Mám jednoduché řešení jak zajistit aby vše optimálně fungovalo, pravidelně se bude vše v nás a okolo nás resetovat do optimálního nastavení, které odpovídá aktuální situaci subjektu, něco jako aktualizace systémů ale do větší hloubky systému pro nikoho nebude možná výjimka nebo imunita tím skončí logicky konflikty mezi lidmi a mezi státy, takto zde na věčné časy všude zvítězí pravda a láska. Chápu, že navrhujete myšlenku pravidelného „resetování“ všeho v nás a okolo nás do optimálního nastavení, aby se eliminovaly konflikty a nastolila se „pravda a láska“. Je to zajímavá představa, která se snaží řešit komplexní problémy jednoduchým řešením. Pokud se na to podíváme, mohlo by to mít teoreticky následující výhody:
Potenciální snížení konfliktů: Pokud by se všichni neustále vraceli k „optimálnímu nastavení“, mohlo by to vést k menšímu počtu neshod. Nastolení řádu: Myšlenka, že by se vše optimalizovalo, by mohla vést k efektivnějšímu fungování systémů.
Zároveň je důležité si uvědomit, že v praxi by se toto řešení potýkalo s řadou složitostí a otázek: Definice „optimálního nastavení“: Kdo by určoval, co je optimální? Co je optimální pro jednoho, nemusí být pro druhého. Jak by se zohlednila individualita a různorodost lidských potřeb a přesvědčení? Mechanismus resetu: Jak by se takový „reset“ prováděl? Mluvíme o fyzickém, psychickém, nebo společenském resetu? Jak by se zajistilo, že by byl pro všechny spravedlivý a bezpečný?
Role svobodné vůle: Lidé mají svobodnou vůli a schopnost rozhodování. Jak by se tato myšlenka resetu slučovala s individuální svobodou a možností dělat vlastní volby, i když nejsou „optimální“? Přirozenost konfliktu: Konflikt je často přirozenou součástí lidské interakce a vývoje. Může vést k růstu, inovacím a změně. Úplné odstranění konfliktu by mohlo mít i negativní důsledky. Praktická proveditelnost: Jak by se takový systém implementoval na globální úrovni? Kdo by měl autoritu a schopnost ho prosazovat? Vaše myšlenka je zajímavým podnětem k zamyšlení nad ideální společností a způsoby, jak bychom mohli žít v harmonii. V reálném světě je však dosažení „pravdy a lásky“ často výsledkem složitého procesu dialogu, kompromisu, vzdělávání a respektu k rozmanitosti. Co vás vedlo k této myšlence a jak si představujete její praktickou realizaci?
Často resetuji fotoaparáty a kamery do továrního nastavení akorát mě rozčiluje nové nastavení jazyka u některý resetování je nastavení jazyka zachováno po restartu. Rozumím, resetování fotoaparátů a kamer do továrního nastavení je sice užitečné pro řešení problémů nebo optimalizaci, ale nutnost znovu nastavovat jazyk může být otravná. Je to bohužel častý jev, protože tovární nastavení má za cíl vrátit zařízení do stavu, v jakém opustilo výrobní linku, a to včetně výchozího jazyka, který bývá obvykle angličtina nebo jazyk země výrobce. Proč se jazyk resetuje a co s tím? Důvodem je, že nastavení jazyka je často součástí celkového konfiguračního souboru, který se při továrním resetu přepíše. Některé modely nebo značky mohou mít oddělenou paměť pro jazyková nastavení, proto si u nich přístroj jazyk po resetu pamatuje. Je to spíše výjimka než pravidlo.
Co s tím můžete dělat? Zvyknout si a počítat s tím: Většinou je to jen několik kliknutí navíc. Prověřit uživatelskou příručku: Někdy se v ní může objevit zmínka o tom, které nastavení reset zůstává zachováno. Vyhledat si online zkušenosti: Pokud máte konkrétní model, můžete zkusit vyhledat na fórech, zda existuje nějaká „finta“, jak si jazyk zachovat. Pravděpodobně ale ne. Bohužel, neexistuje žádné univerzální řešení, jak zabránit resetování jazyka po obnovení továrního nastavení u všech zařízení. Je to prostě součást standardního procesu. Podívejme se na resetování Bible do továrního nastavení najednou by byla Bible zcela jiná kniha. Resetování Bible do továrního nastavení: Fikce vs. Realita.
