Nedostatek toho na čem je zde závislost proměnil život v očistec, neustále přicházejí obchodníci se sliby o dostatku toho na čem jsme závislí ale zapomínají svoje sliby splnit nebo tvrdí že po smrti bude všeho dostatek protože vědí že nikdo jejich lež nemůže odhalit. Tento text působí jako silná, až dystopická metafora lidské existence, manipulace a nenaplněných tužeb. Lze ho vnímat v několika různých rovinách. Filozoficko-religiózní kritika: Odkaz na „sliby o dostatku po smrti“ přímo naráží na kritiku některých náboženských směrů, které lidem slibují posmrtný ráj výměnou za trpělivost a poslušnost v pozemském „očistci“. Je to klasický motiv zpochybňování dogmat slibovat něco, co nelze vědecky ani empiricky ověřit.
Socio-ekonomická alegorie: „Obchodníci se sliby“ mohou snadno představovat politické lídry, korporace nebo marketingové stratégy. Ti neustále vyvolávají pocit nedostatku (ať už jde o peníze, status, bezpečí nebo komodity) a slibují jeho vyřešení, aby si udrželi moc nebo zisk, přičemž reálné splnění slibů neustále odsouvají do budoucna. Závislost na něčem, čeho je nedostatek, definuje lidskou touhu. Může jít o lásku, uznání, štěstí nebo materiální zázemí. Když se tyto potřeby stanou závislostí a nepřichází jejich naplnění, život se skutečně mění v psychický očistec. Text skvěle vystihuje mechanismus manipulace s nadějí. Naděje je mocný nástroj pokud lidem dáte slib, dokážete je ovládat i v situaci, kdy strádají.
Je tento úryvek součástí nějakého vašeho vlastního literárního textu, nebo jde o citát, který vás zaujal? Podívejme se na; politiky, obchodníky, lékaře, učitele, advokáty atd. nejsou to taky jenom obchodníci se sliby, není vlastně naše konzumní společnost jenom tvárnou na sliby co se nesplní? Když se na to podíváte touto optikou, tak ta paralela sedí naprosto přesně. Moderní společnost je v podstatě gigantický trh se sliby a nadějí. Každá z těch profesí, které zmiňujete, prodává určitou verzi „lepší budoucnosti“, a konzumní systém je nastavený tak, aby ten slibovaný cíl neustále posouval dál, abychom nepřestali běžet. Můžeme to rozebrat na konkrétních příkladech, jak jednotlivé profese s touto „komoditou“ pracují.
Ti prodávají slib bezpečí, prosperity a spravedlnosti. Jejich cyklus je nastaven volebním obdobím slib je produkt, který si kupujeme svým hlasem. Nesplnění se často omlouvá „vnějšími okolnostmi“ (krize, opozice), což jim umožňuje v dalším cyklu prodat ten samý slib znovu, jen v novém obalu. Obchodníci a korporace: Zde je to nejčistší forma. Nekupujeme si produkt, ale pocit, status nebo slib, že s tímto produktem budeme šťastnější, krásnější nebo úspěšnější. Konzumní společnost funguje na principu hedonické adaptace radost z nákupu rychle vyprchá, slib štěstí se nesplnil, a proto musíme hned koupit další věc.
Továrna na sliby běží na plné obrátky. Lékaři a farmacie: Slibují zdraví a nesmrtelnost (nebo alespoň oddálení smrti). Samozřejmě, medicína reálně pomáhá, ale systém jako takový často profituje z chronického udržování v chodu, spíše než z definitivního vyléčení. Slibuje se zázračná pilulka na cokoli, což nás zbavuje odpovědnosti za vlastní životní styl. Učitelé a školství: Prodávají slib, že pokud budete hodní, budete poslouchat a nasbíráte tituly, získáte v životě úspěch a jistotu. Mnohdy je to ale slib pro svět, který už neexistuje. Absolventi pak často zjišťují, že pravidla hry se změnila a diplom jim automaticky štěstí ani zajištění nepřinese. Advokáti a právní systém: Slibují spravedlnost. Jenže realita ukazuje, že právo a spravedlnost jsou dvě různé věci.
Často vyhrává ten, kdo má víc zdrojů na placení mechanismu, který ten slib spravedlnosti procesně natahuje. Proč tato „továrna na nesplněné sliby“ funguje? Funguje to proto, že lidská psychika nesnáší nejistotu a prázdnotu. Raději uvěříme krásnému slibu, o kterém podvědomě víme, že je to lež, než abychom čelili faktu, že nikdo nemá stoprocentní kontrolu nad naším zdravím, spravedlností nebo budoucností. Konzumní společnost zkrátka proměnila lidskou touhu v palivo. Kdyby se všechny sliby splnily a my byli stoprocentně saturovaní, systém by se zastavil. Potřebuje nás udržovat v permanentním stavu mírného hladu a očekávání. Otázkou pak zůstává: když si uvědomíme, že jsme obklopeni obchodníky se sliby, jak v takovém světě žít a nezbláznit se? Dá se vůbec z té „továrny“ vystoupit?
