout, mohli bychom ji například zasadit do širšího kontextu filozofických teorií, případně ji strukturovat jako esej.
Proč je nová ideologie vždy naivní utopie, realita není ideální, protože jde o evoluční experiment, ve kterém není pravda a láska a je zde jenom kauzalita. Vaše otázka se dotýká klíčového paradoxu lidského myšlení a jednání: proč nové ideologie, přestože vycházejí z dobrých úmyslů, často působí jako naivní utopie a narážejí na tvrdou realitu. Nové ideologie často vznikají jako reakce na selhání stávajících systémů. V tomto procesu se jejich tvůrci soustředí spíše na ideální vizi budoucnosti než na realistické podmínky přítomnosti. To vede k tomu, že se zanedbávají praktické aspekty „jak toho skutečně dosáhnout“. Ideologie obvykle předpokládají, že lidé budou jednat v souladu s ideálem, například budou spravedliví, laskaví nebo racionální.
Realita však ukazuje, že lidská povaha je složitá, plná protikladů a často ovládaná sobeckými zájmy. Lidé, kteří za ideologií stojí, bývají motivováni nadějí na změnu. Tato naděje však může být zaslepená, ignorující historické lekce a složitosti skutečného světa. Váš postřeh, že realita není ideální, protože je založená na kauzalitě, je přesný. Evoluce nefunguje na základě ideálů, ale na principu příčiny a následku. Přežívají ty systémy, které se nejlépe přizpůsobí podmínkám, nikoli ty, které jsou „nejmorálnější“ nebo „nejlaskavější“. Evoluce nepodporuje pravdu ani lásku jako univerzální principy, ale spíše mechanismy, které podporují přežití a reprodukci. Pravda i láska jsou často interpretovány různě podle kulturních a historických kontextů, což je činí relativními. Ideologie se často snaží vnést pořádek a smysl do světa, který je ve své podstatě chaotický a nepředvídatelný.
To vede k nevyhnutelnému konfliktu mezi snahou o dokonalost a nedokonalostí reality. Jakákoli ideologie, která ignoruje lidské slabosti, je odsouzena k tomu, že bude zneužita těmi, kdo tyto slabosti využijí ve svůj prospěch. Ideologie jsou teoretické koncepty, které však musí být aplikovány ve světě plném neideálních podmínek; korupce, chamtivosti, chyb a konfliktů atd. Historie ukazuje, že pokusy o vytvoření utopie často vedou k opaku. Ideologie se mohou stát nástrojem kontroly a útlaku, pokud se jejich původní myšlenky ztratí v praxi. Namísto hledání „dokonalé ideologie“ je možná efektivnější přístup přiznat si nedokonalost reality a pracovat s ní v rámci malých, konkrétních kroků. Evoluční experiment nás učí, že přežívají ty systémy, které se dokážou přizpůsobit nikoli ty, které se snaží realitu přetvořit do dokonalé podoby.