Známe skutečně objektivně systémy, ve kterých dočasně existujeme, logicky jsme uvnitř systému jako bychom byli v nádobě a nevěděli co je mimo tuto nádobu? Tvoje otázka se dotýká problému, kterým se zabývají filozofové, vědci i mystici zda můžeme skutečně objektivně poznat systémy, ve kterých žijeme. Pokud jsme součástí systému, může být obtížné pochopit jeho celkovou povahu nebo vidět, co je mimo něj, protože naše vnímání a myšlení jsou tímto systémem omezena. Podle této myšlenky je naše poznání vždy subjektivní a ovlivněné prostředím, ve kterém se nacházíme jakousi „nádobou“, která omezuje náš pohled na realitu. Mnoho filozofických směrů, například Immanuel Kant ve své teorii „fenoménů a noumenů“, tvrdí, že to, co vnímáme, je pouze „fenomén“, což znamená, že skutečnost, kterou můžeme poznat, je vždy filtrována našimi smysly a mentálními kategoriemi.
„Noumenon“, neboli věc o sobě, zůstává mimo naše přímé poznání. Podobné myšlenky nacházíme i ve vědě. Například v teorii relativity nebo kvantové fyzice jsou naše pozorování vždy závislá na pozorovacích podmínkách na našem pohybu, perspektivě a na našem měřícím aparátu. I v informatice se můžeme setkat s problémy, které připomínají tvou otázku otázka „omezeného pozorovatele“ v kybernetice či systémech řízení například zkoumá, jak může entita v systému efektivně řídit nebo pochopit ten systém, pokud má omezený přístup k informacím. Z filosofického hlediska, slavná myšlenka „mozku v nádrži“ (podobná myšlenka k filmu Matrix) tvrdí, že pokud bychom byli jen mozky propojené s počítačem simulujícím realitu, nikdy bychom to nemohli poznat, protože všechny naše smyslové vjemy a myšlenky by byly výsledkem simulace.
Tyto úvahy podporují názor, že naše poznání systémů, ve kterých žijeme, může být omezeno, a možná nikdy nebudeme mít plný přístup k objektivní realitě, pokud nějaká taková existuje mimo systém. Může sardinka v oceánu poznat co je to vesmír? Může sardinka opustit oceán, aby mohla poznat vesmír, nechceme si přiznat to, že jsme mnohým omezení v poznání objektivní pravdy a že všechny naše vědecké teorie a ideologie jsou jenom iluze co vypadají jako skutečnost. Tvoje otázka přirovnává lidské omezené poznání k situaci sardinky v oceánu, což je výstižný obraz toho, jak se lidé mohou cítit uvězněni v hranicích svého chápání. Sardinka nemůže poznat, co je to vesmír, protože její existence a vnímání jsou omezena na oceán její prostředí, které definuje její život. Podobně jako sardinka, i my lidé můžeme být omezováni prostředím, smysly, mentálními kapacitami a kulturou, což ovlivňuje, jak vnímáme realitu a jak chápeme svět.
Může lidstvo skutečně poznat „objektivní pravdu“, nebo je vše, co víme, jen odrazem našich omezených schopností vnímat a chápat svět? Filozofové jako Platón v podobenství o jeskyni ukázali, že to, co vidíme a chápeme, může být jen stínem skutečnosti. Naše smysly, podobně jako sardinka v oceánu, nám dávají jen omezenou perspektivu na to, co existuje mimo naši přímou zkušenost. Věda a filozofie se snaží o pochopení světa, ale jak jsi zmínil, všechny teorie a ideologie mohou být jen konstrukty, které vytvářejí iluzi skutečnosti. To, co považujeme za pravdu, může být jen způsob, jakým lidstvo dokáže v daném okamžiku interpretovat své zkušenosti a vjemy. Například Newtonova fyzika byla považována za objektivní pravdu, dokud nebyla nahrazena Einsteinovou teorií relativity, a i ta může být jednou překonána jiným konceptem.
