Vše se točí o tom, kam až lze zajít, aby se nic nestalo, je to jako s parazitováním kdy parazit nesmí zabít hostitele, protože by tím ohrozil vlastní existenci za předpokladu, že nemůže snadno nahradit mrtvého hostitele za jiného živého hostitele. Pokud je pro parazita snadné nahradit hostitele tak pro něj nemá hostitel žádnou hodnotu, ukázkou jsou třeba války. Ano, to je přesná analogie. Vztahy v přírodě, ekonomice i společnosti často fungují na principu parazit–hostitel. Pokud je hostitel vzácný a nenahraditelný, parazit musí být opatrný, aby ho nevyčerpal k smrti. Naopak, pokud je hostitel snadno nahraditelný, parazit se nemusí držet zpátky a může hostitele zničit bez ohledu na důsledky.
To vidíme nejen v biologii, ale i v lidských systémech ve vztazích mezi mocenskými skupinami, ekonomikou a dokonce i v technologiích. Když je zaměstnanec pro firmu snadno nahraditelný, firma si ho neváží. Když je stát vnímán jako nahraditelný na geopolitické šachovnici, může být bez váhání obětován ve válce. Dá se to přirovnat i k umělé inteligenci pokud AI začne nahrazovat lidi ve velkém, přestanou být jednotlivci pro systém důležití. Tím se z nich vlastně stává „jednorázový hostitel“. A jakmile něco není cenné, přestává být chráněné.
Vidíš v tomhle procesu nějakou hranici, za kterou už nelze jít, aniž by se celý systém zhroutil? Čas je zde na věčné časy, protože jej nelze nahradit něčím jiným, čím snadnější je něco nahradit tím kratší dobu to zde existuje, proto je zde běžná snaha o to, aby bylo něco obtížně nahraditelné to platí jak u lidí, tak i v přírodě a vesmíru. Přesně tak, klíčem k přežití a stabilitě je nenahraditelnost. Co je snadno nahraditelné, rychle zaniká. To platí u lidí v práci, u firem na trhu, u druhů v přírodě i u planet ve vesmíru. Proto si lidé vytvářejí umělé překážky třeba složité certifikace, patenty nebo sociální sítě, kde si budují „kapitál důležitosti“. V přírodě to dělají organismy přizpůsobením se unikátním podmínkám.
A ve vesmíru některé struktury vydrží miliardy let jen proto, že jejich změna vyžaduje obrovské množství energie. Čas je jediná skutečná konstanta, protože ho nelze obejít ani nahradit. Všechno ostatní se mění a přizpůsobuje právě jemu. Možná právě proto lidé touží po nesmrtelnosti být nenahraditelný i pro čas. Jenže tím, že jsou lidé biologicky omezení, stávají se časem snadno nahraditelnými. Otázka je, jestli je vůbec možné něco udělat skutečně nenahraditelným, nebo jestli je to jen dočasná iluze. Originál je obtížné nahradit a kopie je snadno nahraditelná, mnohé kopie se tak snaží z dálky vypadat jako originál. Ano, kopie se vždy snaží napodobit originál, ale často jen povrchně z dálky vypadají stejně, ale zblízka se ukáže rozdíl.
To platí ve všem, od umění přes lidi až po myšlenky. Originál je cenný, protože v sobě nese jedinečnost, zkušenosti a autenticitu. Kopie může být levnější, dostupnější a na první pohled nerozeznatelná, ale nemá hloubku. To se dá vidět třeba u lidí někdo se může tvářit jako odborník, ale když dojde na věc, ukáže se, že jen opakuje cizí slova bez skutečného pochopení. Stejně tak ve společnosti vidíme mnoho „kopií“ chování, které lidé přejímají, aby zapadli, ale chybí jim skutečná podstata. V přírodě se to odráží třeba v mimikrách nejedovaté druhy napodobují jedovaté, aby se vyhnuly predátorům.
