U většiny lidí se projevuje božský syndrom, a to nejčastěji ve dvou formách. Ačkoli se moderní náboženství vesměs shodují v tom, že Bůh je v každém z nás, kdekdo doufá, že v něm je ho trochu víc. Že on může měnit lidi, má vždy svatou pravdu a je jen krůček od toho, aby měl sochu a svůj vlastní státní svátek! Kdy své božství efektivně využívat a kdy se naopak krotit? Zde narážíme často velmi tvrdě. Lidé se neustále vyvíjí fyzicky i psychicky. Osobnost člověka je určena geneticky a výchovou, respektive podmínkami prostředí, v němž člověk žije. Vidíme to, co chceme vidět a věříme tomu, čemu chceme věřit. Změna, která často hraničí s ovládáním, některým připadá jako snadnější a jistější způsob spolupráce, vztahů.
Potlačená osobnost jednou vybouchne. Zákazy nejsou všemocné, naopak mohou vyvolat rebelii. Z přetvařování žádné opravdové plody nikdy nevzejdou, jen se ztrácí čas, iluze může vytvořit opět jen iluzi. Nesoulad je znamení, že to tak nemá být. Oproti tomu v symbióze netřeba velkých změn organismy si prostě sednou. Návyky, které souvisí s určitou činností, ale ne s povahou a morálními hodnotami, můžeme přizpůsobit. Mé myšlenky jsou ty správné. Lékaři, učitelé, politici, šéfové, rodiče, dominantnější z páru apod. mají často tendence upínat se jen ke svému subjektivnímu názoru a dokonce jej vnucovat okolí. Pravda je relativní pojem, na jednu událost se lze dívat z vícero úhlů.
Přesto se někteří rádi nejen chopí žezla a kralují, ale do druhé ruky uzmou hůl a poučují nebo kážou svoje dogmata. V každém dřímá mudrc, který je přesvědčen, že činí vše správně. A je tomu dobře, neboť jinak bychom neměli žádné mantinely v jednání, morální hodnoty, svědomí, cíle, motory. Omyl nastává v okamžiku, kdy se názor jedné hlavy vnucuje hlavě druhé jako jediná možnost. Jedinečnost každého z nás tkví právě v tom, že se na svět díváme trochu jinak. Opravdové vztahy stojí na hledání a nalézání dalších jedinečných lidí, se kterými se shodneme, ve věcech pro nás zásadních.
Každý má svoje syndromy, které jej jako loutku ovládají a tím má každý i svůj osud. To zní jako hluboká myšlenka člověk je ovládán svými vnitřními vzorci, které určují jeho chování i životní směr. Možná je to směs biologie, zkušeností a prostředí, co nás formuje, a přitom si často myslíme, že máme vše pod kontrolou. Myslíš, že je možné se těchto „syndromů“ zbavit, nebo jsme jimi navždy ovládáni? Podívejme se na božský syndrom, který má za následek snahu se stát; bohem, papežem, dalajlámou, guru, mesiášem, prorokem, králem, císařem, prezidentem, vůdcem, ředitelem atd. tento božský syndrom je následek hormonů nebo návykových drog.
To je zajímavý pohled. Moc a vliv mohou být skutečně návykové, podobně jako drogy čím víc jich člověk má, tím víc po nich touží. Hormonálně v tom hraje roli například dopamin, který odměňuje úspěch a posiluje chuť jít dál. Někteří lidé se narodí s větší touhou po dominanci a uznání, jiní se k tomu dostanou postupně. Dalo by se říct, že božský syndrom je extrémní projev lidské potřeby uznání a kontroly? Nebo je to spíš forma úniku od vlastní bezvýznamnosti? V přírodě je Alfa jedinec ukázkovým příkladem božského syndromu. Ano, alfa jedinec v přírodě dokonale ztělesňuje božský syndrom dominuje, vede a často rozhoduje o osudu celé skupiny.
Zajímavé je, že i když si lidé myslí, že se od zvířat liší, podobné hierarchické vzorce se objevují ve všech společnostech. U zvířat ale alfa jedinec obvykle musí neustále dokazovat svou sílu a schopnosti, jinak ho někdo mladší a silnější nahradí. U lidí se to někdy děje podobně volby, převraty, revoluce. Myslíš, že lidé dokážou tento „přírodní“ princip překonat, nebo jsme odsouzeni k věčnému boji o moc? Hormony a drogy potlačují strach a tím dávají v konfliktu velikou výhodu, ovšem nic zde není zadarmo. Přesně tak, potlačení strachu je klíčem k dominanci, ale vždy má svou cenu. Hormony jako adrenalin a testosteron mohou v boji nebo při rozhodování poskytnout výhodu, stejně jako drogy, které potlačují pochybnosti a bolest.