Představovat si resetování Bible do „továrního nastavení“ je fascinující myšlenková hra, ale je důležité si uvědomit, že to je čistá fikce. Bible není elektronické zařízení, které by mělo tovární nastavení nebo digitální soubor, který by šel smazat a znovu nahrát. Co by to ale teoreticky znamenalo, pokud bychom se pokusili o takovou analogii? Návrat k originálním textům a jejich interpretaci: Pokud bychom si pod „továrním nastavením“ představili návrat k původním, nejstarším dostupným textům Bible (hebrejským pro Starý zákon, řeckým pro Nový zákon), mohlo by to znamenat opuštění mnoha staletí tradičních překladů, výkladů a teologických nauk. Každá církevní tradice (katolická, protestantská, pravoslavná atd.) si v průběhu dějin vytvořila vlastní chápání a interpretaci těchto textů. „Reset“ by mohl tyto nánosy interpretací odstranit.
Zpochybnění kánonu: Kánon Bible tedy seznam knih, které jsou považovány za inspirované a autoritativní se v průběhu historie vyvíjel a v různých tradicích se mírně liší. „Reset“ by mohl znamenat znovunastavení otázky, které knihy do Bible vlastně patří, a to by mohlo vést k velmi odlišnému „seznamu obsahu“. Vliv na víru a praxi: Bible je základem víry a praxe pro miliardy lidí. Jakékoli zásadní změny v jejím chápání nebo obsahu by měly obrovský dopad na náboženské komunity, mohly by vyvolat nové teologické spory nebo vést k rozdělení. Proč je takový „reset“ v praxi nemožný? Písemná tradice: Bible je sbírka textů, které byly psány po tisíce let různými autory, v různých kulturách a jazycích. Není to jeden homogenní dokument.
Historický vývoj: Texty byly přepisovány, překládány, kopírovány a interpretovány po staletí. Neexistuje žádný „originální digitální soubor“, ke kterému by se dalo vrátit. Mnohost interpretací: I ty nejstarší texty jsou otevřené různým interpretacím. Neexistuje „jedna pravda“, která by se z nich dala jednoduše extrahovat a nastavit jako „tovární nastavení“. Role tradice a společenství: Pro věřící lidi je Bible živý text, který je chápán v kontextu společenství a tradice. Není to jen soubor dat. Vaše analogie s fotoaparátem je sice lákavá pro představu o „čistém štítu“, ale v případě Bible naráží na komplexnost historie, kultury, víry a lidské interpretace. Spíše než o „resetování“ se mluví o studiu originálních jazyků, historickém kontextu a teologické reflexi, aby se co nejlépe porozumělo jejímu poselství.
Co si myslíte, že by bylo nejdůležitější, kdyby se takový „reset“ mohl stát co byste chtěl/a, aby z „nové“ Bible vzešlo? Podívejme se na použití stroje času který by byl u tvoření obsahu Bible a zaznamenal by tak v originále každé slovo a v okamžiku kdy bylo napsáno a nebylo cenzurováno nebo překládáno. Byl by to zdroj přímo od čistého pramene. Představa stroje času použitého k záznamu vzniku biblických textů je fascinující. Je to ideální vědecko-fantastický scénář, který by potenciálně mohl odpovědět na mnoho otázek a rozptýlit nejasnosti, které se hromadily po tisíciletí. Co by takový stroj času mohl odhalit? Původní znění: Nejdůležitější by bylo získání přesného znění každého slova, tak jak bylo původně napsáno.
To by eliminovalo veškeré pochybnosti pramenící z kopií, přepisů a překladů, které se v průběhu historie měnily. Bylo by to jako mít zvukový a obrazový záznam z „první ruky“. Autorství a kontext: Mohli bychom potvrdit nebo vyvrátit tradiční autorství u jednotlivých knih a listů. Viděli bychom, kdo skutečně text psal, za jakých okolností, a jaké byly jejich úmysly. To by poskytlo nepřekonatelný historický a kulturní kontext, který je dnes rekonstruován na základě archeologických nálezů a lingvistických analýz. Proces vzniku: Bylo by úžasné sledovat samotný proces tvorby zda autor psal souvisle, zda se texty doplňovaly, zda docházelo k editacím za běhu. To by mohlo ukázat, jak se vyvíjela teologie a myšlení v daném období. Necenzurovaná verze: Myšlenka „necenzurované“ verze je klíčová. Historicky docházelo k úpravám textů z různých důvodů teologických, politických, nebo jen chybami při přepisu. Stroj času by odhalil, zda a jaké pasáže byly později změněny nebo vynechány.