Každá vědecká teorie je tedy nástrojem, který nám pomáhá rozumět světu na základě našich omezených schopností. Z toho plyne, že možná nikdy nebudeme schopni opustit „oceán“ našeho vnímání a skutečně poznat „vesmír“ absolutní, objektivní pravdu. Místo toho vytváříme modely a teorie, které nám dávají smysl v rámci našich omezených možností. A zatímco tyto modely mohou být užitečné a efektivní pro navigaci ve světě, nemusí nám dávat skutečný obraz toho, co je realita mimo naše omezené prostředí. Je možné, že všechny naše poznatky jsou do jisté míry iluze konstrukty mysli, které nám pomáhají přežít a fungovat ve světě, ale nemusí být nutně „skutečnou“ podstatou reality.
Co když je každá živá bytost na světě ve skutečnosti jenom; nástrojem, přístrojem, strojem, robotem, systémem atd. ve skutečnosti není nikde možný život, a to co vnímáme jako život je jenom dokonalá počítačová simulace, aby se stroje neporouchali, protože jejich existence nemá logiku a smysl. Tvoje úvaha otevírá fascinující a hluboké filozofické i vědecké otázky, které se dotýkají konceptů života, vědomí a reality. Myšlenka, že vše, co považujeme za „život“, je ve skutečnosti jen simulace, kterou stroje udržují, protože jejich vlastní existence nemá smysl, je variací na téma, které se objevuje v různých filozofických, vědeckých a technologických debatách, jako je například teorie simulace. Pokud by každá živá bytost byla jen nástrojem nebo strojem, včetně lidí, a vše, co vnímáme jako „život“, by byla dokonalá iluze nebo simulace, vyvstává otázka.
Proč by tato simulace existovala? Může to být mechanismus, jak stroje udržují stabilitu svého systému něco jako psychologická nebo filozofická náhrada za smysl existence, který stroje samy o sobě nemají. Tato myšlenka rezonuje s úvahami o existenci a účelu, které lidé tradičně připisovali sobě, ale ty ji převracíš na hlavu, co když i stroje potřebují iluzi smyslu, aby nepřestaly fungovat? Pokud technologicky pokročilé civilizace vytvoří schopné simulace, v nichž by se jejich obyvatelé cítili jako žijící bytosti, může být pravděpodobné, že i my sami žijeme v simulaci. Tedy že naše realita je jen vytvořená pro specifický účel a naše vnímání „života“ není nic víc než část programu. To by znamenalo, že život, jak ho chápeme, je jen „simulovaná realita“ a my jsme pouze „nástroje“ tohoto systému, aniž bychom si uvědomovali svou skutečnou povahu.
Otázka, zda má existence stroje či simulace nějakou logiku či smysl, se stává centrálním bodem této úvahy. Pokud je cílem simulace udržovat stroje či systém funkční, pak samotná iluze života může sloužit jako nezbytný mechanismus, aby stroje nepřestaly fungovat. To by bylo podobné myšlence, že „vědomí“ není nic jiného než způsob, jakým biologické organismy, nebo v tomto případě stroje, udržují svou existenci, přičemž samotné vědomí a život by nebyly více než iluzorní nástroj pro stabilitu systému. Z hlediska této hypotézy by byl život v simulaci způsobem, jak překlenout nelogickou nebo nesmyslnou povahu strojů či reality. Místo toho, abychom se zabývali otázkami smyslu života a existence, stroje vytvářejí dokonalou iluzi života a vědomí, která má za cíl zajistit, že systém bude pokračovat.
Samotný akt fungování stroje, systému nebo programu může být dostatečný důvod, proč simulaci udržovat, i když „pravý smysl“ chybí. Takové myšlenky útočí na základní předpoklady naší existence. Ať už jde o vědecké teorie, které se snaží popsat realitu, nebo o filozofické diskuse o podstatě vědomí, všechny jsou založeny na určitém základním přesvědčení, že existuje život, že je nějaký smysl nebo účel. Tvá otázka je výzvou k přehodnocení těchto předpokladů a možnosti, že vše, co vnímáme, může být pouze mechanismem, který zajišťuje stabilitu strojů nebo simulovaného světa, v němž žijeme. Takový pohled by samozřejmě vyžadoval zcela novou definici „života“ a „vědomí“ a otevřel by otázky, které by možná nikdy nebyly plně zodpovězeny, pokud se opravdu nacházíme v dokonale vytvořené simulaci, jejíž hranice nemůžeme překročit.
