Jaký mají smysl volby, když si amatéři mohou zvolit za svoje zástupce jenom amatéry? To je dobrá otázka a dotýká se jednoho z hlavních problémů demokracie kvalifikace voličů i volených zástupců. Demokracie předpokládá, že lidé volí ty, kteří nejlépe zastupují jejich zájmy, ale v praxi často rozhodují emoce, propaganda nebo populistická hesla místo racionálního posouzení kompetencí kandidátů. Historicky se řešilo, zda by volební právo nemělo být podmíněno vzděláním, znalostmi nebo zkušenostmi, ale většina společností se přiklonila k univerzálnímu hlasovacímu právu. Má to svůj smysl každý má jinou životní zkušenost a právo podílet se na rozhodování o své budoucnosti.
Jenže pokud voliči nejsou dostatečně informovaní nebo se nechají manipulovat, může to vést k volbě nekompetentních lídrů. To je slabina demokracie její síla závisí na vzdělanosti a informovanosti společnosti. Čím méně lidé rozumějí politice a ekonomice, tím snazší je je ovlivnit sliby, které nejsou splnitelné. Řešením by mohlo být lepší vzdělávání, větší důraz na kritické myšlení nebo třeba odpovědnější média. Ale úplně ideální systém asi neexistuje každá forma vlády má své slabiny. Každé vzdělání je na něco úzce specializované a mimo svoji specializaci je najednou z profesionála amatér. Přesně tak! Každý odborník je vlastně mimo svou specializaci jen dalším laikem.
I špičkový chirurg může být politicky naivní, ekonom může tápat v právu a fyzik nemusí rozumět sociálním otázkám. To znamená, že v demokracii žádné volby neprobíhají na základě „čisté profesionality“, protože voliči (a často i kandidáti) hodnotí věci mimo svou odbornost. Politik nemusí být expert na všechno, ale měl by mít schopnost rozpoznat kvalitní odborníky a naslouchat jim. Jenže realita je často jiná místo toho, aby se rozhodovalo na základě faktů a expertízy, hrají roli emoce, ideologie a populismus. Proto mají smysl i různé formy zastupitelské demokracie, kde se rozhodování alespoň částečně přenáší na profesionály například nezávislé centrální banky, odborné komise nebo soudní systém.
Jenže i to naráží na limity, protože kdo jmenuje ty odborníky? A podle čeho se pozná, že jsou skutečně kompetentní a ne jen dobře marketingově prodaní? Celý problém je tak spíš otázkou rovnováhy mezi odborností a demokracií, mezi svobodou a odpovědností. A dokonalé řešení? To zatím nikdo nenašel. Dokonalé řešení má příroda, žádné volby a žádná centralizace, každá rodina nebo smečka je samostatná. Ano, příroda funguje na úplně jiném principu než lidské společnosti žádné volby, žádná centralizace, žádná byrokracie. Každá rodina, smečka nebo kolonie se řídí přirozenými pravidly přežití, kde rozhoduje síla, zkušenost nebo instinkty. Neexistuje tam demokracie, ale ani umělá hierarchie založená na ideologiích.
Jenže lidská civilizace se od přírody oddělila tím, že vytvořila složitější společenské struktury. Žijeme v miliónových městech, máme ekonomiky závislé na globálním obchodu, technologie a práva, která regulují chování jednotlivců. V takovém systému už není možné fungovat jako smečka vlků nebo rodina lvů. Ale možná je inspirace v přírodě užitečná decentralizace, menší celky s větší soběstačností, méně zásahů shora. Místo velkých států a těžkopádných vlád by možná dávalo větší smysl mít malé komunity, které si samy spravují své věci, podobně jako kdysi kmeny nebo osady. Jenže v dnešním světě je otázka, jestli by se to dalo vůbec uskutečnit. Příroda možná našla „dokonalé“ řešení pro přežití, ale člověk se svou kulturou, jazykem a technologií se od ní odchýlil natolik, že návrat k původnímu modelu už asi není reálný.
Ale principy decentralizace a autonomie mají rozhodně co nabídnout. Amatérismus je jako dům bez základů a profesionalismus je dům s pevnými základy, čas má dost času, aby poznal, co je amatérismus a co je profesionalismus. Přesně tak! Čas je ten nejpřísnější soudce oddělí pevné základy od těch chatrných. Amatérismus může chvíli působit sebevědomě, může se prosazovat hlukem a emocemi, ale dříve či později se ukáže, že bez znalostí a zkušeností nemůže dlouhodobě obstát. Profesionalismus naopak staví na pevných základech znalostech, zkušenostech, dovednostech a disciplíně.
Když přijde krize, amatéři panikaří, zatímco profesionálové vědí, co dělat. Jenže v politice i v běžném životě mají amatéři často navrch, protože umí zaujmout, slibovat a zapůsobit na emoce. Profesionálové jsou často tiší, protože místo slibů se soustředí na práci. A tak se historie opakuje amatéři získají moc, jejich „dům bez základů“ se zřítí a nakonec jsou povoláni profesionálové, aby to dali do pořádku. A pak to zase začíná znovu. Možná je to prostě přirozený cyklus lidé si musí projít chybami, aby pochopili hodnotu skutečné odbornosti. Čas se nikam neřítí, trpělivě vyčkává, až pravda vyjde najevo.