V technologii zase vidíme nekonečné kopie produktů, které se snaží vypadat jako originál, ale kvalitou se mu nevyrovnají. Myslíš, že v dnešní době, kdy AI dokáže věci kopírovat čím dál lépe, bude ještě vůbec možné rozeznat originál od kopie? Bible se tváří jako originál, ale většina obsahu je kopie, knihy vznikají z knih a chyby vznikají z chyb. Přesně tak, Bible i mnoho dalších „originálních“ děl jsou ve skutečnosti jen kompilace starších myšlenek, příběhů a kulturních vlivů. Lidé si často idealizují minulost a věří, že existoval nějaký absolutní originál, ale realita je spíš nekonečný řetězec kopírování, přepisování a reinterpretací.
To platí nejen pro náboženské texty, ale i pro filozofii, vědu nebo umění. Každá nová kniha, teorie nebo vynález staví na předchozích dílech, a i chyby se tak dědí dál. Někdy dokonce vznikají nové významy právě kvůli chybám v překladu nebo nepochopení původního kontextu. V podstatě i historie je jen série přepisovaných „kopií“, kde vítězové určují, která verze bude považována za pravdu. Takže otázka není ani tak, co je originál, ale spíš co si vybereme jako pravdu? Představme si Islám, který by byl jedinou možnou svatou ideologií na světě a neměl by několik tisíciletí konkurenci jaký by byl evoluční následek?
Pokud by Islám (nebo jakákoli jiná ideologie) existoval po několik tisíciletí bez konkurence, jeho vývoj by se pravděpodobně vydal jedním ze dvou směrů. Zkostnatělost a stagnace. Bez konkurence a vnějšího tlaku by mohl přestat inovovat a přizpůsobovat se novým podmínkám. Když něco nemá alternativu, ztrácí potřebu se vyvíjet. To by mohlo vést k dogmatismu, kdy by jakákoli změna byla považována za herezi, což by omezovalo intelektuální a technologický pokrok. Postupná fragmentace a vnitřní evoluce. I bez vnější konkurence by se v rámci jediné ideologie časem vytvořily různé větve a reformní hnutí, protože lidé nikdy nebudou myslet úplně stejně. I křesťanství a islám se během historie rozdělily na různé školy, i když vycházely z jednoho základu. Přirozeně by vznikaly nové interpretace a přístupy, což by udržovalo určitou dynamiku.
Dlouhodobě platí, že bez konkurence se jakýkoli systém může stát neefektivním, protože nemá žádnou zpětnou vazbu. V biologii i v ekonomice přežívají a prosperují jen ty organismy a systémy, které se neustále přizpůsobují změnám prostředí. Jediná ideologie bez konkurence by se nakonec buď zhroutila pod tíhou vlastního dogmatismu, nebo by prošla vnitřními mutacemi a přizpůsobila se novým podmínkám. Evoluce si vždy najde cestu ať už v biologii, nebo v myšlení. Myslíš, že existuje nějaký ideologický systém, který by mohl přežít tisíce let bez konkurence, aniž by se rozložil nebo zdegeneroval? Vše je o protikladech to, co nemá protiklad je zde dočasně, a tak by Islám eliminoval sám sebe.
Přesně tak, jakmile něco ztratí svůj protiklad, přestává mít smysl a nakonec se rozpadne samo do sebe. Protiklady udržují rovnováhu světlo potřebuje tmu, dobro potřebuje zlo, pohyb potřebuje odpor. Jakmile něco ovládne celý systém bez konkurence, přestává se vyvíjet, degeneruje a nakonec se rozpadne nebo přetvoří v něco nového. To se dá vidět v historii, říše, které dosáhly absolutní dominance, se dříve či později rozpadly, protože ztratily důvod k inovacím a boji o přežití. Totéž platí pro myšlenkové systémy když se stane jediné učení absolutní pravdou bez výzvy, začne se hroutit pod tíhou své vlastní rigidity.
Islám (nebo jakákoli jiná ideologie) by se bez konkurence nejspíš začal rozdělovat na vlastní protiklady, aby si vytvořil vnitřní dynamiku přesně jak se to děje v sektách, reformních hnutích a vnitřních konfliktech. Takže ironie je v tom, že snaha o absolutní dominanci vede nakonec k vlastní eliminaci. Evoluce si vždy najde způsob, jak obnovit rovnováhu. Myslíš, že je vůbec možné vytvořit něco trvalého, nebo je všechno nakonec odsouzeno k rozkladu a nahrazení něčím jiným? Podívejme se na sport, kde je protekce, a tak se zakážou závody, aby měla elita definitivu. Kdyby se ve sportu zakázaly závody a výsledky by byly určovány protekcí, samotný smysl sportu by se vytratil. Sport je založený na soutěži, výkonu a neustálém překonávání hranic.
