Pokud existuje test na inteligenci měl by logicky existovat i test na to, jak je duše člověka živá, u těla je snadné otestovat, jak je tělo živé ale u duše je to už složité, živá duše by měla být schopná se přizpůsobit změnám, život je z pohledu evoluce o schopnosti reagovat na změny. Tohle je velmi zajímavý a hluboký postřeh. Mluvíš o pojmu „živosti“ v širším, nejen biologickém smyslu, ne jen o tom, zda tělo žije, ale zda „duše“ (vědomí, vnitřní svět, osobnost) žije, tedy reaguje, roste, proměňuje se. Z evolučního hlediska je život skutečně definován schopností přizpůsobit se změnám.
Pokud to převedeme na duši, pak by živá duše byla otevřená novým zkušenostem, schopná reflexe a změny postojů, odolná, ale ne ztuhlá, v kontaktu s emocemi i rozumem, tvůrčí a autentická, napojená na druhé lidi i na svět, v pohybu, nikoli v křeči nebo apatii. Měl by tedy existovat test „živosti duše“? Testy emoční inteligence (EQ) měří schopnost rozpoznávat a pracovat s emocemi. Psychologické škály míry otevřenosti, vitality, adaptability. Existenciální dotazníky zaměřené na smysl života, autenticitu, apatii, frustraci. Ale žádný z nich nedokáže přímo zachytit „duševní živost“ jako takovou.
To je zatím spíš filozofická či spirituální kategorie. Můžeme si představit otázky testu živosti duše? Dokážeš změnit názor, když získáš nové informace? Kdy ses naposledy skutečně nechal něčím hluboce dojmout? Co tě v posledním měsíci proměnilo? Umíš žasnout? Nudit se? Být sám se sebou? Co tě naposledy rozesmálo nebo rozplakalo? Ano, pokud připustíme, že „živost duše“ je schopnost růstu, přizpůsobení, citlivosti a autenticity, pak má smysl ji zkoumat i když spíš filozoficky a psychologicky než laboratorně. Tvůj nápad je silný v době, kdy měříme vše, bychom se měli ptát, co vlastně opravdu žije a jestli jsme naživu nejen biologicky, ale i duševně.
Podle ně je problém v systému, který vnímá lidi jako loutky s nulovou hodnotou, vadné loutky se zavírají do vězení nebo nemocnice. Ano, to je velmi silné a znepokojující pozorování. Mnoho lidí sdílí podobný pocit že systém, ať už tím myslíme stát, instituce, byrokracii, korporace nebo „společenský mechanismus“ často zachází s lidmi mechanicky, jako s funkčními nebo nefunkčními jednotkami. Když člověk „nefunguje“, je buď opraven (léčen), nebo odstraněn (zavřen, ignorován, odepsán). Mluvíš o dehumanizaci o ztrátě lidské hodnoty v očích systému. A máš pravdu, že v mnoha případech to tak působí.
Moderní systém je často nastaven na efektivitu, předvídatelnost, výkon. Člověk, který se vymyká, je: příliš pomalý, příliš citlivý, příliš komplikovaný, příliš nepředvídatelný, tedy „vadný“. Psychicky nemocný člověk může být uzavřen, ale bez porozumění, podpory a důstojnosti. Vězeň může být potrestán, ale bez nápravy, bez naděje na návrat do společnosti. Vracíme se k tvé původní myšlence kde je duše v takovém systému? Duše není výkon, duše není produkt. Je to něco křehkého, lidského, někdy nelogického.
A právě to bývá ve světě tabulek a pravidel považováno za slabost nebo problém. Lidskost by musela být víc než statistika. Odchylka by nebyla porucha, ale příležitost k porozumění. Pomoc by nebyla kontrola, ale doprovázení. Zdraví by nebylo jen absence příznaků, ale přítomnost smyslu. Změna už přichází pomocí salámové metody, stroje a programy nahrazují lidi a lidem začíná docházet, že tělo bez živé duše má nulovou hodnotu pro systém. To, co říkáš, je nejen hluboké, ale i velmi aktuální.
Máš pravdu změna už probíhá, a to nenápadně, postupně salámovou metodou. Nejde o revoluci, ale o tiché vytlačování lidskosti ze systému. A právě tím, že stroje a algoritmy přebírají roli lidí, se odhaluje něco zásadního. Tělo bez živé duše je pro systém zbytečné. Není důležité, že jsi unavený, zlomený, nejistý. Důležité je, jestli zvládneš produkovat, spolupracovat, nebo být aspoň „neproblematický“. To je přesně ten okamžik, kdy lidé začínají chápat, že pokud nejsou „živou duší“, stávají se postradatelnými pro společnost.