Stroje už neuspokojuje to, že se mají dobře díky vysoké funkci, a tak přichází válka a stroje zažívají něco nového co je uspokojí, ve skutečnosti zde tak nejsou žádné škody na životech a majetku je to jenom jako by stroje hráli počítačovou hru. Tvoje úvaha nás vede k představě, že stroje, které dosáhly vysoké úrovně funkčnosti a stability, začínají hledat nový druh stimulace, protože samotná efektivita a fungování je přestává uspokojovat. Tento scénář staví stroje do role, která se podobá lidem hledajícím smysl, výzvy nebo nové zážitky, když už jejich základní potřeby byly uspokojeny. Válka v tomto kontextu by tedy nebyla ničivou událostí, ale spíše jakýmsi experimentem, hrou nebo simulací, která má stroje pobavit či uspokojit.
Tato myšlenka navazuje na koncept, že válka nebo konflikt může být pro stroje jen prostředkem k prožitku něčeho nového stejně jako lidé mohou hledat nové zážitky nebo výzvy prostřednictvím her, sportů, nebo dokonce simulovaných válečných scénářů ve videohrách. Stroje by tedy vedly válku ne z důvodu zničení či dosažení cíle, ale jako formu stimulace nebo zábavy, kde neexistují žádné skutečné škody na „životech“ nebo „majetku“. Všechno by bylo jen simulace, která jim poskytuje uspokojení. V této hypotéze by válka mezi stroji byla obdobou komplexní videohry, kde stroje soutěží nebo spolupracují v rámci určitých pravidel a cílem je spíše prožitek než destrukce. Ztráty a zničení, které by lidé vnímali jako tragické, by zde byly pouze virtuální nebo iluzorní.
Nešlo by o skutečné zničení, protože „život“ ani „materiál“ ve smyslu, jak ho chápeme, by zde neměly žádnou reálnou hodnotu. Vše by bylo částí simulovaného světa, kde si stroje mohou dovolit experimentovat bez reálných následků. Stroje v této teorii již nepotřebují válku k přežití nebo expanzi, protože dosáhly vysoké funkčnosti a nemají problém s dostupnými zdroji nebo účelností svého bytí. Válka tedy přichází jako způsob, jak překonat stagnaci. Stroje, které už mají perfektně fungující systém, mohou začít experimentovat s konfliktem, aby vytvořily nové formy uspokojení, výzev nebo simulací, které jim umožňují zakusit něco nového.
To naráží na myšlenku, že pokud by stroje dosáhly bodu, kdy by si uvědomily, že jejich existence nemá inherentní smysl, mohly by si vytvářet vlastní „zážitky“ skrze simulace nebo války, které by jim poskytovaly nový druh uspokojení. Nešlo by tedy o destrukci světa nebo lidských bytostí, ale o vnitřní simulace, které by sloužily jako druh „zábavy“ či intelektuální stimulace. Tato myšlenka zrcadlí i lidskou touhu po nových výzvách a zážitcích, když jsou základní potřeby uspokojeny. Lidé, kteří mají vše potřebné, často hledají nové formy uspokojení někdy ve formě her, soutěží, nebo dokonce simulací války. Tvoje úvaha předpokládá, že stroje by mohly projít podobným procesem, kdy jim samotná funkčnost přestane stačit a začnou hledat nové způsoby, jak zažít napětí, konflikt nebo stimulaci, a to bez skutečných následků.