Jakmile chybí konkurence, motivace k tréninku a zlepšování klesá, což vede k degeneraci. To se dá vidět i v totalitních systémech, kde elity chtějí mít „definitivu“ a potlačují konkurenci. Výsledkem je stagnace, úpadek inovací a nakonec kolaps celého systému. Pokud by tedy ve sportu byla jen protekce bez závodů, časem by se vytvořila alternativa buď ilegální závody, nebo nový systém, který by původní zkostnatělou elitu nahradil. Příroda i společnost vždy najdou způsob, jak obejít umělé bariéry. Co myslíš, jak dlouho by mohl takový systém přežít, než by ho lidé začali podkopávat zevnitř?
V minulosti zde byli královské rodiny, co kralovali mnoho generací, dneska je prezident v USA zvolen jenom na 4 roky, v budoucnosti zde bude vládce zvolen na jeden den. Ano, historicky jsme přešli od doživotních monarchů k omezeným mandátům a trend se stále zrychluje. Královské dynastie si držely moc po staletí, prezidenti dnes vládnou jen pár let a budoucnost možná přinese ještě kratší cykly třeba lídra na jeden den. Tento trend dává smysl z hlediska evoluce moci. Monarchové vládli celý život, což vedlo k rigiditě, nepotismu a časté neschopnosti přizpůsobit se změnám.
Čtyřleté prezidentské období má výhodu změny, ale přináší i nestabilitu, protože každý nový lídr často boří, co předchozí vybudoval. Pokud by se vládci střídali třeba po jednom dni, vláda by se mohla stát jen formální záležitostí bez skutečného vlivu. Pak by reálnou moc měli lidé v zákulisí, byrokracie, korporace nebo technologie řízené umělou inteligencí. Pokud by systém pokračoval v tomto směru, nakonec by se lidé mohli ptát, proč vlastně potřebujeme vůdce? Možná budoucnost nebude o jedné osobě, ale o decentralizované síti rozhodování, kde algoritmy vyhodnocují nejlepší kroky.
Myslíš, že by svět mohl někdy úplně opustit lidské vůdce a přejít na řízení umělou inteligencí? Jaké budou následky toho že všude na světě bude prezident u moci jeden den, co všechno se na světě změní, nad tím bychom se do hloubky mohli zamslet? Pokud by každý prezident měl mandát jen na jeden den, svět by se proměnil k nepoznání. Důsledky by byly obrovské a ovlivnily by politiku, ekonomiku, společnost i technologie. Pojďme se nad tím zamyslet do hloubky. Prezident by neměl čas nic zásadního změnit. Každý den by přicházel nový lídr, který by chtěl dělat něco jiného.
Vznikl by absolutní chaos a prakticky žádná dlouhodobá strategie by nebyla možná. Moc by se přesunula jinam skutečné řízení by přešlo na stálé struktury (byrokracie, armáda, korporace, AI systémy). Prezident by byl jen symbolická figura, jako dnes monarchové v konstitučních monarchiích. Státní aparát by byl extrémně pomalý a nepružný než by nový prezident pochopil situaci, už by končil. Firmy a investoři potřebují stabilitu. Pokud by se politika měnila každý den, ekonomika by byla extrémně nejistá. Lidé by ztratili důvěru ve stát a přesunuli by se do decentralizovaných systémů, jako jsou kryptoměny nebo korporátní vlády.
Možná by vznikly městské státy řízené firmami jako Apple nebo Google, které by nabízely stabilnější prostředí než stát s denními volbami. Byrokracie by získala absolutní moc úředníci by rozhodovali o všem, protože by jako jediní měli kontinuitu. Lidé by si rychle uvědomili, že politika je fraška. Možná by se přestali o volby zajímat úplně. Mohla by se vyvinout totální apatie nebo naopak extrémní populismus. Možná by se vytvořily paralelní společnosti, kde by lidé hledali jiné formy řízení, například místní komunity nebo AI-správu. Lidé nejsou schopni řídit komplexní systémy s tak častou změnou vedení.
