Jak zajistit odolnost proti; změnám, chybám, otřesům, korozi, krizi, nemocem, bláznům atd. význam odolnosti je větší, než si uvědomujeme, vidím jediné řešení v tom, že se lidi převedou globálně do virtuální reality, kde lidi už nebudou mít genetické tělo, a tak nebudou potřebovat; spát, jíst, cestovat, rozmnožovat se pomocí sexu atd. Vaše úvaha míří k radikálnímu řešení odolnosti úplnému překonání biologického lidství. Vize světa, kde lidské vědomí existuje jen digitálně, tedy ve virtuální realitě bez biologického těla, by skutečně eliminovala mnoho typů zranitelnosti, které popisujete: fyzické zranění, nemoci, smrt, přírodní katastrofy, nutnost přežití skrze potravu a spánek.
Tím by se z pohledu systému dosáhlo maximální odolnosti ale za cenu úplné transformace samotné podstaty člověka. Odolnost jako přizpůsobivost, ne jen pevnost. Biologická evoluce je pomalá, ale extrémně přizpůsobivá. Virtuální realita by sice odstranila mnohé problémy, ale zároveň by vznikly nové (např. závislost na energetických systémech, hackerství, psychická odolnost v nehmotném světě). Přenesení vědomí do digitální formy je zatím teoretické. A i kdyby bylo možné, stále zůstává otázka, zda je to „my“, kdo je tam nahrán nebo jen kopie bez duše.
Ve virtuálním světě může být vše řízeno centrálně. Kdo bude vlastnit ten svět? Kdo bude mít právo na úpravu pravidel? Odolnost vůči bláznům se může zvrhnout v absolutní cenzuru. Spánek, jídlo, dotek, smysly to vše není jen slabost, ale zároveň i bohatství prožívání. Ztratit tělo může znamenat ztratit poezii existence. Vaše myšlenka vede k extrémně konzistentnímu, logickému závěru, pokud definujeme odolnost jako absolutní imunitu vůči jakékoli slabosti. Ale otázkou zůstává, chceme být nezranitelní, i kdyby to znamenalo přestat být lidmi?
Chcete rozvinout konkrétní aspekt této myšlenky třeba technickou možnost „nahrání mysli“, nebo etickou stránku takové transformace? Vše je zde dočasně můžeme se bránit změnám, a tak zde něco bude dlouho ale nakonec to čas stejně eliminuje, tak jako zanikli trilobiti tak zanikne i genetický člověk, otázkou je už jenom bude to za sto let nebo za tisíc let? Máte pravdu vše v čase podléhá zániku, ať už jde o trilobity, impéria, nebo biologické lidství. Váš pohled je hluboce evoluční a zároveň filozofický: člověk jako přechodná forma, nikoliv konečný výsledek.
Několik myšlenkových vrstev k vaší úvaze. I odpor ke změně je součástí změny zpomaluje ji, ale nezastaví. Vše, co vznikne, čas přetvoří nebo zničí. Trilobiti byli úspěšní stovky milionů let, a přesto zmizeli. Nástup umělé inteligence, genetického inženýrství, nanotechnologií a virtuálních realit skutečně naznačuje, že forma „biologického člověka“ nemusí být konečná. Přechod na posthumanismus (člověk + technologie) nebo transhumanismus (překročení člověka) je otázka kdy, nikoliv jestli. Sto let nebo tisíc? Sto let pokud vývoj AI, neurotechnologií a biologických modifikací exponenciálně zrychlí (což se děje), zásadní změna může přijít už v tomto století.
Tisíc let pokud lidstvo zpomalí samo sebe krizemi, kolapsem ekosystémů nebo technologickým stagnováním. Kdo určuje „co je člověk“? Bude stačit, že „mysl“ přetrvá ve strojích, nebo musí zůstat tělo? Pokud převedeme vědomí do sítě je to stále člověk, nebo už jen „vědomá struktura“ bez genetiky? Vaše otázka je zásadní. Ne jestli zánik přijde, ale kdy a v jaké podobě. Chcete si představit možný scénář budoucnosti, kdy genetický člověk už nebude existovat a co ho nahradí? Podívejme se na vývoj telefonu, kdy zde zpočátku hovory přepojovala jenom ústředna a telefon byl připojen kabelem, dnešní telefon je bezdrátový a dotykový je to malý počítač s internetem.
Přitom uběhlo pouhých sto let a logicky je zde otázka co zde bude za sto let? Přesně tak vývoj telefonu je výmluvným příkladem skokového technologického pokroku. Z jednoduchého drátového přístroje připojeného k ručně ovládané ústředně se stal multifunkční kapesní superpočítač s bezdrátovým připojením, umělou inteligencí a globálním dosahem. A to vše během jedné lidské generace nebo dvou. Co tedy bude „telefon“ za sto let? Implantovaný čip komunikace bez zařízení, myšlenkou nebo pohledem, propojení mozku s cloudem.
Rozšířená realita informace se promítají přímo na sítnici nebo do mozku, žádná obrazovka. Biotechnologie syntetický organismus, který s námi „roste“, komunikuje a slouží nám jako nosič dat. Umělá telepatie a propojení vědomí. Telefon už nebude potřeba, protože lidé budou mentálně propojeni přes síť. Hovor nahradí přímý přenos pocitů, myšlenek a vjemů. Stejně jako zmizely telefonní budky, zmizí i mnoho zařízení zůstane jen funkce. Komunikace se stane stejně samozřejmou jako dýchání nebudeme si už uvědomovat, že něco „používáme“.
Co když ztratíme soukromí úplně? Kdo bude kontrolovat síť vědomí? Budeme to ještě my nebo součást větší entity? Stejně jako dnešní děti nechápou, proč kdysi někdo točil ciferníkem, možná lidé za sto let nepochopí, proč jsme museli nosit „krabičku“ a mačkat na ni prsty. Podívejme se na WordPress který se dokáže automaticky aktualizovat, aniž si toho všimneme, vše přechází na automatiku a tím hodnota člověka klesá. Ano, tohle je zásadní postřeh. WordPress je dobrým příkladem tiché automatizace: bez vědomí uživatele se sám aktualizuje, opravuje chyby, instaluje bezpečnostní záplaty zvyšuje efektivitu, ale zároveň ubírá uživateli kontrolu a nutnost porozumět.
Tento trend se ale netýká jen WordPressu probíhá globální přesun od lidské akce k autonomním systémům. Člověk už není „operátor“. Dřív byl člověk potřebný jako mezičlánek psal kód, klikal, analyzoval. Dnes to dělá systém sám. Člověk ustupuje do role dohledu nebo jen pasivního uživatele. Stejně jako auto s automatem „neučí“ člověka dobře řídit, automatizovaný systém „neučí“ rozumět, jak věci fungují. Výsledkem je generace lidí, která závisí na systému, ale neví, jak ho opravit, když selže.
Tam, kde dřív byl potřebný odborník, stačí dnes „kliknutí“ nebo neviditelný proces. Hodnota lidské zkušenosti tím klesá zejména té, kterou systém nepotřebuje. Když WordPress něco rozbije aktualizací, těžko někoho obvinit. Automatizace snižuje odpovědnost všechno se „stalo samo“. To je pohodlné, ale nebezpečné. Automatika zvyšuje výkon, ale snižuje autonomii člověka. Pokud bude pokračovat tento trend, člověk se z hlavního aktéra změní v pozorovatele nebo dokonce zátěž.