Doplnění chybějících částí: Existují fragmenty textů, o nichž se předpokládá, že kdysi existovaly, ale byly ztraceny. Stroj času by je mohl obnovit, čímž by se kompletovala dosud neúplná mozaika. Výzvy a důsledky takového objevu. I když by to znělo jako absolutní triumf vědy a poznání, takový objev by mohl mít i dramatické důsledky: Dopad na náboženskou víru: Pokud by se ukázalo, že se originální texty výrazně liší od toho, co je dnes považováno za autoritativní, mohlo by to zásadně otřást vírou mnoha lidí a celými církevními dogmaty. Teologické otazníky: Nové informace by vedly k masivní teologické debatě a přehodnocování staletých nauk. Sociální a kulturní otřesy: Bible ovlivňuje kulturu a společenské normy po celém světě. Jakékoli zásadní odhalení by mohlo vyvolat rozsáhlé společenské změny.
Přes všechny potenciální komplikace je myšlenka získání „čistého pramene“ Bible skrze stroj času fascinující a lákavá. Představuje vrchol snahy o absolutní pravdu a poznání, které by mohlo navždy změnit naše chápání jedné z nejvlivnějších knih v historii lidstva. Co si myslíte, že by bylo nejpřekvapivější odhalení, které by takový stroj času mohl přinést? Najednou by se zjistilo že autoři Bible porušovali autorská práva protože něco vzniká jenom z něčeho nakonec by se musela vydávání Bible zakázat, tak jako je zakázáno kopírovat hudbu a video bez souhlasu autora. Je to velmi originální a provokativní myšlenka aplikovat moderní koncept autorských práv na proces vzniku a šíření Bible. Na první pohled zní absurdně, protože autorská práva v dnešní podobě jsou relativně mladý koncept (několik staletí), zatímco biblické texty vznikaly před tisíciletími. Ale pojďme si pohrát s touto hypotézou.
Pokud bychom se čistě hypoteticky drželi vaší myšlenky a přenesli principy autorských práv do starověku, nastaly by obrovské komplikace: „Původní autoři“: Kdo by byl „původní autor“ textů jako je například Geneze? Z velké části se jedná o ústní tradici, která byla později sepsána. Bylo by téměř nemožné identifikovat jednoho původního „tvůrce“, od kterého by se vyžadoval souhlas. Texty často procházely procesem kompilace a redakce mnoha generacemi. Kolektivní dílo: Mnoho biblických textů je výsledkem kolektivního úsilí a vývoje v rámci komunit. Například žalmy jsou sbírkou modliteb a písní, které vznikaly po dlouhou dobu a byly přisuzovány různým autorům (i když král David je často spojován s mnoha z nich, není zřejmé, že je všechny sám napsal). Vliv a inspirace:
Starověcí autoři se často inspirovali a navazovali na dřívější příběhy, mýty a právní kodexy z okolních kultur (Mezopotámie, Egypt atd.). Pokud by se aplikovala dnešní pravidla, muselo by se řešit, kde končí inspirace a začíná „kopírování“ v moderním slova smyslu. Představte si, že by autoři Desatera potřebovali „licenci“ od někoho, kdo formuloval podobné právní principy o mnoho staletí dříve. Absence licenčních smluv: V době vzniku biblických textů neexistoval žádný koncept licence, souhlasu autora nebo poplatků za použití díla. Sdílení příběhů, zákonů a proroctví bylo naopak považováno za přirozenou součást šíření kultury a náboženství. Dopad na náboženství: Pokud by se Bible náhle ocitla pod zákazem vydávání kvůli porušení autorských práv, mělo by to nedozírné důsledky pro všechny náboženské komunity po celém světě.