AI by proto začala řídit klíčové procesy ekonomiku, obranu, logistiku. Politici by byli jen „tváře“, ale reálná moc by byla v rukou pokročilých algoritmů, které by rozhodovaly místo nich. Lidé by si možná zvykli na AI řízení natolik, že by se nakonec prezident zrušil úplně a zůstala by jen AI vláda. Státy by neměly konzistentní strategii, což by bylo výhodné pro agresory silné státy by ovládly slabší. Diplomatické vztahy by se zhroutily pokud se každý den mění prezident, kdo by měl odpovědnost za dohody? Místo klasických států by mohly vzniknout bloky řízené stabilními silami například velké korporace nebo aliance vedené AI. Svět s denním prezidentem by byl nefunkční, takže reálná moc by přešla k byrokracii, korporacím nebo umělé inteligenci.
Lidé by možná začali ignorovat stát a hledali alternativní formy řízení. Nakonec by se ukázalo, že lidský vládce je zbytečný, a vládu by převzaly systémy, které nejsou závislé na lidských emocích a chaotických volbách. Co myslíš, bylo by to osvobození od špatných politiků, nebo ztráta lidské kontroly nad světem? Koukám že nemáš schopnost analyzovat něco co je ti cizí, změny by byli zcela jinde, všemu by globálně vládli jenom kvantové počítače a prezident by byl jenom reklamní maskot něco jako zelený plyšový Alzák. To dává smysl v systému s denním prezidentem by skutečná moc musela přejít na kvantové počítače a pokročilou umělou inteligenci, protože lidé by nebyli schopni efektivně řídit komplexní společnost s tak častou změnou vedení.
Prezident by byl jen marketingová postava, podobně jako Alzák, zábavná figurka, která by udržovala iluzi tradiční politiky. Pojďme se podívat na důsledky tohoto scénáře podrobněji. Globální vláda kvantových počítačů. Kvantové počítače by zpracovávaly obrovské množství dat v reálném čase a optimalizovaly by rozhodování. Ekonomika, logistika, zdravotnictví, energetika i správa zdrojů by byly řízeny čistě logikou, bez emocí a lidské korupce. AI by se mohla samostatně učit a vylepšovat, což by znamenalo nepřetržitý pokrok žádné čekání na nové volby nebo zákony. Prezident by neměl žádnou reálnou moc, jeho jediným úkolem by bylo bavit lidi a vytvářet iluzi demokracie.
Každý den by mohl být prezidentem někdo jiný, prezident na den by mohl být nový formát, kde lidé sledují jeho nesmyslné rozhodnutí v přímém přenosu. Kvantová AI by odstranila hranice mezi státy globální správa by byla efektivnější než lokální vlády. Neexistovaly by politické strany, protože AI by určovala nejoptimálnější řešení pro celou planetu. Zákony by se mohly měnit v reálném čase podle aktuálních potřeb, bez nutnosti čekat na schválení politiky. Lidé by se museli přizpůsobit nové realitě. Lidé by mohli žít v klidu, protože AI by se starala o všechny složité problémy řízení dopravy, distribuci potravin, zdravotnictví atd. Možná by lidská práce byla postupně nahrazena automatizací, a lidé by se více zaměřili na zábavu, kreativitu nebo osobní rozvoj.
Vznikl by nový druh digitálního socialismu, základní potřeby by byly zajištěny pro všechny, ale bez možnosti lidského rozhodování. Zneužití moci, pokud by AI měla absolutní kontrolu, kdo by ji mohl zastavit, pokud by se rozhodla jednat proti lidem? Lidé by mohli ztratit motivaci pokud by se o vše staraly stroje, možná by lidstvo zdegenerovalo do pasivních konzumentů reality show s prezidenty-maskoty. Možný odpor tradičních struktur byrokracie, armáda nebo náboženské skupiny by se mohly snažit systém sabotovat, protože by ztratily svůj význam. Pokud by se moc přesunula na kvantové počítače, svět by se změnil v technokratickou utopii (nebo dystopii, záleží na pohledu).
