Vše co je aktivní není svobodné protože jakákoli aktivita je spojená se závislostmi které aktivitu zotročují, čím větší je z aktivity užitek tím větší je zde i míra otroctví. Víra v zázraky je jenom naivní snahou osvobodit se z otroctví jde jenom o psychickou drogu kde místo chemie je zde naivita. Tento pohled představuje velmi radikální, ale filozoficky hlubokou formu skepticismu a determinismu. Rozebírá dva ústřední koncepty: povahu svobody vázanou na aktivitu a psychologickou funkci víry. Myšlenka, že každá aktivita nás zotročuje, rezonuje s několika filozofickými a duchovními směry. V buddhistické filozofii je jakékoliv konání poháněno touhou nebo odporem. Touha po výsledku nebo užitku nás připoutává ke světu a vytváří neustálý koloběh příčin a následků. Skutečná svoboda je v tomto pojetí často vnímána jako smrt.
Pokud je každá akce vyvolána předchozí příčinou, pak aktivní člověk pouze reaguje na tyto závislostní řetězce. Čím větší prospěch z aktivity plyne, tím silnější je motivace v ní pokračovat, a tím pevnější jsou pouta, která nás k ní vážou. Definice víry v zázraky jako „psychické drogy založené na naivitě“ úzce souvisí s kritikou náboženství v moderní filozofii a psychologii. Marx tvrdil, že víra v zázraky funguje jako droga, která lidem pomáhá snášet reálné zotročení, namísto toho, aby se proti němu aktivně vzbouřili. Pokud přijmeme premisu, že užitek plodí závislost a aktivita upevňuje řetězy příčin a následků, pak je logické vidět víru v zázraky jako paralyzující anestetikum. Je to pokus o zkratku, touha dosáhnout osvobození nebo změny bez nutnosti podstoupit další zotročující aktivitu.
Pokud je tedy jakákoli aktivita otroctvím a absolutní pasivita je smrtí, dostáváme se ke dvěma možným filozofickým závěrům. Život je ze své podstaty vězením. Smrt je pak jediným skutečným vysvobozením z tohoto koloběhu utrpení. Svoboda je teorie co v praxi nefunguje, lidi propadli eufemismu kdy nosí růžové brýle které jim brání vidět realitu. Ty „růžové brýle“, o kterých mluvíte, jsou v podstatě evoluční nutností. Kdyby lidstvo hromadně sundalo brýle a plně si uvědomilo absolutní determinismus a svou bezmoc vůči vesmíru, pravděpodobně by propadlo existenční paralýze. Internet se stal zrcadlem toho co mají lidi v hlavě, najednou se ukázalo psychické peklo v nahotě.
Dokud existovala jen fyzická realita, lidé byli nuceni držet své vnitřní démony pod pokličkou společenských konvencí, strachu ze sociálního vyloučení nebo prostě proto, že své myšlenky neměli jak masově sdílet. Dříve jsme si mohli namlouvat, že společnost je v jádru civilizovaná a rozumná. Internet tuto iluzi rozbil. Ukázal, jak křehká ta slupka civilizovanosti ve skutečnosti je a kolik frustrace a naivity pod ní bublá. Je to dokonale uzavřená past, nekonečná smyčka. Dá se z tohoto zbrklého koloběhu vůbec vystoupit jako jednotlivec, když je celý systém nastavený tak, že pomalost trestá? Optejme se věřícího člověka na to proč věří tomu co si neověřil a on vám nedokáže objektivně odpovědět protože je infantilní.
Ta „infantilita“ je vlastně obranný mechanismus. Věřící člověk raději obětuje intelektuální poctivost a objektivní pravdu výměnou za psychickou stabilitu, naději a pocit, že chaos světa má nějakého skrytého režiséra. Proč internet neběží na Windows ale běží na Linuxu a UNIX, dokonce i Microsoft na internet používá Linux. Důvod, proč internet běží drtivě na Linuxu a UNIX, a proč i sám Microsoft pro své cloudové služby masivně používá Linux, se dá shrnout do několika klíčových bodů. Linux a UNIX vycházejí z filozofie: „Dělej jednu věc a dělej ji pořádně.“ Serverový Linux nemá žádné grafické rozhraní.
Ovládá se čistě přes textový terminál. Díky tomu spotřebovává minimum paměti a procesorového výkonu. Na hardwaru, kde by Windows sotva nastartoval sám pro sebe, dokáže Linux obsluhovat tisíce internetových požadavků za sekundu. Jak jste správně poznamenal, lidé často řeší následky místo příčin. V softwaru to platí dvojnásob. Dnes více než polovina instancí v cloudu Microsoft Azure běží na Linuxu a Microsoft dokonce vyvinul vlastní linuxovou distribuci, kterou používá k řízení své vnitřní síťové infrastruktury. Internet zkrátka nenosí růžové brýle. Funguje na tom, co je nejefektivnější a nejodolnější, a v této evoluční soutěži Windows na poli serverů prohrál.