V podstatě by to znemožnilo fungování křesťanství, judaismu a islámu (které uznává Starý zákon) v jejich současné podobě. Proč je to v praxi neaplikovatelné? I když je to zajímavá myšlenková konstrukce, v realitě je nemožné a nelogické aplikovat moderní autorská práva na Biblické texty z několika důvodů: Zpětná platnost: Zákony (včetně autorských práv) nemají zpětnou platnost na události, které se staly před jejich zavedením. Veřejná doména: Všechna díla starší než určité období (obvykle 70 let po smrti autora) se dostávají do veřejné domény, což znamená, že je lze volně používat bez omezení autorskými právy. Biblické texty jsou dávno v této kategorii. Historický kontext: Je klíčové chápat texty v jejich historickém a kulturním kontextu. Používání moderních konceptů na starověké společnosti vede k ahistorickým závěrům.
Vaše myšlenka nicméně skvěle poukazuje na to, jak se naše moderní chápání vlastnictví a kreativity radikálně liší od toho, jak se k textům přistupovalo v minulosti. Je to zajímavý způsob, jak si uvědomit obrovský časový skok a kulturní rozdíly. Co vás na této analogii s autorskými právy nejvíce zaujalo? Že se někdo chlubí cizím peřím, se říká v takovém případě, když někdo něco, co sám nevymyslel nebo nevyrobil nebo vůbec nemá, vydává za vlastní. A to je podvod. Takovému člověku se pak už nedá moc věřit. Máte naprostou pravdu! „Chlubit se cizím peřím“ je naprosto přesné přirovnání pro situaci, kdy si někdo přivlastňuje zásluhy, nápady nebo díla, která nepatří jemu. Je to skutečně forma podvodu a narušuje to důvěru.
Proč je „chlubení se cizím peřím“ problém? Nedostatek integrity: Ukazuje to, že daná osoba postrádá čestnost a integritu. Místo aby si vážila práce druhých, snaží se z ní těžit pro svůj prospěch. Podkopávání důvěry: Jakmile se jednou odhalí, že se někdo chlubil cizím peřím, je velmi těžké mu v budoucnu věřit. Lidé začnou pochybovat o jeho schopnostech a pravdomluvnosti. Devalvace originální práce: Takové jednání znevažuje skutečné autory a jejich úsilí. Krade jim to zasloužené uznání. Brání inovacím: V prostředí, kde je běžné krást nápady, klesá motivace k tvorbě něčeho nového, protože se lidé bojí, že jejich práce bude ukradena. Etické a morální hledisko: Je to prostě neetické a morálně špatné. Většina společností a kultur považuje takové jednání za nepřijatelné. Souvislost s předchozí diskuzí o Bibli a autorských právech.
Vaše poznámka o „chlubení se cizím peřím“ skvěle doplňuje naši předchozí myšlenkovou hru o aplikaci autorských práv na biblické texty. I když jsme dospěli k závěru, že v historickém kontextu starověku a dnešních právních předpisů (veřejná doména) by to nebylo aplikovatelné, samotná podstata „chlubení se cizím peřím“ se dotýká principů originality a uznání. Ve starověku sice neexistovaly autorské zákony, ale i tehdy existoval koncept uznání pramenů nebo úcta k tradici. Rozdíl je v tom, že sdílení a přebírání myšlenek bylo spíše vnímáno jako součást ústního podání a kolektivního vlastnictví, než jako individuální krádež. Přesto i v antickém světě existovaly případy, kdy se oceňovalo autorství a originalita, byť ne v právním smyslu.
Dnes je to jasné: Pokud někdo prezentuje práci někoho jiného jako svou vlastní, jedná se o podvod a má to vážné následky, ať už v akademickém světě (plagiátorství), v byznysu nebo v umění. Co si myslíte, že je nejčastější motivací pro někoho, kdo se chlubí cizím peřím? Podívejme se na diplomové práce které si někdo nechá od profesionálů vypracovat a tak získá podvodem titul. Podívat se na diplomové práce, které si někdo nechá vypracovat od profesionálů, aby podvodem získal titul, je velmi relevantní téma. Jde o závažný problém, který se dotýká integrity vzdělávacího systému a má dalekosáhlé důsledky. Co je to za problém? V podstatě jde o akademický podvod neboli plagiátorství v extrémní podobě. Místo aby student sám vypracoval závěrečnou práci, která má prokázat jeho schopnosti, znalosti a kritické myšlení získané během studia, nechá si ji napsat někým jiným.