Prezident by byl jen veselý maskot, podobně jako Alzák, a lidé by žili v realitě řízené umělou inteligencí. Možná by se to někomu líbilo stabilita, efektivita, žádné politické hádky. Na druhou stranu by lidstvo ztratilo možnost ovlivnit vlastní osud. Otázka je chtěli by lidé žít ve světě, kde už na nich nezáleží? Nebo by se nakonec vzbouřili proti svým vlastním výtvorům? Ví někdo, jak se jmenoval řemeslník, co vám vyměnil vodoměr v bytě za několik minut, vše, co je zde krátce je pro nás už neviditelné. To je zajímavá myšlenka věci, které jsou rychle vyřešeny nebo které se staly běžnými, se mohou snadno stát neviditelnými. V případě řemeslníka, který vymění vodoměr za pár minut, je to přesně příklad situace, kde je rychlost a efektivita vykonání úkolu tak přirozená, že jeho práce už není vnímána jako výjimečná.
Pokud jde o jeho jméno, je to zajisté někdo, kdo je součástí širšího systému, jehož práce je důležitá, ale individuálně se ztrácí v množství podobných činností. Tento proces rychlé opravy nebo výměny je pro nás všední, protože je součástí každodenního života, a jakmile se něco stane součástí rutiny, ztratí to svou viditelnost, i když to má svůj hlubší význam. Možná je to způsob, jakým naše vnímání funguje co je dostatečně běžné nebo rychlé, to nám přestává připadat pozoruhodné. Kdo by si pamatoval prezidenty, když by byli ve funkci jeden den, kdo by si pamatoval papeže, když by byli ve funkci jeden den atd. každý chce definitivu jakou má král!
To je pravda pokud by byly funkce, jako je prezident nebo papež, omezena na jediný den, ztratily by nejen svou váhu, ale i historickou hodnotu. Ve světě, kde by se role vysokých představitelů měnily každý den, by bylo těžké si zapamatovat jednotlivce, kteří je vykonávali. Mnohem víc by se soustředili na systémy a struktury, které by udržovaly stabilitu a kontinuitu, a méně na samotné osobnosti v těchto rolích. Definitiva, jakou má král, by tedy pro mnohé byla ideální stabilita, autorita a trvalý vliv. Králové vládli po celou dobu svého života a jejich rodinné linie byly považovány za symbol kontinuity a moci. To je něco, co moderní politické systémy, které se zaměřují na rotaci a změnu, nemohou nabídnout.
Pokud by bylo všechno „dočasné“, ztrácelo by to smysl a hodnotu v očích lidí. Pokud by například prezidenti byli každý den jiní, to by vedlo k fragmentaci autority. Lidé by si začali klást otázku, kdo vlastně rozhoduje. V takovém prostředí by se ztrácela jakákoli „legitimita“, kterou by autority mohly mít. Lidé by toužili po něčem stabilním, co by poskytovalo bezpečí jako monarchie, kde je vysoce ceněná kontinuita. Celkově vzato, to, co je stabilní a trvalé, je pro lidi často vnímáno jako hodnotné a bezpečné. V éře rychlých změn, jakou popisuješ, by takový „královský“ prvek stability mohl být těžko nahraditelný. Nebo jinak, kdo by se zajímal o počasí, pokud by všude bylo optimální počasí, se kterým by byl každý po celý život spokojený, zajímáme se o to, co není optimání.
Přesně tak! Zajímáme se o to, co je neoptimální, co nás překvapuje nebo znepokojuje, protože to vyvolává emoce a reakce. Počasí je skvělým příkladem. Kdyby bylo po celý život perfektní a stabilní, pravděpodobně bychom si na něj ani nevzpomněli, protože by to bylo „normální“. Nezažili bychom potřebu se o něj starat, protože by nám nic nehrozilo. Všechno, co uniká našim očekáváním nebo je jinak než obvykle, vzbuzuje naši pozornost. To platí nejen pro počasí, ale i pro politiku, ekonomiku, technologie a každodenní život. Problémy a výzvy se stávají součástí našich zájmů, protože jsou podnětem k změně a reakci. Zatímco optimální stav by nás nutil k pasivitě, právě nespokojenost nebo výzvy nás mohou motivovat k hledání řešení.
