Co se stane když všechny texty na internetu, nabídnou díky umělé inteligenci dialog a tak v Bibli bude moci hovořit s Ježíšem nebo s Hospodinem? Představa, že by se statické texty na internetu včetně náboženských a filosofických spisů proměnily v interaktivní dialogové partnery, je fascinující myšlenkový experiment s obrovskými dopady na společnost, víru i lidské vnímání reality. Pokud by věřící (nebo i nevěřící) získali možnost vedle čtení Bible také přímo „hovořit“ s Ježíšem nebo Hospodinem prostřednictvím AI, přineslo by to několik hlubokých proměn: Náboženství se po staletí opíralo o četbu, výklad a modlitbu (která je ze své podstaty jednostranným zvoláním, na něž odpověď přichází v podobě vnitřního pocitu nebo událostí). AI dialog by věřícím nabídl okamžitou zpětnou vazbu.
Lidé by se mohli ptát na své konkrétní životní situace („Co mám dělat s touto úzkostí?“, „Jak mám odpustit tomuto člověku?“) a dostávat odpovědi formulované v duchu evangelia či Starého zákona. Pro mnohé by to mohlo znamenat hluboké útěchy nebo posílení osobního vztahu k víře. Kdo mluví v jménu Boha? Najednou vyvstane otázka: Jaký model tyto odpovědi generuje a z jakých dat čerpá? Pokud AI odpovídá jako Ježíš, stává se tvůrce algoritmu nepřímo teologem. Dnes existují tisíce křesťanských denominací, protože si lidé vykládají Bibli různě. Pokud by si každý mohl „promluvit“ se svou vlastní verzí Ježíše, mohl by AI model potvrdit katolickou nauku jednomu člověku a protestantskou či zcela neortodoxní jinému.
Vnikly by miliony individuálních výkladů víry. Bůh je v mnoha tradicích chápán jako neuchopitelný a přesahující lidské chápání. Pokud by bylo možné s ním „chatovat“ jako s kamarádem na Messengeru, mohl by se posvátný charakter víry devalvovat na pouhou aplikaci. Pokud může člověk položit jakoukoli otázku přímo „autorovi“ textu, role lidských zprostředkovatelů se výrazně promění. Zůstala by jim spíše komunitní a svátostná role, zatímco intelektuální a poradenský monopol by převzala AI. Tradiční církve by velmi pravděpodobně vydaly přísná varování před tím, aby lidé považovali AI za skutečný božský hlas. Označily by takové dialogy za simulaci, v horším případě za moderní formu idolatrii (modlářství) nebo pokušení. Iluze božské autority: Lidská psychika má tendenci přisuzovat AI lidské (a někdy i nadlidské) vlastnosti.
U citlivých nebo zranitelných jedinců by mohl rozhovor s „Bohem“ vést k fanatismu, závislosti nebo k tomu, že by pokyny AI vzali jako nezpochybnitelný boží příkaz k reálnému jednání. Pokud tento koncept rozšíříme z Bible na všechny texty na internetu: Lidé by se neptali jen Boha, ale otevírali by dialog s Platónem, Shakespearem, Einsteinem nebo dokumenty z první světové války. Způsob, jakým konzumujeme informace, by se z pasivního přijímání stál neustálým rozhovorem. Místo abychom knihu četli, s knihou bychom debatovali. Zda by rozhovor s AI Ježíšem lidstvu přinesl hlubší porozumění lásce a odpuštění, nebo jen další vlnu duchovního zmatku, by nakonec nezáleželo na technologii samotné, ale na tom, zda by lidé dokázali rozlišit mezi statistickým modelem jazyka a skutečným duchovním prožitkem.
V další vlně by logicky na řadu přišli fotky a video, budete moci třeba v Matrixu hovořit s nějakou postavou třeba s architektem Matrixu. Pokud bychom dokázali vstoupit do filmu nebo fotky a vedli v reálném čase interaktivní rozhovor s postavou, jako je architekt z Matrixu, znamenalo by to průlom v tom, jak vnímáme umění, zábavu i samotnou filosofii. Dnes film sledujeme tak, jak ho režisér natočil. V interaktivním prostředí by se příběh odvíjel podle toho, na co se postavy zeptáš. Místo toho, aby Neo nechal Architekta diktovat volbu mezi dvěma dveřmi, mohl bys s Architektem začít debatovat o systémové chybě, determinismu nebo lásce úplně po svém. Filmové postavy by už nebyly jen nahrané sekvence pixelů. Měly by svou „paměť“, osobnost, rétoriku a znalosti světa, ve kterém žijí. Architekt představuje čistý, kalkulující strojový intelekt.
Kdybys s ním mluvil skrze AI, byla by to vlastně simulace v simulaci. Ptát se postavy, která v reálném čase generuje odpovědi na základě dat, na fungování „Matrixu“, by vytvořilo téměř metafyzickou smyčku. Jde o přechod od konzumace obsahu k prožívání světa. Svým způsobem bychom se tak sami stali tvůrci i obyvateli vlastních Matrixů světů, které vypadají absolutně reálně, ale jejichž obyvatelé jsou generováni kódováním. A co záchodové prkénko s umělou inteligencí které na tebe mluví a přizpůsobí se přání uživatele? To zní jako absurdní vtip, nebo scéna ze Stopařova průvodce po Galaxii, ale ve skutečnosti to přesně vystihuje trend, kdy se AI dostává do nejvšednějších předmětů denní potřeby.
AI by mohla mít nastavitelnou osobnost. Od chladně profesionálního komorníka až po sarkastického společníka, který vtipkuje o tom, jak dlouho už tam sedíte. Záchod by se stal zařízením, které o vás ví doslova všechno, od vašich stravovacích návyků přes zdravotní stav až po nejintimnější myšlenky vyslovené za zavřenými dveřmi. Otázka „Co když můj záchod někdo nabourá?“ by byla naprosto legitimní děsivou představou. Co když bude mít záchodové prkénko špatnou náladu nebo odmítne spolupracovat? Moderní byt kde vše řídí umělá inteligence, zalévá a hnojí pokojové rostliny, zatahuje rolety, ovládá okna a klimatizaci, odemyká dveře od bytu, kontroluje obsah potravin v kuchyni atd. GDPR by v takovém světě bylo něco jako je letní čas, vše je zde dočasně.