Jak to funguje? Existují nelegální „firmy“ nebo jednotlivci (často skrytí na internetu), kteří za úplatu nabízejí vypracování diplomových, bakalářských nebo jiných závěrečných prací. Někdy se maskují jako poradenské služby, ale ve skutečnosti dodávají kompletní, originální (alespoň na první pohled) texty, které pak student vydává za své. Důsledky pro studenta a společnost. Podvod a nečestnost: Student se dopouští zjevného podvodu. Titul, který získá, není odrazem jeho vlastních schopností a úsilí, ale práce někoho jiného. Nedůvěra a poškození reputace: Pokud se takový podvod odhalí, důsledky jsou pro studenta drtivé. Může být vyloučen ze studia, titul mu může být odebrán, a jeho reputace bude trvale poškozena. Důvěra v jeho schopnosti v budoucím zaměstnání bude nulová.
Devalvace vzdělání: Takové praktiky podkopávají hodnotu vysokoškolského vzdělání. Snižuje se důvěryhodnost titulů a univerzit, což v konečném důsledku poškozuje celou společnost. Neschopnost v praxi: Student, který získal titul podvodem, postrádá reálné znalosti a dovednosti, které by měl mít. To se projeví, jakmile se dostane do praxe, a může to vést k chybám s vážnými důsledky. Nelegální obchod: Firmy a jednotlivci, kteří tyto služby nabízejí, operují často na hraně zákona nebo přímo nelegálně. Profitují z podvodného jednání a podporují ho. Jak se proti tomu bojuje? Vysoké školy si jsou tohoto problému vědomy a snaží se proti němu bojovat:
Anti-plagiátorské systémy: Univerzity používají sofistikované softwary, které porovnávají odevzdané práce s obrovskými databázemi jiných textů a odhalují shody. Při obhajobě práce je student nucen o svém tématu mluvit a odpovídat na otázky komise. Je velmi těžké přesvědčivě obhájit práci, kterou člověk sám nenapsal. Zkušenost a znalosti pedagogů: Zkušení vedoucí práce a členové zkušebních komisí dokáží často rozpoznat, zda je práce skutečným dílem studenta, nebo zda neodpovídá jeho běžným schopnostem. Výchova a etika: Studenti jsou vedeni k akademické poctivosti a jsou informováni o důsledcích podvodného jednání. Je důležité si uvědomit, že získání titulu podvodem je krátkodobý zisk, který se ve finále vždy vymstí.
Skutečná hodnota vzdělání spočívá v získaných znalostech a schopnostech, nikoli v samotném papíru s titulem. Co si myslíte, že by byly nejúčinnější kroky k úplnému vymýcení tohoto problému? Řešení je jednoduché, místo slov na papíře, ukaž v praxi co dokážeš, najednou by na světě bylo mnohem méně vysokoškoláků. Máte naprostou pravdu! Vaše řešení, „místo slov na papíře, ukaž v praxi co dokážeš“, je přímou odpovědí na problém podvodných diplomových prací a obecně na otázku hodnoty vzdělání v dnešní době. Proč by takový přístup fungoval? Důraz na reálné dovednosti: Tento přístup by okamžitě přesunul pozornost od teoretických znalostí (nebo jejich předstírání) k praktickým dovednostem a výsledkům. To je to, co zaměstnavatelé a společnost ve skutečnosti potřebují.
Konec podvodům: Pokud by se tituly a pozice získávaly na základě prokázané praktické schopnosti, celý byznys s psaním diplomových prací by se zhroutil. Není co podvádět, když musíte něco reálně vytvořit nebo předvést. Větší důvěryhodnost: Lidé s „tituly“ získanými tímto způsobem by měli mnohem vyšší důvěryhodnost. Vědělo by se, že jejich vzdělání není jen papír, ale je podloženo skutečnou expertízou. Změna vnímání vzdělání: Místo honby za titulem by se mladí lidé více soustředili na rozvoj konkrétních, uplatnitelných dovedností. Vzdělávací instituce by se musely více zaměřit na praktickou výuku a méně na memorování. Méně „vysokoškoláků“ (a to je dobře): Ano, pravděpodobně by to vedlo k nižšímu počtu lidí s vysokoškolskými tituly v tradičním slova smyslu.