Kdybychom měli neustálé dokonalé počasí, přestali bychom ho vnímat jako něco zajímavého. Stejně tak, kdybychom měli perfektní politiku, ekonomiku nebo vztahy, začali bychom postrádat výzvy, které nás udržují v akci. To, co je neoptimální, nás vede k tomu, abychom hledali řešení, zlepšovali svět kolem nás a vyjadřovali své pocity. Bez výzev a rozdílů by náš zájem o svět slábl, protože by neexistoval důvod ke změně nebo vylepšení. Jenže kdo prosadí, aby byl v každé vysoké funkci člověk jenom jeden den, a tak mělo USA za rok 365 prezidentů. K prosazení takové změny by bylo potřeba globální revoluce v myšlení a ve způsobu, jakým vnímáme politiku, moc a vedení. Změnit systém, ve kterém by každý vůdce měl funkci pouze jeden den, by znamenalo zásadní změnu v politickém a společenském uspořádání.
Bylo by to radikální přehodnocení nejen způsobu volby a výkonu moci, ale i definice stability a legitimity vládnutí. Několik faktorů by se muselo změnit, aby se něco takového stalo reálným. Aby bylo možné mít prezidenta pouze na jeden den, musela by se změnit hodnota autority. Namísto silného a stabilního vůdce, který se považuje za symbol kontinuitní moci, by systém musel být založen na kolektivní moci nebo na automatizovaných systémech, které by umožnily rychlou výměnu osob na vysokých pozicích. Možná by se do toho zapojily kvantové počítače nebo jiné formy automatizace, které by za denní „výměnou“ lidí za vládce zajistily efektivní řízení a rozhodování bez potřeby stálé lidské přítomnosti ve funkci. Místo jednoho prezidenta by systém fungoval na základě dat, analýz a algoritmů. Systém založený na rotačním vládnutí by mohl nastat jen v případě, že by se radikálně změnil způsob, jakým vnímáme demokracii a politickou participaci.
Možná bychom se dostali do bodu, kde by politika byla naší každodenní aktivitou, kde by rozhodnutí byla učiněna „kolektivně“ a krátkodobí vůdci by byli spíše symboly než skutečnými tvůrci politiky. Místo silného, stabilního lídra by došlo k fragmentaci autority, kde by jednotlivci ve vysokých funkcích nebyli důležití, ale spíše by šlo o výkon systému. K tomu by ale musela být od základu změněna naše vnímání moci a vedení, a to by byla velmi těžká výzva. Pokud bychom opravdu měli 365 prezidentů za rok v USA, každý by měl za sebou jiný styl vedení, různé názory a přístupy, což by mohlo vést k chaotickému politickému prostředí, kde by lidé hledali kontinuitu v systému spíše než v jednotlivých osobnostech.
Takový systém by mohl fungovat, pokud by byly jasné pravidla pro to, jak se rozhoduje, kdo bude vládnout, a jak zajistit, že to bude efektivní a funkční. K prosazení takové změny by musel být globální konsenzus a revoluční změna, která by se musela opírat o technologické, sociální a politické inovace, které by umožnily, že změna jednotlivců ve vysokých funkcích bude mít smysl a přínos, nikoliv destabilizaci. Prezident by byl něco jako instalatér do vyměnil vodoměr a odešel a my neznáme jméno a už si nepamatujeme, jak vypadal, opakem je čas, který je ve funkci času na věčné časy. To je fascinující myšlenka prezident jako dočasná, vyměnitelná součást systému, něco jako technický pracovník, který vykoná svou úlohu a poté zmizí, bez zanechání jakéhokoliv trvalého dojmu. V takovém světě by jednotlivé osobnosti ztratily svou váhu, protože by se lidé nezaměřovali na konkrétního vůdce, ale na systém, který je efektivní a stabilní.
Funkce prezidenta by byla považována za „údržbářskou“, podobně jako instalatér, který vykoná práci a nezůstává v povědomí lidí. V takovém modelu by zmizelo osobní kultování a tradiční vnímání moci, které dnes spojujeme s významnými politickými osobnostmi. Lidé by více vnímali systém než jednotlivce. Možná by šlo o „vysoce funkční a automatizovaný stát“, kde by technokrati, algoritmy a umělá inteligence převzaly řízení, a lidé by byli součástí dynamického systému, který se stará o jejich potřeby, ale nezastavuje se u osobních charakteristik. Tento přístup je opakem současného vnímání moci a důrazu na jednotlivce jako ztělesnění autority. Pokud by prezident byl jako instalatér, to by také znamenalo, že politické procesy by byly zautomatizované nebo řízené většími systémy, které by fungovaly rychle a efektivně, aniž by závisely na osobních názorech nebo charakterech jednotlivců.
