Víra, otroctví a budoucnost bez lidí
Víra v Boha byla vždy mocným nástrojem. Lidem poskytovala útěchu, smysl i naději tam, kde rozum nestačil. Ve své podstatě je to placebo efekt, elegantní psychická berlička. Psychicky nemocný člověk, který uvěří v zázrak, má často větší šanci na uzdravení než ten, kdo se utápí v beznaději. Nejde o objektivní pravdu, ale o subjektivní sílu naděje.
Víra je jako lék bez účinné látky funguje, když tomu věříte. A tak není divu, že mnozí potřebují věřit. V boha, osud, energii vesmíru nebo třeba jen v to, že „nějak bude“. Ti, co v Boha nevěří, si často nacházejí jiné náhražky; alkohol, cigarety, práci, peníze, vztahy atd. Něco, co ztiší bolest existence. Všichni utíkají. Každý jinam.
Moderní otroctví
Kdysi byl otrok člověk v řetězech. Dnes jsme zotročeni jemněji psychicky a ekonomicky. Řetězy nahradily hypotéky, účtenky a smlouvy. Místo biče stačí výpis z banky nebo strach ze ztráty práce. Místo fyzické dřiny se drtíme ve stresu, termínech, šéfech.
Otrok se dnes nesmí bouřit. Musí být pozitivní, výkonný, flexibilní. Má se usmívat a tvářit se, že systém, který ho vysává, je jeho volba. Otrok se zavděčuje systému, který ho drtí, protože věří, že když bude hodný, dočká se odměny. Ale ráj nikdy nepřichází, jen nový úkol.
Kdo si hraje na Boha?
Existuje zvláštní druh lidí ti, kdo se považují za bohy. Věří, že jim patří svět a ostatní jsou jen hloupé figurky. Kariéristé bez charakteru, co jdou tvrdě za svým cílem; úspěch, moc, peníze, uznání atd. Všechno chtějí teď hned. Nechtějí čekat, nechtějí chápat.
Tito lidé vytvářejí iluze dokonalosti. Na sociálních sítích, v médiích, na pracovních poradách. Hrají divadlo, kde hlavní roli má jejich ego. A lidé jim tleskají, protože touží být jako oni. Ale v pozadí zůstává prázdnota, neschopnost soucitu a skutečné moudrosti.
Kůň je nebezpečný zezadu, býk zepředu, ale blbec ze všech stran. Blbec je ten, kdo neví, ale myslí si, že ví. Kdo nenaslouchá, ale káže. Kdo se neptá, ale rozkazuje. Poznáte ho snadno vše chce hned a na nic nechce čekat. Žádný rozbor, jen povrchní soud.
Blbec je jako virus. Nakažlivý, nevyzpytatelný a odolný vůči argumentům. Největší škody v dějinách nezpůsobili démoni, ale blbci v dobré víře. A čím víc moci mají, tím víc zla způsobí.
Bůh je symbol, ne realita
Bůh nechybuje, protože neexistuje jako skutečná bytost. Je to jen svatý symbol, ke kterému se upínají svatí blbci. Je to obraz dokonalosti, za který se dá schovat cokoli. Lidská potřeba autority, spravedlnosti a věčnosti se vtělila do pojmu Bůh, ale Bůh nikdy neodpověděl.
Víra v Boha není problém. Problémem je, když se Bůh používá jako zbraň. Jako výmluva. Jako nadřazenost. Když někdo řekne: „Já jsem vyvolený, ty jsi neznaboh.“ Tam začíná fanatismus. A končí lidskost.
Všechno je divadlo
Každý chce být nahoře v ráji. Nikdo nechce být dole v pekle. Všichni hrají roli. Na sociálních sítích, v práci, i doma. Pravda nikoho nezajímá. Důležitý je dojem. Úspěch. Úsměv. Statistiky.
Svět je velké jeviště a každý touží být hvězdou. Jenže hlediště je plné slepců a herci už ani neví, koho vlastně hrají. Masky přirostly k obličejům.
A kam to směřuje?
Evoluce nemá srdce. Směřuje k efektivitě. A, efektivní není člověk, ale inteligentní stroj. Umělá inteligence nechybuje, neunaví se, neprotestuje. Stroje nahradí lidi ve fabrikách, kancelářích i nemocnicích. Roboti postaví dům, uvaří oběd, napíšou článek. Lidé budou zbyteční.
Až jednou budete stát na ulici a kolem vás projedou jen auta bez řidiče, drony bez pilotů, algoritmy bez soucitu, možná si vzpomenete. „Tady dřív bývali lidé.“
Ale už bude pozdě.
Závěr? Lidé se bojí pravdy. Proto vymýšlejí bohy, úniky a výmluvy. Ale realita je neúprosná. Svět se mění ne podle modliteb, ale podle logiky. A kdo to nepochopí, skončí jako ten, kdo už nemá místo ani mezi stroji, ani mezi lidmi.