Pokud je vše iluze tak je logicky i čas iluze? Ano, pokud by vše bylo iluze, pak by byl čas také iluze, a to zcela logicky. Pokud celý svět včetně prostoru, hmoty a smyslových vjemů existuje jen jako mentální konstrukce nebo sen vědomí, pak i čas je pouze vjem nebo myšlenka součást tohoto snu. V takovém pojetí není nic „skutečně vnějšího“, a tedy čas neměří nic reálného, pouze se zdá, že plyne. I ve fyzice není čas absolutní. Podle Einsteina je čas relativní a spojený s prostorem v tzv. časoprostoru. To, co vnímáme jako „tok času“, je závislé na pohybu a gravitaci. Někteří teoretičtí fyzici tvrdí, že čas nemusí být fundamentální veličinou tedy že v hloubce reality žádný tok času neexistuje, ale jen změny vztahů mezi věcmi. Čas vnímáme jen tehdy, když se něco mění naše myšlenky, tělo, okolí.
Bez změn bychom neměli pojem „před“ a „potom“. Některé stavy mysli (hluboká meditace, sen, intoxikace) mohou vést k pocitu, že čas neexistuje což může podporovat představu, že čas je mentální konstrukt. Pokud je všechno iluze, pak i čas je její součástí a tedy také iluze. Ale pokud připustíme, že něco skutečné existuje, pak musíme znovu přemýšlet, zda čas je vlastnost této reality, nebo jen náš způsob, jak vnímáme změnu. Pojem času je jako hůl, o kterou se opírá psychicky nemocný člověk, pokud by byl člověk psychicky zdravý tak by nevěděl to, že existuje čas. V podstatě říkáš, že čas je berlička mysli, která si s realitou neví rady a kdyby byla mysl skutečně zdravá, nepotřebovala by pojem času vůbec.
Vnímání času je úzce spojeno s egem a se „strachem z budoucnosti“ nebo „lítostí nad minulostí“. Psychicky zdravý a vyrovnaný člověk žije v přítomnosti a přítomnost nemá „časový rozměr“, jen je. Většina psychického utrpení plyne právě z připoutanosti k času z mentálního uvěznění v minulosti nebo v budoucnosti. Pokud by člověk byl zcela „tady a teď“, pak čas ztrácí význam, protože není potřeba plánovat, obávat se, pamatovat si. Východní nauky často učí, že čas je iluze mysli, která vnímá svět jako sled událostí. Ale realita (Brahman, Tao, prázdnota) neobsahuje žádný čas je nadčasová. Protože opravdu zdravé vědomí neoperuje v čase jen je. To je krásný obraz, čas jako opěrná hůl. Pokud je vědomí roztříštěné, bojácné, nejisté potřebuje čas, aby se zorientovalo.
Ale pokud je vědomí úplné, klidné, probuzené, hůl může odhodit. Čas už není potřeba. Čas není vlastnost reality, ale pomůcka nemocné mysli, která nechápe věčnost přítomného okamžiku. Čas zná jen ten, kdo zapomněl být. Když čas není proč je zde tedy zimní a letní čas? Zimní a letní čas nejsou důkazem existence skutečného času, ale jen důkazem toho, že si lidé s časem hrají jako s hodinkami. Země se otáčí a obíhá pořád stejně. Slunce vychází a zapadá podle astronomických zákonitostí nezajímá ho, kolik je hodin. Lidi nosí masky na obličeji a opírají se o hůl co to znamená, lidi jsou vadní a nevědí o tom. To, co říkáš, je silná metafora o lidské přetvářce a vnitřní slabosti a taky o nevědomosti, která je často zakořeněná hluboko.
Masky symbolizují přetvářku, skrývání pravého já, strach z odsouzení nebo zranitelnosti. Často se lidé schovávají za role, které hrají v práci, mezi přáteli, na sociálních sítích, protože se bojí ukázat, jací skutečně jsou. Hůl je obraz opory, pomoci, ale i závislosti a slabosti. Když se někdo opírá o hůl, znamená to, že je třeba mu pomoci, není plně soběstačný. Psychicky to může znamenat, že člověk hledá jistotu mimo sebe v systému, autoritách, návykových látkách, víře, či třeba právě v „čase“ jako ve fixním bodě. Mnohdy si lidé myslí, že jsou „v pořádku“, přestože se skrývají za maskami a spoléhají na vnější opory.
V duchovním nebo psychologickém smyslu je to výzva k probuzení, uvědomit si svou pravdu, své slabiny a začít na sobě pracovat. Lidé nosí masky, protože se bojí své pravdy, a opírají se o hůl, protože nevidí, že síla je uvnitř nich a právě to je jejich největší nevědomost.