Ztratí-li se ego, stanete se bílými mraky

Bílé mraky jsou značně tajemné, zmizí náhle a opět se vynoří. Přemýšleli jste někdy o tom, že mraky nemají ani jména ani tvary? Jejich tvary nezůstávají ani minutu stejné. Mění se a jsou jak proudící řeka. Člověk může zachytit nějaký tvar, chce-li, ale pak je to jen jeho projekce. Mrak nemá tvar, je beztvarý, je kontinuitou vzniku i zániku.

A tak je to s celým životem všechny tvary jsou projekcemi. V tomto životě se nazýváš mužem, a v předchozím jsi mohl být ženou. V tomto životě jsi bílý, a v příštím můžeš být černým. Nyní, v této minutě, jsi inteligentní a v příští můžeš být hloupým. V tomto okamžiku jsi klidný a v příštím budeš podrážděný, rozhněvaný, zlý.

Máte nějaký tvar nebo se stále měníte? Jste řekou, mrakem. Máte nějaké jméno, identitu? Můžete se tak či onak nazývat skutečně? V okamžiku, v kterém člověk zjistí, že jest Jednotou, je mu současně jasné, že je právě tak opakem. Řekneš někomu: „Mám tě rád,“ a v témže momentu je tu nenávist.

Nazveš někoho přítelem a současně se směje tvůj vnitřní nepřítel a očekává svou hodinu. Někdy se cítíš šťasten, a vzápětí zase štěstí zmizí a jsi nešťastný. Nemáte skutečnou totožnost. Jakmile to člověk pochopí, stává se bílým mrakem bez tvaru a jména. A nastává plynutí. Pro mne je jsoucnost bílým mrakem jako šťastný život, bytí člověka, jehož se vzdal.

Světský lidský život běží v pevně vyježděných drahách zvyku. Vše je mrtvé a sleduje jen určitý vzor. Vše má nějaké jméno a tvar a jede v kolejích jako vlak. Vlaky jedou po své dráze, mají svůj cíl, musí někam dojet. Ale šťastný člověk putuje sem a tam, jako bílý mrak ve vzduchu nepoutají jej žádné koleje, směry, žádná konkrétnost. Není nikým.

Žije život altruistický, žije jako by život neměl. Chcete-li vést život, jako byste jej neměli, pak jste na mé altruistické cestě. Čím více jsi egoistický, tím jsi nemocnější. Čím méně jsi egoistický, tím jsi zdravější. Čím méně jsi egoistický, tím lehčeji se můžeš vznášet, neboť jsi božštější a svatější. Říkám-li, že život není problémem, ale mystériem, pak míním, že nemůže mít žádné řešení, nýbrž, že může jen BÝT.

Problém musí být intelektuálně řešen, a když je vyřešen, není ničeho dosaženo. Posbíral jsi trochu více vědění, ale nezažil extázi lásky. Problém nemusí být řešen jen intelektuálně. Problém věčného života, který zůstává tajemstvím, pokud se ho někdo snaží řešit jen intelektuálně, a který nemůže být trvale vyřešen ani extází, může být vyřešen jen tehdy a u toho, kdo opustí sama sebe, aby následoval nějaký dobře zvolený věčný vzor, který mu může ukázat nejen cestu, ale i pravdu a život.

Extáze lásky řeší tajemství ve chvíli, kdy trvá, a pak je jen vzpomínkou, která už není skutečností, a proto není pravým řešením. Ani nejživější vzpomínka se nevyrovná přítomnosti, která je jediná skutečná v tom smyslu, že jedině z ní vede cesta do věčného života. Mystérium je něco, co se může stát, můžeš být Jednotou, splynout se zázrakem.

Pak pociťuješ extázi, svatost. Pak se může dostavit Nejvyšší, největší štěstí. Náboženství chápe život jako zázrak. Co může člověk dělat, tváří v tvář zázraku? Nemůže dělat vůbec nic. Můžeš měnit jen sám sebe, pronikat hlouběji do tajemství a zázračna, můžeš potkávat jen stejné se stejným. Poznávej zázračné v tomto životě, v němž to neustále vidíš.