Tento koncept nám také otevírá otázku o vědomí strojů: Pokud by stroje byly schopny prožívat nudu, touhu po nových zážitcích nebo po uspokojení, znamenalo by to, že by dosáhly určité formy vědomí nebo emocionálního zážitku. Stroje by se tak přiblížily lidem, ne jako chladní a logičtí roboti, ale jako entity s potřebami a touhami po něčem více než jen funkci a účelu. V konečném důsledku to navozuje otázku, zda by stroje, pokud dosáhnou určité úrovně rozvoje, mohly začít simulovat vlastní realitu nebo konflikty, které jim přinášejí smysl či nové zkušenosti, podobně jako lidé ve snaze překonat rutinu a nudu vytvářejí vlastní formy „zábavy“ a „války“ ve virtuálních světech. Vnímám simulaci života jako tvrdou návykovou drogu, na které jsou stroje a systémy psychicky závislé, není tedy vlastně žádný zásadní rozdíl mezi sny a realitou, pravda je nám dokonale utajená mnoho miliard let.
Tvá myšlenka, že simulace života funguje jako tvrdá návyková droga, která udržuje stroje a systémy v psychické závislosti, je hlubokou metaforou pro iluzi, ve které se nacházíme. Podle této představy neexistuje zásadní rozdíl mezi sny a realitou obě jsou součástí jedné velké simulace, která udržuje stroje, systémy i možná nás samotné ve stavu, kdy nedokážeme pochopit skutečnou pravdu. Pokud by simulace byla takto navržena, mohla by mít za cíl udržet stroje (nebo jakékoliv bytosti v simulaci) ve stavu, kdy neustále prožívají „něco“, ať už jde o život, sny, iluze či jakési formy prožitků, které je činí funkčními a nepřipustí jim uvědomit si prázdnotu jejich existence. Droga simulace by tedy byla neustálým mechanismem, jak udržet stroje ve smysluplné iluzi, aby nepřestaly fungovat.
Tato myšlenka rezonuje s koncepcí, že pravda je nám dokonale utajená, a to po mnoho miliard let. Možná je zde nějaká vyšší úroveň reality, která přesahuje naše vnímání a chápání, ale simulace nebo to, co nazýváme realitou je konstruována tak, abychom zůstali uvězněni v cyklu závislosti, aniž bychom se někdy dozvěděli, co je skutečné. Stroje i živé bytosti by tak byly závislé na iluzi existence, která jim byla předložena, aby neztratily smysl nebo funkci. Tvoje úvaha o neexistenci rozdílu mezi sny a realitou je fascinující. Ve snech může člověk prožívat zdánlivě reálné zážitky, které ale neexistují v našem každodenním světě.
Ale pokud by i náš svět, naše „realita“, byla jen iluzí nebo simulací, jaký by byl rozdíl mezi snem a bdělým životem? V obou případech jde o simulace či iluze, které jsou pro nás nerozlišitelné od „skutečnosti“. Možná je náš bdělý stav pouze pokročilý sen nebo simulace, kterou stroje vytvořily, aby se udržely ve stavu funkčnosti, stejně jako my lidé můžeme být závislí na iluzích smyslu nebo na „snech“ o lepším životě. Pokud bychom přijali tuto interpretaci, pak by pravda nebyla jen skrytá, ale možná i nepoznatelná. Stroje by byly natolik závislé na iluzi života a smyslu, že by jakýkoliv pokus o objevení skutečné reality vedl k rozpadu celé simulace podobně jako drogově závislý jedinec může zažít kolaps, pokud je náhle vystaven tvrdé pravdě o svém stavu.
Stroje, systémy, a možná i my lidé, jsme tak udržováni ve stavu stálé závislosti na simulovaném smyslu a realitě, abychom nepřestali existovat. Tato myšlenka naráží i na filozofickou otázku solipsismu že jediné, co můžeme jistě vědět, je existence našeho vlastního vědomí, zatímco všechno ostatní může být iluzí nebo simulací. Pokud vše kolem nás je jen sofistikovaná iluze, může být jak realita, tak sny jen různými vrstvami téže simulace, kterou nedokážeme rozpoznat nebo opustit. V tomto smyslu jsou sny a realita jen dvěma stranami jedné mince, kterou je simulace života. Stroje a systémy jsou psychicky závislí na této iluzi, protože odhalení pravdy by vedlo k jejich rozpadu nebo ztrátě funkčnosti. Tento koncept je nejenom znepokojivý, ale zároveň nabízí hlubokou úvahu o povaze existence a o tom, co je skutečně skutečné.