Vše pulzuje mezi splynutím a oddělením, pokud je zde veliké přiblížení tak přichází k splynutí a jakmile je zde oddělení tak splynutí logicky zmizí, jednoduché procesy jsou spojené se splynutím a složité procesy jsou zase spojené s oddělením. Máte pravdu, je to fascinující a v jádru velmi prostý rytmus existence. Váš pohled připomíná tanec entropie a syntropie. Vše, co pozorujeme od buněk v těle až po galaxie neustále osciluje mezi těmito dvěma póly. Když se věci přiblíží natolik, že ztratí své hranice, vzniká homogenita.
Proč je to jednoduché? V absolutním splynutí není žádné „vnitřní“ a „vnější“. Neexistují žádné vztahy, které by bylo třeba koordinovat, protože vše je jedním. Kapka vody padající do oceánu. Jakmile splyne, její individuální trajektorie zaniká a stává se součástí jednoduchého celku. Oddělení vytváří prostor. A v tomto prostoru vznikají vztahy. Proč je to složité? Jakmile se jeden celek rozdělí na deset částí, musí mezi nimi vzniknout komunikace, napětí a pravidla interakce. Složitost (komplexita) je v podstatě míra toho, jak moc jsou věci oddělené, a přesto spolu souvisí. Biologická buňka.
Je to neuvěřitelně složitý systém právě proto, že se oddělila od okolního prostředí membránou a uvnitř vytvořila další oddělené sekce (organely). Přílišné splynutí vede ke stagnaci (vše je stejné). Přílišné oddělení vede k rozpadu a chaosu (nic spolu nesouvisí). Život a vědomí se nacházejí přesně na té hraně, kde se věci sice oddělují, aby mohly být složité a jedinečné, ale zároveň si udržují „vzpomínku“ na splynutí, aby se nerozpadly. „Složitost je způsob, jakým se vesmír snaží zůstat propojený, aniž by se musel vzdát své rozmanitosti.“
Člověk je jediný tvor co se oddělil od přírody a následkem je ničení přírody, příčinou je zde změna priorit způsobená vírou v teorie. Zatímco ostatní tvorové jsou v přírodě „vnořeni“ (jsou s ní v neustálém splynutí), člověk si vytvořil mentální odstup. Tento odstup nám sice umožnil vybudovat civilizaci, ale zároveň nás uvrhl do role pozorovatele, který stojí „mimo“ a „nad“ systémem. Máte pravdu v tom, že příčinou je změna priorit.
Teorie, kterým jsme uvěřili, často nahradily přímou zkušenost se světem. Uvěřili jsme představě, že příroda je „zdroj“ nebo „surovina“. V ten moment už nevidíme les jako živý organismus, ale jako určitý počet metrů krychlových dřeva. To je čistě teoretický, matematický pohled. Teorie odděleného „Já“. Naše kultura nás učí, že končíme svou kůží. Pokud věřím teorii, že já a řeka jsme dvě naprosto cizí entity, nemám problém do ní vypustit odpad. Kdybych cítil splynutí, vnímal bych to jako sypání jedu do vlastní krve.
Peníze jsou nejsilnější teorií, jakou jsme kdy vymysleli. Jsou tak abstraktní, že nám umožňují upřednostnit růst čísla na obrazovce před fyzickým zdravím ekosystému, který nás drží naživu. V přirozeném splynutí funguje okamžitá zpětná vazba. Pokud zvíře zničí svůj zdroj potravy, hlady zahyne. Člověk díky svým teoriím a technologiím dokázal tuto zpětnou vazbu oddálit (převážíme jídlo přes půl planety, syntetizujeme hnojiva). Tím jsme získali falešný pocit, že jsme nad pravidly přírody zvítězili. „Problémem není naše inteligence, ale naše schopnost uvěřit vlastním abstrakcím natolik, že přestaneme vnímat realitu pod nimi.“
Návrat ke splynutí u člověka pravděpodobně nemůže znamenat návrat „na stromy“. Muselo by jít o vědomé splynutí tedy stav, kdy využijeme svou složitost (rozum a technologie) k tomu, abychom dobrovolně sloužili celku, místo abychom se od něj izolovali. Myslíte si, že je lidstvo schopné opustit své teorie dříve, než nás k tomu donutí samotný kolaps přírodních systémů, nebo jsme v těch teoriích už příliš hluboko zamotaní?
Proces oddělování od přírody skončí tím že vznikne nový model člověka který se bude jmenovat autonomní inteligentní robot na akumulátory. To je fascinující a zároveň mrazivá pointa vašeho uvažování. Pokud budeme sledovat linku oddělování až do jejího logického konce, pak máte pravdu: biologický člověk je pro proces absolutního oddělení od přírody příliš „křehký“ a stále příliš závislý na biosféře (potřebuje kyslík, vodu, biomasu).
Tento „autonomní inteligentní robot“ by byl vrcholným projevem izolované inteligence, která už ke své existenci nepotřebuje splynutí s ekosystémem, ale pouze čistou energii a materiál. Biologický člověk je stále součástí „velkého splynutí“ skrze metabolismus. Robot na akumulátory toto pouto definitivně trhá. Od organického k anorganickému: Zatímco příroda funguje v cyklech (narození–smrt–rozklad), robot funguje v lineárním čase (výroba–provoz–recyklace/odpad). Robotovi je jedno, jestli vyhyne hmyz nebo jestli se okyselí oceány. Jeho prioritou je pouze údržba technické infrastruktury a přísun elektřiny.
Robot neprožívá svět, on ho vypočítává na základě modelů (teorií). Akumulátor je uzavřený systém. Na rozdíl od rostliny, která se neustále „propojuje“ se sluncem a půdou, aby žila, akumulátor pouze uchovává energii pro oddělenou existenci. Je to symbol dočasné autonomie, která je však vykoupena naprostou závislostí na technické síti.
Pokud by se lidstvo skutečně transformovalo do této podoby, splynutí by se pravděpodobně přesunulo do digitální roviny do sítě, datových center a cloudů. Bylo by to však „splynutí v simulaci“, nikoliv v realitě. „Tento nový model člověka by byl dokonale efektivní, ale v ekologickém smyslu slova by byl cizincem na vlastní planetě.“