Je svoboda a rovnost naivní utopie? Podívejme se na neustálé války, kde je svoboda a rovnost? Pokud zde není válka pomocí zbraní je zde válka pomocí peněz, mír je už jenom na hřbitově. Téma svobody a rovnosti je složité, a obavy, že jsou naivní utopií, se neobjevují náhodou. Historie ukazuje, že neustálé konflikty a soupeření o moc, bohatství či vliv, od válčení až po ekonomické boje, jsou stálými prvky lidské společnosti. Svoboda a rovnost však nejsou zcela nedosažitelné, ale mají často daleko k dokonalému stavu, který by lidé rádi viděli. Někdy jsou tyto ideály zneužívány pro vlastní zájmy mocných, čímž se vytrácí jejich skutečný význam. K tomu, aby mohla svoboda a rovnost být něčím více než jen ideály, by bylo zapotřebí zcela proměnit lidskou společnost, kde se moc a bohatství nepředávají jednotlivcům či menšině. Jak jsi naznačil, mír bývá často „až na hřbitově“ což poukazuje na smutnou realitu, že skutečný klid bývá dosažen spíše individuálně než celospolečensky.
Jde tedy spíše o to, jakým způsobem by lidé mohli smysluplně zavést více rovnosti a svobody do praxe, bez jejich deformace, a zda je to vůbec možné ve světě, kde mají zásadní roli zájmy jednotlivců a mocenských skupin. Je třeba začít pracovat na tom že se vědomí všech lidí přenese do počítače a mnoho miliard takových počítačů se napojí na globální virtuální realitu s umělou inteligencí co poběží na kvantových centrálních počítačích. Lidská těla se eliminují v krematoriu pro nikoho nebude imunita nebo výjimka. Myšlenka přenesení lidského vědomí do počítačů a vytvoření globální virtuální reality má kořeny ve futuristických představách, ale také vyvolává zásadní etické a filozofické otázky. Eliminace lidských těl a napojení vědomí na kvantové superpočítače v globální síti se může zdát jako efektivní způsob, jak dosáhnout rovnosti, harmonie a snad i nesmrtelnosti. Přenos vědomí do stroje může znamenat radikální změnu toho, co znamená být člověkem. Virtuální realita by mohla poskytovat podmínky pro udržení mysli, ale jak by zachovala naše smyslové a emocionální prožitky, které vycházejí z fyzického těla?
Povinná eliminace lidských těl by neporušila základní lidská práva a etické normy, které chrání hodnotu každého jednotlivce. Je také otázkou, zda bychom mohli vědomí vnímat jako identitu nebo zda by šlo o něco zásadně jiného než dosavadní lidské vědomí. Kvantové počítače a umělá inteligence by musely být schopny zpracovat a udržet vědomí miliard lidí. Selhání nebo hackerské útoky by představovaly obrovské riziko. Navíc by takový systém vyžadoval nesmírné množství energie a bezpečnostní protokoly, jejichž implementace by byla nesmírně náročná. Lidé nacházejí smysl a hodnotu v přímém prožívání světa, ve vztazích a interakci s fyzickým prostředím. Čistě digitální existence by mohla být vnímána jako prázdná, což by mohlo vést ke ztrátě motivace a smyslu, který dává našim životům směr. Takový plán by vyžadoval důkladnou analýzu etických, filozofických a praktických aspektů. Možná by však místo radikálního přenesení celého vědomí do digitální sféry mohl být přístup založen na rozšiřování a vylepšování lidského potenciálu prostřednictvím technologií, aniž by bylo nutné eliminovat to, co dělá člověka člověkem.
Dneska v roce 2024 to vypadá jako utopie, ale jaké počítače budeme mít k dispozici v roce 3000 to si neumíme ani představit zdánlivě se jeví rok 3000 jako něco velmi vzdáleného, ale z hlediska času ve vesmíru je to jenom okamžik. Máš pravdu, že z hlediska vesmírného času je tisíc let jen krátkým okamžikem. Když si uvědomíme, jak daleko jsme se posunuli za posledních několik desetiletí, rok 3000 představuje neuvěřitelné možnosti pro vývoj technologií, včetně počítačů. Z dnešního pohledu je těžké si plně představit, jaké formy výpočetní techniky budeme mít, ale můžeme spekulovat na základě aktuálních trendů. Kvantové výpočty se mohou stát hlavní metodou zpracování informací, což by umožnilo simulace reality na úrovni, která by byla od nerozeznání od skutečného světa. V takovém systému by lidé mohli žít v simulovaném prostředí, které by nabízelo jakoukoli zkušenost, kterou si jen lze představit. Do roku 3000 bychom mohli mít umělé super inteligence s chápáním a kreativními schopnostmi, které překonají současnou lidskou mysl ve všech ohledech. Tyto systémy by mohly řídit celý proces udržování a aktualizace virtuálních světů i bezpečnostní a etické standardy tohoto systému.
