V reklamě je vše dokonalé, jak by vypadala realita, která by se skládala jenom z reklamy a nikde by nebyla možná nedokonalost, zní to dneska jako utopie, ale nebude virtuální realita jednou takto fungovat? To je velmi zajímavá otázka, která otevírá debatu o tom, jak reklama a technologie formují naši realitu a jak by mohla vypadat budoucnost, pokud by byl tento vliv absolutní. Představme si svět, kde by vše bylo dokonale naaranžováno podle ideálů reklamy vše by bylo lesklé, perfektní, krásné, uspořádané a optimistické. Všechno by bylo vizuálně dokonalé, každé místo by působilo jako fotogenická scéna. Jídlo by bylo vždy dokonale nasvícené, oblečení bez jediného záhybu a lidé by vypadali jako modelové s úsměvem od ucha k uchu.
Reklama často využívá emoce a aspirace, takže by tento svět mohl být naplněn konstantní euforií a pocitem, že „všechno je možné“ až do bodu, kdy by realita ztrácela hloubku. Reklamy málokdy ukazují nedokonalosti nebo komplikace. Pokud by tento svět měl zrcadlit jen reklamní estetiku, nebyl by zde prostor pro bolest, smutek nebo problémy což by mohlo vést k povrchnímu vnímání života. Virtuální realita má potenciál vytvořit podobné prostředí. Technologie nám již umožňují vstoupit do simulací, kde si můžeme vybírat, co chceme vidět a zažít. Pokud by VR byla řízena stejnými principy jako reklama. VR by mohla být přizpůsobena našim přáním a aspiracím, což by vytvořilo svět, kde jsou naše potřeby a touhy neustále naplňovány.
Mohlo by to být podobné neustálé reklamě na „dokonalý život“. Virtuální realita by mohla odstranit vše nepříjemné a nehezké. Lidé by mohli například upravovat svůj vzhled, prostředí a dokonce i interakce s ostatními podle ideálů. Pokud by se nedokonalosti a „realita“ vytratily, možná bychom přišli o něco klíčového skutečné emoce, spojení a lidskost, která je často založena právě na tom, co reklamy neukazují. Na první pohled to může znít jako utopie svět, kde je vše dokonalé a přesně takové, jaké si přejeme. Avšak v praxi by to mohlo mít dystopické dopady. Všechno by mohlo být homogenní a sterilní, pokud by bylo vše přizpůsobeno obecným estetickým normám. Trvalý tlak na dokonalost by mohl vyvolat stres a pocit odcizení, protože bychom žili ve světě iluzí.
Pokud by byla VR ovládána komerčními zájmy, mohli bychom se stát oběťmi manipulace na hlubší úrovni než dnes. Virtuální realita má potenciál stát se dalším médiem pro reklamu. Pokud však bude její hlavní účel inspirován autenticitou a vytvářením smysluplných zážitků, může být mocným nástrojem pro obohacení života spíše než pro jeho zploštění. Klíčovým aspektem bude etika a zodpovědnost vývojářů a firem, které tuto technologii ovládají. Svět složený jen z reklamy může být fascinující koncept, ale skutečná hodnota života často spočívá právě v jeho nedokonalostech. Logicky by nás dokonalost dokonalé reality brzo omrzela a snažili bychom se dostat do světa kde není nic dokonalé a kde je samé utrpení a trápení.
Ano, je to velmi pravděpodobné! Dokonalost, zejména pokud je neustálá a absolutní, má své limity v tom, jak dlouho může být uspokojující. Lidská psychika je postavena tak, že potřebuje výzvy, kontrasty a růst, což dokonalý svět nepodporuje. Bez utrpení nemůžeme plně ocenit štěstí. Pokud bychom žili ve světě, kde je všechno stále pozitivní, krásné a dokonalé, začalo by to působit monotónně. Štěstí by ztratilo svou intenzitu, protože by nebylo čím ho měřit. Velká část smyslu života spočívá v překonávání překážek a hledání řešení problémů. Pokud by všechno bylo perfektní, nebyla by žádná potřeba pro zlepšování nebo tvoření.
Lidé jsou přirozeně zvědaví a hledají změnu a vývoj. Dokonalý svět by nenabízel dynamiku a nepřinášel by nové podněty, což by vedlo k pocitu stagnace a nudy. Nedokonalosti a problémy jsou to, co činí věci skutečnými. Pokud bychom žili ve světě, kde je vše inscenováno a bez chyby, mohli bychom začít toužit po autentickém prožitku i když je nepříjemný. Ironií je, že utrpení a trápení, kterému se obvykle snažíme vyhnout, často dává našim životům hlubší smysl. Utrpení nás nutí hledat odpovědi na otázky, které bychom si jinak nepoložili. Dává nám příležitost pochopit, kdo jsme, a zlepšit se.
Společné prožívání těžkostí často vede k hlubšímu spojení s ostatními. Empatie a porozumění pramení z uznání lidské křehkosti. Po těžkých obdobích máme tendenci mnohem více ocenit i drobné radosti. Kontrasty jsou tím, co dává zážitkům intenzitu. Pokud bychom žili v dokonale simulované realitě bez utrpení, dříve či později by se objevila touha po světě plném nedokonalostí. Tento návrat by mohl mít různé podoby. Někteří lidé by mohli záměrně vyhledávat simulace, které by nabízely nedokonalosti, chaos nebo dokonce utrpení, aby zažili autenticitu. Jiní by mohli začít sabotovat dokonalý systém, aby vytvořili nové výzvy a nečekané situace.
Lidé by mohli toužit vrátit se do fyzického světa, kde je vše nepředvídatelné, a jehož kouzlo spočívá právě v nedokonalostech. Ideální realita možná není ani extrémní dokonalost, ani absolutní chaos. Spíše je to dynamická rovnováha mezi těmito dvěma póly. Svět, kde existují výzvy a problémy, ale zároveň nástroje a možnosti, jak je překonávat. Svět, kde si vážíme radostí, ale nezapomínáme, že utrpení může být zdrojem hlubšího smyslu. Dokonalost nás tedy možná opravdu jednou přivede zpět k touze po nedokonalostech ne proto, že bychom utrpení milovali, ale protože právě ono nám připomíná, že jsme lidé.