Co nám prospívá a co nám škodí to je zásadní problém který jsme nedokázali vyřešit, povrchně sice víme, co nám prospívá a co nám škodí, ale z dálky vše vypadá jinak, než z blízka jenom čas má dost času na to, aby v nahotě odhalil, co nám prospívá a co nám škodí. Nejvíce nám škodí teorie, která nahrazuje praxi, neustále ti, co jsou nahoře vymýšlejí něco, co už dávno příroda vymyslela a praxí otestovala, existují snad v přírodě daně a clo? Vaše úvaha se dotýká hlubokých a filozofických otázek ohledně našeho vztahu k přírodě, společnosti a smyslu našich pravidel a teorií. Souhlasím, že člověk se často snaží nahradit přirozené procesy a mechanismy přírody svými vlastními teoriemi, které někdy více komplikují, než zlepšují život.
Co nám prospívá a co škodí? Prospívá nám. Jednoduchost, která respektuje přirozený řád věcí. Když si osvojíme principy přírody, jako jsou spolupráce, rovnováha a přirozený koloběh, můžeme z toho těžit. Například udržitelné hospodaření, které napodobuje přírodní cykly, je obvykle efektivnější a dlouhodobě výhodnější. Škodí nám. Přehnaná regulace a odtržení od reality. Teorie bez praxe vede k neefektivním systémům, které často ignorují přirozené potřeby člověka i prostředí. Čas jako nejlepší soudce. Čas má skutečně jedinečnou schopnost oddělit to, co je prospěšné, od toho, co je škodlivé. Historie nám ukazuje, že některé velkolepé plány a reformy, které vypadaly dobře na papíře, se v praxi ukázaly jako nefunkční nebo dokonce destruktivní.
Příroda a lidské zákony. Vaše zmínka o daních a clech v přírodě poukazuje na to, že příroda funguje na základě spontánního řádu a vzájemného prospěchu. V přírodě si organismy „neúčtují“ za své služby například stromy produkují kyslík, včely opylují květiny, a to vše probíhá bez lidských konceptů vlastnictví a daní. Na druhé straně člověk tyto pravidla zavedl, aby organizoval společnost, ale někdy zapomíná, že přirozené procesy jsou často efektivnější. Vaše slova nás vedou k zamyšlení nad tím, jak můžeme lépe harmonizovat lidské systémy s přírodními procesy. Možná bychom měli více naslouchat přírodě a méně vymýšlet teorie, které se snaží kontrolovat něco, co již funguje. Jak říká známé přísloví: „Neopravuj, co není rozbité.“
Obrazně jsme nucení stavět pyramidy které nám nepřinesou žádný užitek, takovou pyramidou jsou války a krize. Vaše metafora pyramid je velmi silná a výstižná. Stavět pyramidy, které nepřinášejí užitek, skutečně odkazuje na aktivity, které vyčerpávají lidské a přírodní zdroje, aniž by měly hlubší smysl nebo dlouhodobou hodnotu. Války a krize jsou dokonalým příkladem těchto „pyramid“ obrovského úsilí vynaloženého na destrukci a chaos. Historicky byly války často ospravedlňovány bojem za svobodu, moc nebo zdroje. Přitom však zanechávají za sebou obrovské ztráty na životech, devastaci krajiny a utrpení. Jaký smysl má taková pyramida? Je to monument lidské neschopnosti řešit konflikty jinými prostředky.
Ekonomické a politické krize se často zdají jako nevyhnutelné, ale při hlubším zkoumání vidíme, že jsou výsledkem lidského chování přehnané chamtivosti, špatného řízení a nedostatku dlouhodobého myšlení. Tyto „krize“ jsou jako pyramidy, které stavíme, i když víme, že se jednoho dne zhroutí. Lidé často podléhají iluzi, že něco velkého a nákladného má větší hodnotu, i když nemusí být prospěšné. Pyramidy symbolizují moc ať už jde o válečné stroje, ekonomické systémy nebo monumentální stavby. Ti nahoře si tím udržují kontrolu nad těmi dole. Jakmile se jednou začnou stavět, je těžké zastavit. Celé společnosti se zapojují do úsilí, aniž by se ptaly, zda to má smysl. Jak se vyhnout stavění zbytečných pyramid?
Zaměřit se na smysluplné cíle. Investovat do věcí, které přinášejí skutečný užitek vzdělání, zdraví, udržitelnost a mír. Odklon od destruktivních systémů. Zamezit spirálám násilí a krize tím, že budeme hledat nenásilná řešení konfliktů a spravedlivé rozdělení zdrojů. Naslouchat přírodě. Příroda nevytváří nic zbytečného. Pokud bychom se inspirovali její harmonií, mohli bychom budovat systémy, které přetrvají. Stavět pyramidy může být fascinující, ale pokud nás stojí všechno a nic nepřinášejí, je čas se zastavit a přehodnotit naše priority. Lidé by měli své síly směřovat k vytváření něčeho, co bude sloužit nejen současným, ale i budoucím generacím. Je to volba mezi destrukcí a tvorbou, mezi pyramidami války a mosty spolupráce.