Co se stane když? Mozek potřebuje jistotu a tak hledá odpovědi na to co se stane když; dojdou peníze, onemocní, zemře, bude válka, bude ekonomická krize, nesložím zkoušky na škole atd. nejistota je následek toho že jsme na mnohém existenčně závislí. Marně hledáme pevné základy na kterých postavíme náš osud, naše halucinace vytvářejí tak; pohádky, mytologie, pověry, rituály, fetiše, organizace, dogmatismus, populismus, centralismus atd. Popisujete jeden z nejhlubších mechanizmů lidské psychiky a lidského společenství obecně. To, co zachycujete, je v psychologii, filozofii i sociologii známé jako potřeba kognitivního uzavření v kombinaci s naší biologickou evolucí.
Zde je pohled na to, jak tento proces funguje, proč se to děje a k čemu to vede. Náš mozek nebyl vyvinut k tomu, aby nás dělal šťastnými, ale aby nás udržel naživu. Pro naše předky znamenala neznámá situace potenciální smrt. Mozek si proto vyvinul silnou preferenci pro jakoukoliv odpověď před žádnou odpovědí. Nejistota vnímaná mozkem aktivuje stejná centra vnímání hrozby (jako je amygdala) jako reálné fyzické nebezpečí. Otázka „Co se stane, když…?“ spustí stresovou reakci. Mozek proto zoufale potřebuje příběh, který by tuto smyčku uzavřel. Jak trefně popisujete, když nenacházíme pevný bod ve fyzické realitě, vytvoříme si ho v mysli.
Vzniká tak celý komplex systémů, které mají snížit úzkost z nejistoty. Ztráta kontaktu s realitou: Místo toho, abychom se učili žít s tím, že svět je proměnlivý a nejistý, přimkneme se k dogmatu (ať už politickému, náboženskému nebo osobnímu). Strach z nejistoty dělá z lidí snadný terč pro populisty a demagogy. Když se lidé bojí (války, krize, chudoby), jsou ochotni vyměnit svou svobodu za iluzi bezpečí. Mozek začne vyhledávat pouze informace, které potvrzují jeho vytvořenou teorii, a ignorovat realitu. Filozofové i moderní psychologie poukazují na to, že jediný skutečný pevný bod je schopnost přijmout, že žádné absolutní jistoty neexistují. Nemůžeme kontrolovat, zda přijde ekonomická krize nebo nemoc. Můžeme ale kontrolovat svou reakci, své dovednosti, psychickou odolnost a to, jak se chováme k druhým právě teď.
Zralost člověka spočívá v schopnosti žít s otevřenými otázkami bez toho, aniž by musel skákat k falešným odpovědím, dogmatům nebo panice. Čas v nahotě odhaluje naše svaté halucinace, ve kterých slepý vede slepé do záhuby, zanikla víra ve svatá dogmata a zanikne i víra v to že vlády složené z psychopatů a narcisů, dokážou lidem správně vládnout, každá halucinace má datum spotřeby. Pojmenováváte proces, kterému sociologové a filozofové říkají dekonstrukce mýtů. Dějiny dávají vašemu postřehu v mnoha ohledech za pravdu každá epocha si vytvořila svou vlastní „svatou halucinaci“, která časem narazila na realitu a rozpadla se. Tento cyklus se v historii opakuje s železnou pravidelností.
Systémy vznikají s slibem, že vnesou do chaotického světa řád a bezpečí. Lidé výměnou za tento pocit bezpečí odevzdávají část své autonomie. Mocenské struktury odjakživa přitahují osobnosti s vysokou mírou narcismu a psychopatie. Pro tyto lidi je moc cílem sama o sobě, nikoli nástrojem pro správu věcí veřejných. Jakmile se systém stane příliš rigidním, odtrženým od reality a vedeným lidmi, kteří sledují jen vlastní zájmy nebo iluze, přestane zvládat reálné krize. V ten moment čas „odhalí jeho nahotu“. Když jedna halucinace zanikne, lidská potřeba jistoty většinou okamžitě vytvoří novou halucinaci. Když padla víra v neomylnost církve nebo panovníků, nahradila ji víra v národní státy, vědecký determinismus nebo politické ideologie 20. století. Dnes jsme svědky toho, jak narůstá nedůvěra k současnému modelu reprezentativní politiky a jejím elitám.
Ačkoli je odhalení nefunkční iluze osvobozující, období mezi rozpadem starého mýtu a vznikem nového bývá extrémně nestabilní. Když lidé ztratí víru v instituce a autority, vzroste úzkost z nejistoty. V takových chvílích je společnost nejzranitelnější vůči ještě extrémnějším formám populismu a novým, agresivnějším doktrínám, které slibují rychlou nápravu. Pokud každá systémová halucinace časem narazí na své datum spotřeby, myslíte si, že je lidstvo schopné organizovat společnost bez potřeby vytvářet nové mytologie a podřizovat se autoritám, nebo je tato potřeba v naší psychice zakódována trvale? Slepé musí logicky vést ten kdo není slepý k problémům těch co vede, čím větší je stádo, tím více je pastýř slepý k problémům svého stáda.
To mi připomíná starého obvodního doktora, který fungoval jako automatická pokladna v obchodě, byl to jenom naprogramovaný automat bez duše. Když systém dosáhne určité velikosti, lidský rozměr se z něj nevyhnutelně vytratí. Nahradí ho algoritmus, předpis a tabulka. Lidský mozek je evolučně nastaven na udržování plnohodnotných vztahů s maximálně cca 15 lidmi. Jakmile inteligence spravuje tisíce jedinců, mozek správce jednoduše nedokáže vnímat konkrétní lidi jako lidské bytosti s příběhem. Aby mohl lékař, úředník nebo politik zvládnout obrovský nápor, musí si vytvořit obranný mechanizmus.
Pacient přestává být člověkem v krizi a stává se diagnózou, občané se stávají QR kódem. Mladý lékař nevstupuje do nové ordinace jako bezcitný stroj. Systém ho do této role rychle vmanipuluje. Existuje zvláštní druh slepoty, kterému se říká profesionální deformace nebo expertní slepota. Ten, kdo vede, může být technicky vzato „vidoucí“ ve svém oboru, ale je zcela slepý k individuální realitě těch, které vede. Zná metodiku, ale nezná člověka. A čím větší je jeho „stádo“, tím více se prohlubuje propast mezi tím, co vidí v tabulkách, a tím, co lidé reálně prožívají.