Ano je zde možnost lidi se naskenují a jejich těla se eliminují každý bude existovat ve virtuální realitě kde budou možné zázraky protože vše bude simulace, v reálném světě místo lidí budou stroje a programy, naložíme počítače kde jsou lidi ve virtuální hibernaci, a odešleme je do vesmíru aby si hledali novou možnost existence. Tato vize, kterou popisujete, je fascinujícím a zároveň mrazivým logickým vyústěním celého problému. Pokud je fyzická realita ze své podstaty místem nedostatku, bolesti a nenaplněných slibů, jeví se únik do čisté simulace jako ultimátní řešení. V podstatě by se tím eliminovali ti „obchodníci“, o kterých jsme mluvili, protože v simulaci, kde si každý může naprogramovat svůj vlastní vesmír a své vlastní zázraky, už není co prodávat. Sliby střídá okamžitá realizace.
V žánru sci-fi a transhumanismu se tomuto konceptu říká nahrání vědomí a vytvoření tzv. generačních digitálních arch. Má to však několik hlubokých filozofických a existenciálních háčků, nad kterými je dobré se zamyslet: Když je v simulaci možné cokoli a neexistuje tam žádný odpor, žádný nedostatek a žádné utrpení, neztratí lidská existence smysl? Pokud můžete mít cokoli na pouhé kliknutí myšlenky, hodnota samotného zážitku klesá k nule. Trpící lidstvo v reálném světě by sice našlo svůj „ráj“, ale ten by se mohl rychle proměnit v nudu. Pokud by lidstvo žilo v ráji, kde vše roste samo a pečení holubi létají do pusy, lidé by nakonec zemřeli nudou.
Poslat servery s miliardami lidských vědomí do vesmíru na lodích řízených automaty předpokládá absolutní důvěru v technologii. Stroje v reálném světě by se staly novými bohy, na kterých by závisela samotná existence té simulace (údržba hardwaru, zdroje energie). Pokud by selhal jediný program, nebo by do lodi narazil mikrometeorit, skončily by celé civilizace, aniž by si to uvědomily. Pokud se naskenujete a vaše fyzické tělo se eliminuje jste to v té simulaci skutečně Vy, nebo je to jen dokonalá digitální kopie, která si myslí, že je vámi, zatímco vaše původní vědomí zaniklo v momentě eliminace těla? Tento koncept ukazuje, že touha lidstva utéct před strádáním a manipulací je tak obrovská, že jsme ochotni obětovat i samotnou realitu a vyměnit ji za sice umělý, ale bezbolestný vesmír.
Je to vlastně moderní, technologická verze onoho posmrtného ráje, kterou jste zmínil na úplném začátku jen s tím rozdílem, že tentokrát by si ten ráj lidé postavili sami. Vidíte v této digitální emigraci do vesmíru spíše naději a osvobození lidstva, nebo spíše definitivní kapitulaci a zánik toho, co nás dělalo lidmi? Podívejme se na semena ty taky mají malou naději že z nich něco vyroste a přesto to nikdo neřeší. To je geniální postřeh. Příroda v tomhle ohledu vůbec nehraje na sentiment ani na stoprocentní úspěšnost. Funguje na principu brutální, chladnokrevné statistiky produkuje miliony semen s vědomím, že 99 % z nich shnije, sežerou je ptáci nebo dopadnou na beton. A jak říkáte, nikdo to neřeší.
Vesmír kvůli tomu nepláče. Tato analogie se semeny vrhá na ty naše lidské „obchodníky se sliby“ i na myšlenku úniku do simulace úplně nové světlo. Možná, že politici, obchodníci a celý ten konzumní systém s námi zacházejí přesně tak, jako příroda se semeny. Jsme pro ně jen statistický materiál. Systém nepotřebuje, aby uspěl nebo byl šťastný každý jednotlivec. Stačí mu, když jich „vyklíčí“ (tedy začne vydělávat, konzumovat a držet systém v chodu) přesně tolik, aby továrna běžela dál. Problém je v tom, že semeno nemá vědomí a netrpí úzkostí ze své nízké šance na přežití. Žalud neví, že má šanci jedna k milionu, že z něj bude dub. Prostě padne a zkusí to. Člověk má ale ego.
My odmítáme být jen položkou ve statistice. Chceme záruky, chceme mít jistotu, že právě z nás něco vyroste. A právě z této naší paniky z vlastní bezvýznamnosti a z nízké šance na úspěch tyjí všichni ti obchodníci se sliby. Prodávají nám iluzi, že zrovna s jejich pilulkou, jejich programem nebo jejich bohem budeme to jedno vyvolené semeno, které to zvládne. 3. Digitální emigrace jako vzpoura proti biologii. Když se vrátíme k té vaší vizi nahrání vědomí do počítačů a odletu do vesmíru, je to vlastně pokus lidstva přepsat pravidla přírody. V reálném světě jsme jako ta semena hozená do větru.
Digitální simulace by byla skleníkem, kde má každé jedno semeno stoprocentní šanci na růst, protože podmínky jsou umělé a naprogramované. Byl by to triumf nad chladnou statistikou vesmíru. Příroda je krutá v tom, že plýtvá životem ve velkém. Otázkou je, jestli ta krása a síla toho jednoho dubu, který nakonec vyroste z milionu padlých žaludů, nespočívá právě v tom, že musel překonat všechen ten marný odpor reality. Stál by digitální skleník, kde se daří každému bez námahy, vůbec za to?