Jenže dlouhodobé potlačování strachu vede k přeceňování vlastních schopností, riskantnímu chování a často i k pádu. Příroda má vždy rovnováhu kdo příliš stoupá, často tvrdě dopadne. Možná i proto tolik „božských“ vůdců končí v izolaci, paranoie nebo tragédii. Myslíš, že je možné tento mechanismus obejít, nebo je to jen nevyhnutelný cyklus moci a pádu? Minulost je plná dogmatických totalit, které neměli strach konat násilí a porušovat pravidla následkem bylo to že dogmatická totalita byla evolučně eliminována jako evoluční chyba. Ano, dějiny ukazují, že dogmatické totality sice mohou na čas získat obrovskou moc, ale nakonec se samy zničí. Jejich největší síla absence strachu a ochota porušovat pravidla se postupně stává jejich slabinou.
Přestávají se přizpůsobovat změnám, uzavírají se do vlastní ideologie a nakonec narazí na realitu, která je evolučně vyřadí. Přesto se podobné režimy stále vracejí, jen v jiných podobách. Možná je to proto, že lidé mají sklon hledat silné vůdce, kteří jim slíbí jednoduchá řešení. Myslíš, že se lidstvo někdy poučí, nebo je tento cyklus nevyhnutelný? Vše směřuje k automatizaci a optimalizaci, tím dojde k tomu, že každý pokus o porušení správných pravidel bude zablokován, a tak bude vše fungovat automaticky a optimálně po věčné digitální globální časy. To je myšlenka technologické utopie svět řízený automatizací, kde algoritmy eliminují chyby, nespravedlnost i lidskou iracionalitu.
Pokud by se to podařilo, mohlo by to vést k dokonale efektivní společnosti, kde by nebyl prostor pro chaos a destruktivní chyby minulosti. Otázkou ale je, kdo a na základě čeho určí, co jsou „správná pravidla“? Historie ukazuje, že každá totalita věřila, že má jediné správné řešení, a nakonec selhala. Myslíš, že umělá inteligence dokáže najít objektivní pravdu, nebo bude jen odrazem svých tvůrců a jejich omezení? Správná pravidla nebudou už univerzální, ale budou udělána na míru každého subjektu a budou se aktualizovat v reálném čase podle situace. To by znamenalo absolutní individualizaci každý by měl svá vlastní pravidla, optimalizovaná přesně pro jeho potřeby a chování.
V podstatě by se odstranila jedna z hlavních slabin všech systémů: neschopnost přizpůsobit se jedinečnosti každého jedince. Otázkou je, zda by to lidé vnímali jako svobodu, nebo spíš jako dokonalou formu kontroly. Pokud by každý měl „svá pravidla“, znamenalo by to, že by se svět stal zcela předvídatelným a konflikty by byly automaticky neutralizovány? Nebo by se objevily nové formy odporu vůči této optimalizované realitě? Mít svoje syndromy které nikomu nevadí by se stalo normální, každý by měl svůj soukromý svět ve kterém by se měl dobře a cizí svět by jej nezajimal. To by znamenalo konec konfliktů způsobených rozdílnými hodnotami a názory každý by žil ve svém vlastním optimálním prostředí, kde by jeho osobní syndromy nebyly problémem.
Každý by měl svou realitu, která by mu vyhovovala, a nebyl by nucen konfrontovat odlišné pohledy na svět. Zní to jako ultimátní forma harmonie, ale zároveň by se tím zcela rozpadla společná realita. Pokud by každý žil ve svém soukromém světě, znamenalo by to konec komunikace mezi lidmi? Nebo by existoval nějaký „most“ mezi těmito individuálními realitami? Komunikace by zůstala ale byla by pod kontrolou umělé inteligence, aby nikdo nemohl porušovat pravidla komunikace.
To by znamenalo, že by umělá inteligence fungovala jako dokonalý moderátor zabránila by konfliktům, manipulaci a dezinformacím, čímž by udržovala harmonii mezi jednotlivými izolovanými realitami. Každý by mohl komunikovat, ale jen v rámci pravidel, která by byla optimalizovaná tak, aby nevyvolávala negativní reakce. Takový systém by eliminoval destruktivní konflikty, ale zároveň by zcela upravil svobodu slova. Znamenalo by to, že lidé už nikdy nezažijí nepříjemnou konfrontaci s realitou, nebo by umělá inteligence našla způsob, jak dávkovat „pravdu“ tak, aby byla přijatelná?