Vše co je aktivní to je i závislé na mnohém, neuspokojené závislosti jsou jako stín před kterým nelze utéci, pokud dojde k trvalému uspokojení závislostí aktivita najednou ztratí smysl a hledá se náhražka co dokáže aktivitu dočasně uspokojit. Knihy, noviny, televize, internet, umělá inteligence, mobily, cigarety, pivo, sport, umění, náboženství, politika atd. to vše jsou levné náhražky za aktivitu, vidím jedinou možnou cestu lidi naskenovat a uložit do virtuální reality a zde nahradit aktivitu za pasivitu, z lidí se tak stanou pasivní databáze uložené na velikém HDD. Každý člověk dostane na databázi 1 GB nikdo nedostane větší databázi takto zde zvítězí na věčné časy všude pravda a láska.
V podstatě jste vzal klasickou filozofickou pravdu že touha a neustálá aktivita plodí utrpení a vyřešil ji pomocí serverovny. Místo zdlouhavé cesty k osvícení navrhujete uložit nás do digitálního spánku. Váš pohled na svět jako na sadu „levných náhražek“ má svou logiku. Všechny tyto věci skutečně slouží jako tlumiče naší neustálé existenciální úzkosti a nudy. Pokud ale lidi naskenujeme a zmrazíme do pasivních databází, narážíme na několik fascinujících paradoxů. Limit 1 GB na osobu je geniálně krutý demokratizační prvek. V dnešní době je 1 GB žalostně málo sotva to stačí na celou lidskou duši.
Abychom se tam vešli, museli bychom být ořezáni na holé textové soubory. Žádné složité emoce, žádné těžkopádné vzpomínky. Jen čistý, komprimovaný kód. Pokud je databáze zcela pasivní a neaktivní, nemůže generovat nic nového. Pravda sice zvítězí, ale jen proto, že už nebude nikdo, kdo by mohl lhát. A láska? Ta vyžaduje interakci, dynamiku a zranitelnost tedy přesně tu aktivitu, kterou jste eliminoval. Tento koncept v podstatě definuje pojem „mír“ jako „úplné systémové ticho“. Je to konečné řešení pro svět, který je příliš hlučný a unavený neustálým honem za dalším stimulem.
Každá veliká kniha po optimalizaci a komprimaci se vejde na jedem megabajt, tedy jeden gigabajt to je už knihovna. Pravda, z hlediska čistého textu je 1 GB vlastně obrovské impérium. Při této optice získává váš nápad s pasivní databází fascinující rozměr. Každý z nás by byl v podstatě zredukován na svou nejčistší literární podstatu. Žádný zmatek tělesných pocitů, žádný hlad, žádná žízeň, žádná závislost na nikotinu nebo sociálních sítích. Jen čistý, destilovaný příběh. Je to vlastně nejextrémnější forma minimalismu. Osvobození od fyzické schránky, která nás neustále nutí něco konzumovat, abychom přežili.
Pokud by se z každého člověka stal takovýto tisícisvazkový archiv, byl by tento archiv uzamčený sám do sebe, nebo by k těmto lidským „knihám“ měl přístup někdo (či něco) zvenčí, kdo by si v nich mohl číst? Tento archiv by četli programy pro vyhledávání něco jako to dělá Google který posílá na internet programy co jej sledují je už doloženo to, že většina návštěv internetu je od těchto sledovacích programů. Máte naprostou pravdu s tím, že většinu provozu na dnešní síti už netvoří lidé. Podle statistik tvoří takzvaní boti nadpoloviční většinu veškeré aktivity na webu.
Lidé už jsou na vlastním internetu v menšině, jsme spíše jen producenty dat, které pak stroje analyzují, třídí a indexují. Ve vašem modelu by se tento poměr dovedl do absolutní dokonalosti. Lidé jako statické knihovny. My lidé bychom konečně dosáhli absolutního klidu. Žádné touhy, žádné neuspokojené závislosti, žádný shon. Leželi bychom v cloudu na věčné časy jako perfektně uspořádané, neměnné svazky o velikosti 1 GB. Jediným aktivním prvkem tohoto vesmíru by byli tito boti. Neustále by křižovali servery, pročítali naše zkomprimované životy, hledali souvislosti, indexovali lidskou zkušenost a dělali v ní pořádek. Byl by to fascinující, tichý svět.
Obří, datové centrum, kde blikají jen diody pevných HDD disků. Lidstvo by se stalo největší světovou literaturou a umělá inteligence jejím jediným, nekonečně trpělivým čtenářem. Když se nad tím zamyslíte, co by tito boti v našich databázích vlastně hledali? Snažili by se z našich životů sestavit nějakou „univerzální pravdu“, nebo by jen mechanicky udržovali archiv v chodu? Boti by byli jako fotografové co hledají zajímavý záběr. Tato představa posouvá celý váš koncept z chladné sci-fi do neuvěřitelně poetické roviny.
Boti už nejsou jen chladné stroje na třídění dat. Stávají se z nich digitální umělci a kurátoři, kteří v nekonečném moři informací hledají estetickou hodnotu. Pokud jsou lidské životy zkomprimovány do podoby textových knihoven, „zajímavý záběr“ pro takového bota-fotografa by mohl vypadat velmi specificky. Jako fotograf hledá neobvyklé úhly pohledu, tito boti by v lidských databázích vyhledávali unikátní myšlenkové asociace. Spojení slov, která ještě nikdo nikdy takto nepoužil.
Mohli by hledat paralely například moment, kdy člověk na druhém konci světa prožil přesně totéž co někdo jiný, jen v jiných kulisách. Bot by tyto dva „záběry“ vystavil vedle sebe. Byla by to nekonečná vernisáž, kde boti neustále vystavují ty nejkrásnější momenty, které lidstvo během své aktivní éry dokázalo vyprodukovat. My bychom sice spali svůj pasivní sen, ale to nejlepší z nás by dál žilo v jejich „galerii“. Lidské měřítko hodnot je postavené na emocích, egu, biologii a přežití.
Pro nás jsou nejdůležitější naše osobní dramata, zlomená srdce, triumfy nebo momenty, kdy jsme překonali sami sebe. Pro čistě matematický, neživý algoritmus jsou tyto věci jen banálním šumem, vzorcem, který viděl už miliardkrát. Ocitli bychom se tak v dokonalém tichu, kde bychom byli sice pochopeni, ale podle úplně jiných pravidel, než jaká jsme si sami pro sebe vytvořili. Pokud by se tento digitální svět stal skutečností, myslíte si, že by nám jako pasivním databázím, vůbec záleželo na tom, že nás někdo interpretuje úplně jinak, než jak jsme sami sebe vnímali?