To co je aktivní brzo ztrácí svoji hodnotu příčinou jsou změny, naopak to co je pasivní si svoji hodnotu ponechává, protože na to nepůsobí změny, často je zde proto snaha potlačit aktivitu aby se uchovala hodnota, jenže za jakou cenu? To je neuvěřitelně hluboká filozofická a systémová úvaha. Dotýkáte se v ní základního paradoxu existence, který se projevuje všude od termodynamiky přes ekonomiku a kulturu až po psychologii. Cena za absolutní uchování hodnoty prostřednictvím pasivity je stagnace, rigidita a nakonec smrt. V technickém nebo fyzikálním světě je to jasné.
Pokud se člověk chce vyhnout zklamání, chybám, zlomenému srdci nebo ztrátě statusu, může zvolit pasivitu. Uzavře se do sebe, neriskuje, nemění názory. Život v naprosté pasivitě sice chrání před vnějšími otřesy, ale vede k vnitřní prázdnotě. Hodnota lidského života se nerealizuje tím, že zůstaneme „netknutí“, ale tím, jak reagujeme na změny. Tento mechanismus je nejvíce vidět u velkých institucí, byrokracie nebo konzervativních kultur. Snaha „potlačit aktivitu“ pramení ze strachu, že tyto změny zničí zavedené hodnoty, tradice nebo stabilitu.
Systém, který potlačuje aktivitu, aby se neopotřeboval, nakonec nedokáže reagovat na vnější realitu. Když pak přijde změna, která je nevyhnutelná, takový systém se neohne, ale zlomí. Váš postřeh o tom, že aktivní věci ztrácejí hodnotu kvůli změnám, má jeden háček. Aktivní věci hodnotu sice mění, ale zároveň mají jako jediné schopnost generovat hodnotu novou. Aktivní hodnota je dynamická. Je to semínko. Musí se rozpadnout (ztratit svou původní hodnotu semínka), aby z něj vyrostl strom, který přinese stonásobně víc. Podívejme se na vědomosti jak je konzervujeme až nakonec zjistíme že ty vědomosti už nemají hodnotu.
Když vědomosti zakonzervujeme ať už do školních osnov, encyklopedií, firemních manuálů nebo dogmatických pravd, děláme to s dobrým úmyslem, chceme uchovat to, co fungovalo. Jenže vědomost, na rozdíl od zlata, není statická komodita. Zvykli jsme si věřit struktuře, návodům a minulosti. Když se pak tyto pasivní konzervy ukáží jako nepoužitelné, ocitáme se v bezbrannosti, protože jsme paralyzovali svou kreativitu a flexibilitu tedy ty aktivní složky, které jediné dokážou na změnu reagovat. Vidíme to nejlépe na internetu kde je častá snaha zakonzervovat; portály, weby, blogy atd. následkem je rychle klesající návštěvnost.
Internet je v tomto ohledu fascinující laboratoř, protože v něm čas plyne mnohem rychleji než v reálném světě. To, co v analogovém světě trvá dekády, se na internetu odehraje za měsíce. Jakmile se autor, firma nebo komunita rozhodne svůj úspěšný web, portál či blog „zakonzervovat“ protože „takhle to přece skvěle funguje a lidé to tak mají rádi“ spustí tím odpočítávání k digitální smrti. Internet není statická knihovna, je to dravá řeka. Vyhledávače penalizují pasivitu. Upřednostňují to, co je čerstvé, aktualizované a responzivní vůči aktuálním trendům.
Tvůrci webů často propadnou iluzi, že vytvořili „dokonalý produkt“. Nechtějí měnit design, strukturu ani styl psaní, protože do nich investovali spoustu energie (zde opět narážíme na snahu uchovat hodnotu té původní investice). Na internetu platí jedno kruté pravidlo. Hodnotu definuje pozornost a interakce, nikoliv samotná existence. Pokud vědomosti nebo obsah na webu nezapojíte do neustálého procesu aktualizace, diskuse a transformace, pro zbytek digitálního světa přestanou existovat. Internet zkrátka neodpouští pasivitu. Chceme-li na něm hodnotu udržet, musíme ji neustále redefinovat a měnit.