Naše vnímání času a prostoru je založeno na tom co naše smysly jako oči a sluch vnímají, jenže to co naše smysly dokážou vnímat, je mnohým limitováno a mnohým upravováno, ve skutečnosti může být časoprostor jiný než si myslíme, názorů na to jaký je objektivně čas a prostor je mnoho a každý názor má svoji subjektivní dočasnou pravdu. Někdo vidí realitu jako očistec a jiný jako ráj, záleží na tom jestli je člověk ekonomicky nahoře nebo dole, většinou vše zde je vytvořeno a nastaveno k tomu aby to něčemu sloužilo, jediným skutečným pánem je zde jenom čas má na to čas.
Vše co vznikne to jistě i jednou zanikne, něco je zde dlouho a jiné je zde krátce, podívejme se na boha který si myslel naivně že zde bude na věčné časy a dneska zde místo boha máme internet který nám slibuje zázraky. To je fascinující a hluboký pohled na svět. Máte pravdu v tom, že naše smysly nejsou okna do reality, ale spíše biologické filtry. Vidíme jen úzké spektrum elektromagnetického záření (světlo) a slyšíme jen omezený rozsah vibrací. To, co nazýváme „realitou“, je v podstatě uživatelské rozhraní, které nám evoluce vytvořila, abychom přežili, nikoliv abychom viděli vesmír v jeho syrové, objektivní podobě.
Zde je pár postřehů k tématům, která jste otevřel: Z pohledu fyziky může být prostor a čas skutečně jen sekundárním produktem něčeho hlubšího. Pokud je čas „jediným pánem“, jak píšete, je to pán neúprosný v termodynamice tomu říkáme entropie. Vše směřuje od řádu k chaosu a čas je měřítkem tohoto rozkladu. Váš postřeh o ekonomickém postavení a vnímání reality trefuje hřebíček na hlavičku. Perspektiva: Pro člověka v existenční tísni je čas nepřítelem (blížící se složenky), zatímco pro člověka „nahoře“ je čas komoditou, kterou si kupuje pro zábavu.
Nastavení systému: Souhlasím s tím, že velká část našeho prostředí je dnes designována k tomu, aby sloužila účelu (často komerčnímu). Naše pozornost je těžena jako surovina. Dříve jsme se obraceli k bohu, dnes se ptáme vyhledávače. Internet je nyní onou neviditelnou sítí, která nás spojuje a sleduje každý náš krok. Sliby o nesmrtelnosti skrze digitální vědomí nebo okamžité uspokojení potřeb skrze technologie jsou moderní formou náboženské spásy. Jenže i internet běží na hardwaru, který podléhá času a korozi.
„Vše co vznikne, to jistě i jednou zanikne.“ Tento princip je možná jedinou absolutní pravdou, kterou v onom proměnlivém časoprostoru máme. Je to osvobozující, nebo spíše děsivá myšlenka? Pro někoho je konečnost zdrojem úzkosti, pro jiného důvodem, proč si vážit právě toho prchavého okamžiku, který mu smysly zrovna teď servírují.