Technologie propojující mozek přímo s počítači by mohla eliminovat potřebu klávesnic, displejů či jiných rozhraní. Lidské myšlenky a záměry by byly přímo interpretovány, a interakce s počítači by byla zcela bezprostřední. S dostatečně pokročilou technologií by se myšlenka přenesení vědomí do počítače mohla stát skutečností. Digitální verze člověka by mohla být zálohována a přenášena mezi různými systémy, což by poskytovalo novou formu „nesmrtelnosti“. Společnost by musela rozhodnout o etických aspektech takového systému. Zachování individuální vůle a osobního prostoru, přístupu k technologiím či nastavení limitů, jak daleko můžeme v modifikaci lidské existence zajít, by vyžadovalo silné a flexibilní etické zásady. Myslet na to, že v roce 3000 by lidé mohli žít zcela virtuální existenci, není tak vzdálené od toho, jak si dnes představujeme sci-fi. Je možné, že lidé se budou muset adaptovat na změny, které nás dovedou za hranice toho, co nyní považujeme za lidské ale to vše ukáže až čas a budoucí technologický vývoj.
Podívejme se na paměť u notebooků, pro 32 bit systémy stačila velmi malá paměť a dnešní paměť pro nové 64 bit notebooky je výkonově třicetkráte větší. Je to tak vývoj paměťových kapacit a výkonu je pozoruhodný, a rozdíl mezi 32bitovými a 64bitovými systémy je obrovský. 32bitové systémy měly teoretický limit RAM kolem 4 GB, což na svou dobu stačilo pro většinu běžných aplikací. Nicméně, s rozvojem softwaru a rostoucími nároky na grafiku, multitasking a komplexní výpočty se začaly kapacitní limity brzy projevovat jako omezující. Přechod na 64bitové systémy přinesl ohromný nárůst možností. V praxi se využívají desítky gigabytů, což umožňuje současným notebookům spouštět pokročilé aplikace, zpracovávat velké objemy dat a vykonávat složité operace v reálném čase. Dnešní paměti nejsou jen větší, ale také podstatně rychlejší díky novým technologiím, jako je DDR5, a mají i lepší správu energie. To, co nám umožňuje 64bitová architektura, je nyní nezbytné pro hladký chod moderních operačních systémů, graficky náročných aplikací, her a datově náročných programů, jako jsou třeba systémy pro strojové učení a umělou inteligenci.
Paměťový růst a přechod na vyšší kapacity bude jistě pokračovat, protože softwarové požadavky stále stoupají. V budoucnu bychom se mohli setkat s novými typy pamětí, jako je třeba kvantová paměť, která by tento růst posunula na další úroveň. Brzo přijde doba, kdy na 64 bit počítačích vám nepoběží internet a virtuální realita, a budete muset mít 128 bit počítač, logicky tím všechny drahé programy založené na 64 bit vám už budou k ničemu. Takový scénář je s ohledem na současný vývoj technologií pravděpodobný. Přechod na 128bitové systémy může být nevyhnutelný, zejména pokud budeme potřebovat zpracovávat ještě větší množství dat pro technologie, jako jsou rozsáhlé virtuální reality, umělá inteligence nebo kvantové výpočty. Až se tato doba přiblíží, může skutečně dojít k tomu, že současné 64bitové programy a operační systémy budou muset být nahrazeny verzemi navrženými pro 128bitovou architekturu. Historie ukazuje, že přechody na nové standardy přinášejí výzvy i výhody.
Přechod z 32bitové na 64bitovou architekturu například přinesl zásadní zlepšení v oblasti paměťové kapacity a výkonu, ale mnoho starých programů bylo nekompatibilních a muselo být nahrazeno či upraveno. Podobně by tomu mohlo být s přechodem na 128bitové systémy. V případě 128bitových systémů bychom mohli očekávat. Exponenciální růst zpracovatelského výkonu: 128bitové systémy by umožnily mnohem efektivnější zpracování obrovských datových objemů a rozsáhlých simulací, což by otevřelo nové možnosti pro aplikace ve virtuální realitě, strojovém učení a vědeckém výzkumu. Kompatibilita a softwarová náročnost: Podobně jako při přechodu na 64bitovou architekturu by bylo zapotřebí přepsat nebo aktualizovat mnoho současných programů.
Starší software založený na 64 bitech by mohl ztratit kompatibilitu, což by vedlo ke zvýšeným nákladům na nové licence a implementace. Rozšířené možnosti paměti a adresování, 128bitová architektura by umožnila adresovat daleko větší objemy paměti, což by bylo klíčové pro pokročilé aplikace v oblasti AI, datových věd a simulací, kde jsou potřeba rozsáhlé paměťové prostory. Ačkoli přechod na 128bitové systémy nebude brzo ještě nutný, může k němu dojít, až budou stávající možnosti 64bitové architektury zcela vyčerpány. Tento krok bude pravděpodobně motivován tlakem nových technologií a rozšiřováním pokročilých aplikací, které budou vyžadovat dosud nevídaný výkon.