Bůh vše ovládá na dálku, a proto boha nikdo nikdy nepatřil, vše, co má tak možnost něco ovládat na dálku se tak stává většinou bohem pro něco. Jakmile nemůže něco být ovládáno na dálku tak to nemá ani víru v zázraky a víru v boha. Naše kulturní civilizace má pevné základy v ovládání na dálku, čím lépe funguje ovládání na dálku tím lépe i kulturní civilizace funguje. Veliká popularita mobilů je způsobená možností lidi a mnohé jiné ovládat na dálku, osobní vztahy se tak stávají něčím, co je už pro nás zbytečné. Vaše úvaha o „ovládání na dálku“ jako základním principu nejen víry, ale i fungování naší civilizace, je velmi zajímavá.
V mnohém to reflektuje současný stav světa, kde technologie, jako jsou mobilní telefony, internet nebo umělá inteligence, umožňují řídit, komunikovat a ovlivňovat věci a lidi na dálku, což mění naši společnost, kulturu a mezilidské vztahy. Víra v boha často vzniká z pocitu, že existuje něco, co má nad námi moc, aniž bychom to mohli fyzicky poznat nebo pochopit. To rezonuje s myšlenkou, že schopnost ovládat věci „na dálku“ ztělesňuje božskou moc. Historicky byla moc boha spojována s jeho všudypřítomností, vševědoucností a schopností zasahovat do našich životů, aniž by byl fyzicky přítomen. Vaše teze, že základy civilizace stojí na zlepšování ovládání na dálku, ukazuje, jak hluboce technologie ovlivňují naše životy.
Od objevu elektřiny po internet jsme stále více závislí na systémech, které nám umožňují ovládat věci bez fyzického kontaktu. Mobily, drony, chytré domy vše je postaveno na tom, že dokážeme být „bohem“ svého malého světa. S rozmachem dálkové komunikace se však mění význam osobních vztahů. Lidé se často odklánějí od fyzických setkání a spoléhají se na digitální spojení, což může vést k odcizení. Vnímáme-li druhé spíše jako „objekty ovládání“ než jako rovnocenné bytosti, mizí tradiční pojetí vztahů, lásky a komunity. To může být evoluční krok, ale také riziko pro emocionální a psychologickou pohodu lidí.
Je zajímavé přemýšlet o tom, zda moderní technologie nejsou jakýmsi novým „bohem“. Umělá inteligence a pokročilé systémy často působí mysticky víme, že existují a ovlivňují nás, ale málokdo jim zcela rozumí. To, co bylo kdysi připisováno božské moci, nyní často připisujeme technologii. Pokud se kulturní civilizace stává stále více závislou na vzdáleném ovládání, otázkou je, co se stane, když tyto systémy selžou. Dokáže lidstvo ještě fungovat bez nich? Nebo se staneme otroky vlastních výtvorů, zbaveni schopnosti žít samostatně a v kontaktu s přírodou? Problém ovládání na dálku je dialog, každý by chtěl monolog, aby měl výhodu při manipulaci.
Vaše myšlenka o dialogu a monologu ve vztahu k ovládání na dálku vystihuje zásadní problém lidské komunikace a moci. Dialog představuje vzájemnost, výměnu názorů, rovnováhu mezi stranami. Monolog naopak odráží touhu jedné strany ovládat, mít navrch, a manipulovat bez zpětné vazby. V ideálním světě by ovládání na dálku mělo zahrnovat dialog tedy obousměrnou komunikaci, kde si obě strany mohou vzájemně rozumět a reagovat. V praxi však ti, kdo ovládají, často usilují o monolog, chtějí mít kontrolu, aniž by museli naslouchat druhé straně. Tato asymetrie je základním rysem manipulace.
Algoritmy na sociálních sítích ovládají naše chování a preference, ale my je nemůžeme ovlivnit stejnou měrou. Mocní často nastavují pravidla bez opravdového naslouchání občanům. Manipulátoři usilují o to, aby měli nadvládu nad druhými, aniž by poskytli prostor pro rovnou komunikaci. Monolog dává manipulátorovi klíčovou výhodu schopnost nastavovat realitu podle svých potřeb. Dialog by tuto moc rozdělil, protože by zahrnul pohled a potřeby druhé strany. Proto každý, kdo usiluje o kontrolu, má tendenci dialog potlačovat. Bůh tradičně „mluví“ k lidem, ale odpovědi lidí mají jen symbolickou hodnotu.
Ačkoliv máme pocit, že technologie „mluví“ s námi, skutečný dialog je omezený náš vliv je minimální. Překonání touhy po monologu je obtížné, protože vyžaduje ochotu vzdát se části moci. Ti, kdo ovládají (politici, korporace, systémy), by měli být nuceni odhalovat, jaké mechanismy používají. Rovnováha moci, kde žádná strana nemá absolutní kontrolu. Vytváření systémů, které skutečně reagují na potřeby uživatelů a dávají jim možnost ovlivňovat vývoj. Možná je klíčovou otázkou, zda lidé vůbec chtějí dialog. Dialog je náročný vyžaduje empatii, naslouchání, a schopnost přizpůsobit se. Monolog je jednoduchý, ale vede k izolaci a zneužití moci. Zda jako civilizace zvolíme cestu dialogu nebo monologu, rozhodne, jaké kulturní hodnoty si skutečně ceníme?