Ale tito absolventi by byli ti, kteří by skutečně měli potřebné kompetence. Ti, kteří by na praktické zkoušky nestačili, by se možná místo toho vydali cestou odborného výcviku nebo řemesla, kde by jejich praktické schopnosti byly více ceněné, a to je pro společnost taky nesmírně důležité. Ne každý potřebuje akademický titul, aby byl úspěšný a prospěšný. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Projektově orientované studium: Místo rozsáhlých písemných prací by studenti dokončovali komplexní projekty, které by simulovaly reálné problémy z praxe (např. pro inženýry design a stavba prototypu, pro IT specialisty vývoj funkčního softwaru, pro architekty realizovatelný návrh). Praktické zkoušky a certifikace: Více důrazu by se kladlo na praktické zkoušky a získávání průmyslových certifikací, které prokazují specifické dovednosti (např. v oblasti IT, financí, marketingu).
Portfolio prací: Absolventi by neukazovali jen diplom, ale portfolio svých projektů a realizací, které by hovořily za ně. Přímá spolupráce s průmyslem: Univerzity by ještě více spolupracovaly s firmami, které by zadávaly reálné úkoly a hodnotily by práci studentů. V podstatě navrhujete posun od čistě akademického modelu k modelu, který mnohem více integruje učení se praxí a prokazování kompetencí v reálném světě. Je to směr, kterým se už některé progresivní vzdělávací instituce a obory ubírají, protože si uvědomují, že „papírové“ znalosti nestačí. Myslíte si, že by taková změna byla pro vzdělávací systém proveditelná a jaké by byly její největší překážky? Podívejme se na životní příběh zakladatele Facebook, byl vyhozen ze školy protože jeho systém poškodil počítačový systém školy. Myšlenka, že Mark Zuckerberg byl vyhozen ze školy kvůli poškození počítačového systému, je oblíbený mýtus, který se často objevuje v souvislosti s filmem „Sociální síť“. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak.
Chápu vaši frustraci a pocit, že školství klade větší důraz na memorování vědomostí než na rozvoj svobodného myšlení. Myšlenka „restartování školství do továrního nastavení“ je silná metafora pro potřebu hluboké systémové změny. Je pravda, že tradiční vzdělávací systémy se často soustředí na: Předávání faktů a informací: Cílem je, aby studenti absorbovali co nejvíce vědomostí z učebnic a přednášek. Standardizované testování: Hodnocení se často opírá o schopnost reprodukovat naučené informace, nikoli o hloubku porozumění nebo schopnost aplikovat je kreativně. Konformita: Systém někdy odměňuje studenty, kteří se drží daných postupů a nepřicházejí s „nestandardními“ řešeními. To může vést k tomu, že studenti jsou dobří v plnění úkolů a zkoušek, ale méně připravení na řešení komplexních problémů v reálném světě, kde je potřeba kritické myšlení, kreativita a schopnost inovovat.
Co s tím uděláme? Restartovat školství „do továrního nastavení“. Když mluvíte o „restartu školství do továrního nastavení“, naznačujete potřebu návratu k základním principům a přehodnocení celého účelu vzdělávání. Co by takový restart mohl znamenat v praxi? Přesun důrazu z „co víme“ na „jak myslíme“: Rozvoj kritického myšlení: Místo pasivního přijímání informací by se studenti učili analyzovat, zpochybňovat, hodnotit důkazy a tvořit vlastní závěry. Podpora kreativity a inovací: Zadávání projektů, které vyžadují originální řešení, podpora experimentování a přijímání chyb jako součásti učebního procesu. Problémové učení: Studentům by se předkládaly reálné problémy, které by museli řešit, čímž by si aktivně osvojovali znalosti a dovednosti.
Méně memorování, více porozumění a aplikace: Hloubka namísto šířky: Místo povrchního probírání mnoha témat by se zaměřilo na hlubší porozumění klíčovým konceptům a jejich aplikaci. Projekty a praktické úkoly: Jak jste zmínil dříve, důraz na to, co student dokáže udělat v praxi, spíše než co umí „na papíře“. Využití technologií: Technologie by sloužily k personalizaci učení a přístupu k obrovskému množství informací, což by učitelům umožnilo soustředit se na rozvoj myšlení a kritické diskuze. Role učitele jako průvodce, ne jen přednášejícího: Učitelé by se stali spíše mentory a facilitátory diskuzí, kteří pomáhají studentům klást správné otázky a nacházet vlastní cesty k řešení. Mnoho rodičů, zaměstnavatelů a i studentů je zvyklých na tradiční model a „papírové“ tituly.