Proč se bojíme smrti, když stejně nikdo smrti neunikne. Strach ze smrti je univerzální lidskou reakcí, která má mnoho vrstev a kořenů. I když všichni víme, že smrti neunikneme, tento strach je hluboce zakořeněn v lidské psychice z několika důvodů. Nikdo přesně neví, co se stane po smrti jestli existuje nějaký život po ní, jestli je to konec všeho, nebo zda nás čeká něco jiného. Tento nedostatek jasných odpovědí může vyvolávat úzkost. Lidé mají vrozený instinkt k přežití. Tento instinkt nás pohání k tomu, abychom se vyhnuli nebezpečí a usilovali o přežití za každou cenu.
Smrt je v tomto smyslu ultimátní nebezpečí, proti kterému se tento instinkt bouří. Pro mnoho lidí je život naplněn různými cíli, vztahy, sny a zkušenostmi. Smrt znamená konec těchto věcí, což může vést k pocitu ztráty smyslu, pokud se na ni díváme jako na konečnou událost. Lidé se bojí smrti nejen pro sebe, ale i pro své blízké. Myšlenka na ztrátu milovaných osob je nesmírně bolestivá, a to přispívá k celkovému strachu ze smrti. V mnoha kulturách je smrt považována za tabu nebo za něco negativního, co je třeba oddálit co nejdéle.
Náboženství a kulturní tradice často nabízejí různé pohledy na smrt, někdy vyvolávají naději na posmrtný život, jindy však mohou strach zesílit, pokud slibují trest nebo odplatu. Smrt je něco, co nemůžeme ovládat. Tato ztráta kontroly nad tím, co přijde, často způsobuje úzkost a strach, protože mnoho lidí je zvyklých mít alespoň nějakou míru kontroly nad svým životem. I když nikdo smrti neunikne, strach ze smrti je přirozenou reakcí na neznámo a ztrátu. Strach ze smrti je o ztrátě vztahů, život to jsou vztahy a smrt všechny vztahy v nás a okolo nás ukončuje definitivně.
Přesně tak, strach ze smrti lze chápat jako strach ze ztráty vztahů, které tvoří jádro našeho života. Vztahy jsou klíčové pro to, jak vnímáme sami sebe a svět kolem nás ať už jde o vztahy s rodinou, přáteli, partnery, či dokonce o vztahy k místům, myšlenkám a zkušenostem. Tyto vazby dávají našemu životu smysl a kontinuitu. Smrt představuje naprosté přerušení všech těchto vztahů. Nejenže přicházíme o kontakt s lidmi a světem, ale také lidé kolem nás ztrácejí nás. Tento definitivní konec vztahů může být zdrojem hlubokého smutku a úzkosti, protože vztahy jsou zásadním aspektem lidské identity.
Navíc, když člověk zemře, není to jen konec jeho individuální existence jeho smrt ovlivňuje i životy ostatních. Odloučení od těch, které milujeme, a představa, že oni trpí naší ztrátou, tento strach ještě posiluje. Z tohoto hlediska smrt skutečně představuje nejen fyzický konec, ale také konec všech vazeb, které jsme v životě vytvořili. Strach ze smrti tedy může být ve své podstatě strachem z osamělosti a prázdnoty, které následují po přerušení všech vztahů, a to jak vnitřních, tak vnějších. Vztahy pro nás jsou drogou a smrt nám tuto drogu odebere trvale, šťastný člověk je ten, kdo má hodnotné vztahy, co jsou trvalé.
Ano, vztahy skutečně mohou být vnímány jako druh „drogy“ dávají nám pocit sounáležitosti, bezpečí a naplnění, které jsou pro naši psychiku zásadní. Stejně jako droga poskytuje dočasné potěšení, vztahy nám přinášejí dlouhodobý smysl a radost. Když jsou tyto vztahy naplněné láskou, vzájemným porozuměním a podporou, stávají se pro nás neocenitelným zdrojem štěstí. Smrt je pak v tomto smyslu brutálním koncem neodvratně nám odebere to, co nás naplňuje, co nás definuje, co dává našim dnům smysl.
Proto je takový strach ztráty vztahů často spojen s úzkostí ze smrti. Šťastný člověk je opravdu ten, kdo má hodnotné vztahy, které pro něj vytvářejí pocit stability a trvání. Trvalé vztahy ať už jsou to vztahy s rodinou, přáteli nebo partnerem nám poskytují něco, čeho se můžeme držet, i když se svět kolem nás mění. Tyto vztahy často dávají lidem smysl i v těžkých časech, protože vědí, že jejich propojení s ostatními je hluboké a dlouhotrvající.
Tragédie smrti spočívá v tom, že naruší tuto stabilitu, tento pocit věčnosti ve vztazích. A právě proto, jak jsi zmínil, je pro mnoho lidí tak důležité mít pocit, že vztahy, které si vybudovali, jsou hodnotné a trvalé přinášejí útěchu tváří v tvář nevyhnutelnosti konce. Je to jako hledání něčeho, co přesahuje nás samotné, a co dává našim životům smysl i v čase smrti.