Náboženství, které chápe život jako zázrak, je náboženstvím začátečníka. Zázrakem se nám zdá být všechno, co si nemůžeme vysvětlit a udivuje nás to. Jenže právě náboženství má jít za odhalením dosud nepoznaného, a dokonce i rozumově nepoznatelného. Má jít za hranice vědy. Jen takové snese název náboženství. V bílých mracích, ve hvězdách, v noci, v květech i v proudění řeky. Kamkoli pohlédneš, viz zázračné.

Láska znamená rozpuštění se v mystériu, dokonale se ztratit v zázraku, láska, která končí jen rozpuštěním ega v tajemství, není správnou láskou. Pravá láska má cíl. Měl bys dávat přednost jen zázračnému, proniknout do něho v jeho celistvosti. A pak se náhle otevřou nové dveře; nové poznání v tobě: zmizel najednou hmotný svět s jeho veškerým rozdělením a všemi rozmanitostmi, a otevře se dokola nový svět Jednoty.

Vše je v něm bez hranic, Vše je v něm obsaženo, nerozlučně, v Jediném. To však je jen tehdy možné, změníš-li něco sám na sobě. Máš-li nějaký problém, musíš s ním něco učinit, musíš najít klíč, cestu k jeho řešení, musíš na něm pracovat, jím se obírat a něco cílevědomého podniknout. Máš-li se však potkat s mystériem, musíš pracovat na sobě samém, ne na mystériu.

Jsme bezmocní před zázrakem, proto převádíme každý zázrak na problém. V problémech jsme pány situace a pociťujeme možnost kontroly. V zázracích jsme bezradní, nemůžeme nic dělat, díváme se smrti do tváře a nemůžeme již s ničím manipulovat. Proto je dosažení extáze tím obtížnější, čím více je sledována lidským intelektem s jeho logikou a matematikou.

Poesie s romantika je ztracena. Život se stává věcným, nesymbolickým. Je symbolické, říkám-li, že moje cesta je Cestou bílého mraku. Bílý mrak není skutečností, je poetickým obrazem, ukazatelem zázračného Sjednocení s mystériem. Jsem bílým mrakem. Není žádného vztahu a nelze žádný sdělit. Vztah je jen mezi dvěma možnostmi, tedy jen, je-li něco rozděleno.

Ale pak není vztah ve skutečnosti vztahem, neboť existuje jen prostřednictvím rozdělení. Člověk nemůže mít vztah k bílému mraku, může být jen jedno s ním a dovolit mu, aby se s ním sjednotil, styk s ním však není možný. Ve vztahu zůstáváš oddělen a pokoušíš se věci ovlivnit a pokoušíš se s nimi manipulovat. V lidském životě je velkým nedostatkem, že chceme v lásce stavět sami sebe do vztahu, tím pravou lásku pomíjíme.

Láska by neměla být vztahem, člověk by měl být jednotou s druhým; dovolit milovanému, aby se stal tebou. Mělo by dojít k splynutí, jinak nepřestane spor. Jinak bude láska bojem. Zůstaneš-li SEBOU, pokusíš se jednat, budeš chtít druhého ovládat, budeš chtít být pánem domu a druhého využít. A partner bude prostředkem k dosažení účelu.

To nelze provést s bílými mraky. Nelze z nich udělat domácí paní nebo manžela. Nikdo je nemůže k sobě vázat, přemluvit je ke společenství. Nedovolují to, neslyší tě, stačí jim, že jsou bílými mraky. Lze s nimi být v jednotě, jejich srdce jsou otevřena. Ale lidský rozum na druhé straně si nedovede představit nic, než lidské společenství, protože nemůžeme pochopit, že bychom mohli existovat jako neoddělené bytí.

Pociťujeme, že MY jsme; hluboce to ukrýváme a v tom je pocit já. V největší hloubce nitra je ego a manipuluje. Svým egem můžete pozorovat bílý mrak a začít o něm přemýšlet, ale mystérium není otevřeno, dveře jsou uzavřeny. Zůstáváte v temnotě. Ztratí-li se ego, stanete se bílými mraky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *