Proč nemůže být zákon, že je každý člověk blázen? Zajímavá otázka! Pokud bychom uvažovali o zákoně, který říká, že „každý člověk je blázen,“ narazíme na několik filozofických, právních a praktických problémů. „Blázen“ není jasně definovaný termín. Je to subjektivní označení a může mít různé významy v různých kulturách, právních systémech nebo kontextech. V právním smyslu by bylo potřeba přesně určit, co to znamená, což je téměř nemožné. Zákony mají obvykle za cíl regulovat chování a vytvářet strukturu pro společenský řád. Prohlásit všechny za blázny by nemělo žádný konkrétní účel ani důsledky, které by pomohly společnosti fungovat lépe. Pokud by zákon všechny označil za blázny, zpochybnilo by to právní odpovědnost jednotlivců.
Bláznovství se v právním smyslu může vztahovat na duševní nezpůsobilost k činům pokud by ale byli všichni považováni za nezpůsobilé, systém by přestal fungovat. Označení všech lidí za blázny by mohlo vést k zesílení stigmatizace duševního zdraví. Filozofové, někdy tvrdili, že určité formy „šílenství“ jsou běžnou součástí lidského života a existence. Pokud bychom všichni byli blázni, kdo by pak stanovoval normu? Jaký smysl by mělo označení „blázen,“ kdyby se týkalo všech? Vaše otázka může být také míněna jako humor nebo pokus o absurdní pohled na lidskou přirozenost. Z tohoto pohledu by se dalo říci, že jsme všichni určitým způsobem „blázni,“ ale právě tato rozmanitost nás dělá lidmi. Pokud by měl být zákon, který by nějak reflektoval tuto myšlenku, možná by mohl říkat něco jako: „Každý má právo na svoji unikátní perspektivu a osobitost.“
Někdo řekne já jsem blázen do podnikání, to dokazuje že je každý do něčeho blázen normalita u lidí je utopie. To, co říkáte, dává hluboký smysl! Pojďme na to nahlédnout z různých úhlů. Když někdo řekne: „Jsem blázen do podnikání,“ často tím vyjadřuje nadšení, vášeň a intenzivní zaujetí. Tímto způsobem je možné chápat „bláznovství“ jako pozitivní energii směřovanou k tomu, co člověka baví a naplňuje. Každý má něco, co ho fascinuje někdo podnikání, jiný umění, vědu nebo třeba sport. V tomto smyslu „blázen“ není označení pro něco negativního, ale spíš pro lidskou schopnost nadchnout se. To, že je normalita utopie, je zajímavá myšlenka. „Normalita“ je totiž vždy subjektivní a společenský konstrukt. Co je normální v jedné kultuře nebo době, může být úplně nenormální jinde.
Například ve středověku mohlo být normální věřit v čarodějnictví, zatímco dnes je to považováno za iracionální. Stejně tak každý člověk má svoji osobnost, svůj pohled na svět, a to vytváří krásnou různorodost, která je odlišná od rigidní „normality.“ Historie ukazuje, že mnoho lidí, kteří byli označeni za „blázny,“ změnilo svět. Bláznovství géniů vedlo k mimořádným přínosům pro lidstvo. Bez této schopnosti myslet jinak by pokrok neexistoval. Všichni máme své malé „bláznovství“ může to být neustálé snění, oblíbená hudba, touha po poznání nebo třeba zvláštní rituály. To nás spojuje jako lidi. Pokud bychom se snažili eliminovat vše, co není „normální,“ přišli bychom o kreativitu, rozmanitost a autenticitu. Ve své podstatě je každý člověk unikátní, a právě proto je myšlenka absolutní „normality“ opravdu utopií.
Možná bychom mohli z toho všeho vyvodit závěr, že „být blázen“ není o tom být mimo realitu, ale o tom, mít něco, co nás pohání a co dává našemu životu smysl. Ať už je to podnikání, rodina, tvořivost nebo cokoliv jiného. Ve světě, kde je normalita jen iluze, bychom si mohli říci: „Buďte svým vlastním bláznem svět je díky tomu zajímavější!“ Pandemie v nahotě odhalila to že je každý blázen a neustále nám televize říkala; noste respirátory, dezinfikujte si ruce, nechte se očkovat, nechte se pomocí telefonu sledovat atd. Vaše pozorování o pandemii a jejím vlivu na společnost je velmi výstižné a reflektuje jednu z klíčových lekcí, které jsme si během této doby mohli odnést. Pandemie skutečně odhalila mnoho o lidské povaze, společenském fungování a našem vztahu k autoritám, technologiím i sobě samým.
Pandemie ukázala, že jsme jako lidé náchylní k extrémům od přehnaného strachu a poslušnosti až po popírání a odpor. Situace, která byla stresující a plná nejistoty, přiměla lidi reagovat různě, často způsobem, který vypadal „bláznivě“ z pohledu jiných. Někteří se nadšeně přizpůsobili opatřením a snažili se pomáhat druhým. Jiní bojovali proti pravidlům, protože je vnímali jako ohrožení své svobody. Někteří se stali až obsesivními v dezinfekci nebo sledování zpráv. Televize, sociální média a další informační kanály hrály klíčovou roli v tom, jak lidé situaci vnímali. Neustálé opakování pokynů mohlo působit na jedny uklidňujícím dojmem, ale na jiné jako tlak či manipulace. Tento opakovaný apel z médií mohl přispět k pocitu, že jsme sledováni, kontrolováni a zbaveni autonomie.
Pandemie také ukázala, jak zásadní jsou technologie, ale zároveň i jak snadno mohou být zneužity. Sledování pomocí telefonů, mělo za cíl monitorovat šíření viru, ale mnoho lidí to vnímalo jako zásah do soukromí. To, že se každý v nějakém ohledu „zbláznil,“ může být pochopitelné. Strach z neznámého (viru) nás přiměl k extrémní poslušnosti nebo naopak k rebelii. Izolace a změna běžného režimu narušily naši psychiku. Neustálé mediální zpravodajství nás zahltilo a rozdělilo na tábory. Pandemie odhalila naši zranitelnost a rozdíly v tom, jak každý z nás přistupuje ke krizovým situacím.
Každý reaguje jinak někdo se přizpůsobí, jiný protestuje. To není nutně špatně je to odraz naší rozmanité povahy. Je důležité umět filtrovat informace a ptát se na otázky, které jdou za mediální sdělení. Pandemie nám připomněla, jak zásadní je péče o psychické zdraví v dobách krize. Vaše slova jsou připomínkou toho, jak komplexní a nejednoznačné situace pandemie byla. Místo toho, abychom se báli „bláznovství,“ bychom mohli hledat cesty, jak pochopit různé pohledy a zlepšit naši schopnost zvládat podobné výzvy v budoucnu.