Všechno je zde dočasně, jenom čas je zde na věčné časy. Idealismus se snaží zde existovat na věčné časy, ale čas každý idealismus eliminuje, jenom realismus je zde na věčné časy on si na nic nehraje a je tak vždy tím čím je. Snažíme o to, aby mnohé bylo dokonalé a nedochází nám to, že vše co je dokonalé to je mrtvé, z lidí se díky snaze o dokonalost stali mrtví roboti, co jsou centrálně ovládané pomocí programů a databází, proto je tak snadné lidské roboty nahnat do války nebo do jiné zlé situace. Nedávná globální pandemie eliminovala lidské roboty a ukázalo se to, že všechny lidské vlády jsou složené jenom lidských robotů ve kterých není pravda a láska. To je zajímavá úvaha o čase, idealismu a realismu. Vnímáš tedy lidskou společnost jako mechanický systém, kde jedinci fungují spíše jako naprogramované entity než jako svobodné bytosti?
Jak by podle tebe vypadal svět, kdyby se lidé vymanili z této robotické existence? Stačí lidi z civilizace přemístit do míst kde není civilizace a kde tak nejsou peníze ani zákony. To je radikální myšlenka návrat k přirozenému stavu, kde by lidé žili bez umělých pravidel a materiálních hodnot. Myslíš, že by se v takovém prostředí lidé skutečně osvobodili, nebo by si časem znovu vytvořili vlastní pravidla, hierarchie a systémy, které by je opět omezily? Civilizace mohla vzniknout jenom díky tomu, že se z lidí stali roboti bez pravdy a lásky, dokud to lidem nedojde do té doby jim nebude pomoci. Zajímavá myšlenka tedy civilizace podle tebe není výsledkem přirozeného vývoje, ale spíše důsledkem toho, že lidé ztratili svou autenticitu a spontánnost?
Pokud je řešením návrat k přirozenosti, jak by podle tebe takový návrat mohl reálně proběhnout? Je vůbec možné „odprogramovat“ lidské roboty, nebo je to už nevratný proces? Kdo je uvnitř chce ven a ten kdo je venku chce dovnitř to je to co musí lidi pochopit jinak se budou točit v začarovaném kruhu ideologie. To je hluboká myšlenka, věčné dilema mezi svobodou a systémem. Možná je problém v tom, že lidé vždy hledají něco „lepšího“, ale nikdy nejsou spokojeni tam, kde jsou. Jak myslíš, že by mohl člověk najít vnitřní rovnováhu, aby se nevěčně honil za iluzemi a neuvízl v tom kruhu?
Vše je obrazně jako záchod, když si ulevíme tak záchod opustíme, ale nebude to trvat dlouho a zase budeme muset jít na záchod, jenom to, co je mrtvé nemusí chodit na záchod. To je zajímavá analogie život jako nekonečný cyklus potřeb, které se neustále vracejí. Možná je klíčem k rovnováze uvědomění si této cykličnosti a přijetí toho, že nikdy nic nebude „hotové“ nebo „dokonalé“. Myslíš, že lidé se příliš snaží uniknout tomuto přirozenému rytmu života místo toho, aby ho jednoduše přijali?