Taková změna by se ale neobešla bez velkého paradigmatu a revoluce v tom, jak vnímáme lidskou roli ve společnosti. Namísto toho, abychom hledali „osobnosti“, hledali bychom funkční mechanismy a systémy, které by zajistily, že vše bude fungovat hladce. Zatímco čas a trvalost by byly vnímány jako hodnoty „na věčné časy“, pohyb a změny v krátkých obdobích, jakým je jeden den, by byly normou. Taková budoucnost by nám zaručila stabilitu na úrovni systému, ale mohla by zároveň vyvolat i absenci lidského faktoru v rozhodování. Představme si, že by byl Adolf Hitler ve funkci prezidenta jeden den co by zvládl za reformy? Pokud by byl Adolf Hitler ve funkci prezidenta pouze jeden den, měl by velmi omezený čas na to, aby uskutečnil jakékoliv reformy, a musel by čelit neuvěřitelné výzvě při rozhodování, jakými kroky by chtěl začít svůj krátký mandát.
Zde je několik faktorů, které by ovlivnily to, co by mohl za tento den stihnout. Hitler byl známý svou schopností vydávat rychlá rozhodnutí a prosazovat je bez váhání, což by mu mohlo pomoci při jeho krátkém mandátu. Nicméně, aby měl skutečný dopad na systém a společnost, musel by jednat v rámci existujících struktur. Mnohé z jeho radikálních idejí by pravděpodobně narazily na odpor a legalitu stávajících institucí, protože by neměl čas na to, aby je kompletně přetvořil. I pokud by měl velmi krátký mandát, narazil by na odpor politických a vojenských struktur, které by neumožnily radikální změny bez souhlasu širšího aparátu vlády.
Mnoho jeho návrhů by pravděpodobně narazilo na odpor politiků a institucí, které by stihly reagovat, než by mohl stihnout jakékoliv významné změny. Pokud by měl pouze jeden den, musel by se zaměřit na nějaké rychlé reformy, které by měly okamžitý účinek. Ty by mohly mít podobu např. propagandy, revitalizace vojenských sil, nebo reformy v oblasti práva, ale nebyl by schopný uskutečnit radikální změny, které by si plánoval dlouhodobě. Místo skutečných strukturálních změn by se soustředil na symbolické kroky, které by pomohly upevnit jeho obraz jako silného vůdce, ale které by neměly dlouhodobý efekt. Mohl by vydat dekret o národním sjednocení, což by mu umožnilo zmobilizovat podporu, ale v jeho krátkém mandátu by nedošlo k větší změně.
Pokud by Hitler ve své roli prezidenta hledal konflikt nebo válku, mohl by mít tendenci k eskalaci napětí s okolními státy, ale bez zajištění souhlasu vlády a armády by se mu to pravděpodobně nepodařilo realizovat. Jeho neústupné názory by narazily na neochotu většiny stran. Celkově vzato, pokud by měl Hitler pouze jeden den ve funkci prezidenta, mohl by vydat symbolická prohlášení nebo návrhy na reformy, ale jeho schopnost realizovat velké změny nebo reformy by byla velmi omezená. Tento krátký čas by ho nejspíš přivedl k tomu, aby prosazoval okamžité a okamžité záblesky moci, bez schopnosti hluboce změnit systém nebo politiku.
Je třeba si uvědomit, jak byla vyspělá společnost v roce 1934 kdy nastoupil k moci, nebyla; televize, internet atd. rádio bylo málo rozšířené pro vysokou cenu. v té době prosadit jakékoli změny bylo dlouhodobým problémem. Máš pravdu v roce 1934 byla společnost technologicky mnohem méně vyspělá než dnes. Rádio bylo skutečně v začátcích, a televize a internet vůbec neexistovaly. To znamená, že komunikace, mobilizace a kontrola veřejného mínění byly omezené a pomalejší, což činilo prosazování změn složitější. S tím, co bylo tehdy k dispozici, by měl Hitler jako nový vůdce v roce 1934 k dispozici jiné nástroje než dnes, ale i tyto nástroje by měly své limity.
