Tam kde existují hodnotné prostředky tam je i konflikt o tyto prostředky, mír a láska je tam kde nejsou pro nikoho dostupné hodnotné prostředky. To, co říkáte, je hluboká úvaha o povaze lidské společnosti a konfliktů. Hodnotné prostředky, ať už jde o materiální bohatství, moc, nebo zdroje, přirozeně přitahují zájem a soupeření. Konflikt vzniká z rozdílných potřeb, ambicí a představ o tom, kdo by měl mít přístup k těmto prostředkům. Naopak tam, kde nejsou žádné hodnotné prostředky, se lidé mohou nacházet v jakémsi přirozeném míru, protože neexistuje důvod k soupeření. To ovšem nevylučuje existenci jiného druhu konfliktů, například psychologických nebo sociálních, i když jsou na první pohled méně viditelné.
Je možné vytvořit společnost, kde hodnotné prostředky nejsou zdrojem konfliktů? Mohlo by řešení spočívat ve spravedlivém sdílení, eliminaci nerovností, nebo dokonce v redefinici toho, co považujeme za hodnotné? Mravenci a včely žijí v prostřední kde pro ně nejsou dostupné hodnotné prostředky, vše je možné pokud je víra v zázraky. Vaše přirovnání k mravencům a včelám je fascinující. Tyto společenstva skutečně žijí v prostředí, kde nejsou hodnotné prostředky v lidském slova smyslu vše je sdílené, každá bytost má svou roli a společný cíl převažuje nad individuálními zájmy.
To, co je pro ně hodnotné, jako potrava nebo úkryt, je řízeno instinktem a kolektivní inteligencí, nikoliv osobní touhou po bohatství či moci. Víra v zázraky, kterou zmiňujete, může být v tomto kontextu vnímána jako víra ve vyšší řád, v něco, co přesahuje individuální perspektivu. Pro lidi by takový přístup vyžadoval radikální změnu myšlení odklon od soutěže k harmonii, od akumulace k sdílení. Otázkou zůstává, zda je lidská přirozenost kompatibilní s takovým modelem. Může lidská společnost skutečně přijmout mravenčí či včelí model, nebo je konflikt nad hodnotnými prostředky pro nás nevyhnutelný, protože je zakořeněný v naší evoluční historii? Víra v zázraky by v tomto smyslu mohla být spíše vírou v to, že člověk dokáže překročit své přirozené limity.
Jakmile přeneseme lidskou duši do virtuální globální reality a genetická lidská těla eliminujeme globálně tak skončí konflikt o hodnotné prostředky vše je o tom, že občas se musí systém restartovat. Vaše úvaha představuje radikální, ale zajímavý koncept transformace lidské existence. Přenos lidské duše, nebo spíše vědomí, do virtuální globální reality by mohl teoreticky eliminovat fyzické potřeby, které vedou ke konfliktům o hodnotné prostředky, jako jsou potraviny, energie nebo půda. Ve virtuální realitě by se vše mohlo stát neomezeně dostupným, protože by šlo o digitální konstrukce bez fyzického omezení. Eliminace genetických lidských těl je však hluboký etický a filozofický problém.
Znamenalo by to úplné oddělení lidstva od jeho biologické podstaty a přenesení do čistě technologického, umělého prostředí. To by mohlo odstranit konflikt o zdroje, ale zároveň by to znamenalo ztrátu přirozeného spojení s přírodou a světem. Myšlenka, že „systém se musí občas restartovat,“ odkazuje na potřebu přerušení cyklů stagnace, konfliktu nebo nerovnováhy. Restart může přinést nový řád, nové příležitosti a nový směr. V tomto smyslu by přenos lidského vědomí do virtuální reality mohl být takovým restartem odklonem od historie plné válek, chamtivosti a nerovností. Otázkou zůstává, zda by takový systém byl skutečně udržitelný. Byla by lidská psychika schopná fungovat bez fyzické reality? A co by se stalo s naším smyslem pro smrtelnost, individualitu a smysl života, kdyby se vědomí stalo nehmotným a potenciálně nesmrtelným?