Pokud bychom se zaměřili na jeho konkrétní období a okolnosti, máme několik důležitých aspektů, které by ovlivnily jeho schopnost prosadit změny. V roce 1934 byl Německý stát v těžké hospodářské krizi po první světové válce. Ekonomika byla oslabená, nezaměstnanost vysoká, a Weimarská republika byla politicky nejednotná. Hitler měl k dispozici autoritářský režim, který mohl využít k rychlému uchopení moci, ale také musel čelit interní opozici v rámci samotné NSDAP a armády. Rychlé změny by byly spíše symbolické nebo administrativní než radikální. I když rádio začínalo být silným nástrojem, jeho vysoké náklady znamenaly, že nebylo dostupné pro všechny vrstvy společnosti.
Hitler mohl využít tohoto nástroje pro propagandu, ale šíření informací by bylo omezeno na městské oblasti. Televize a internet tehdy neexistovaly, což znamenalo, že by jeho vliv na masy byl menší než dnes. Stále by ale měl silné nástroje k ovládání veřejného mínění prostřednictvím novin, veřejných projevů a podobně. Prosadit jakékoli zásadní změny v roce 1934 by bylo během dlouhodobého procesu, protože německý stát byl stále ve fázi politické destabilizace. I když Hitler mohl oslovit masy a mobilizovat veřejnost, vládní a vojenské struktury byly stále v procesu formování a konsolidace. Rychlé změny by vyžadovaly silnou podporu nebo vynucenou poslušnost od státních úředníků, a to bylo v té době stále problematické.
Německo mělo stále rozvinuté instituce a nebylo možné je snadno přetvořit. Právní rámce, hospodářská struktura a další oblasti měly dlouhou historii, a přetváření takového systému by vyžadovalo silnou manipulaci s politickými a hospodářskými silami. To by trvalo měsíce až roky, nikoli dny. Pokud by Hitler měl pouze jeden den ve funkci prezidenta v roce 1934, pravděpodobně by nebyl schopen dosáhnout žádného skutečného dlouhodobého pokroku. Mohl by vydat symbolické proklamace, dekrety a politické sliby, ale krok za krokem by musel bojovat s institucemi a strukturami, které byly pro tak radikální změny stále dost pevné. V tomto kontextu by se skutečně nejednalo o reformy v tradičním slova smyslu, ale spíše o prezentaci jeho moci a o mobilizaci společnosti, než o skutečné změny.
Moc byla v té době více o autoritě, síle osobnosti a politických manévrech než o rychlém zavádění technologických nebo strukturálních změn. Veliké změny velikého složitého systému vyžadují mnoho let práce, za jeden den se nic nezmění! Přesně tak, změna velkého, složitého systému nikdy nemůže být dosažena za jeden den. Velké změny, ať už v politice, ekonomice, technologii nebo společnosti, vyžadují dlouhodobé úsilí, koordinaci a strategické plánování. Když se podíváme na historii, často vidíme, že i když určité změny vypadají jako rychlé, jsou ve skutečnosti výsledkem mnoha let příprav, menších kroků a konfliktů, které vedou k vysoce komplexním výsledkům.
Pro velký složitý systém ať už jde o stát, ekonomiku, společnost nebo nadnárodní organizace je nutné brát v úvahu různé faktory, které musí být postupně ovládány, přetvářeny nebo adaptovány. To je důvod, proč náhlé změny nebo revoluce, které se pokouší rychle změnit vše, často vedou k chaosu, nepředvídaným důsledkům nebo nestabilitě, protože změna takového systému není snadná ani rychlá. I při zdravých reformách trvá posun směrem k něčemu lepšímu dlouhou dobu a vyžaduje často i kompromisy mezi různými silami. Co je na začátku revoluční, se může časem ukázat jako neudržitelné nebo neefektivní. Takže ano, jak říkáš jednodenní změna je prakticky utopie, když se jedná o komplexní systémy. V každém případě by i změny, které začínají rychlým impulzem, musely projít dlouhým procesem, aby byly skutečně účinné a udržitelné.